neděle 19. listopadu 2017

Kroky vraha

Když mě nějaký autor zaujme, většinou se vypravím po jeho dalších knihách. A tak je tomu i s detektivkami Michaely Klevisové. První Zlodějka příběhů mě bavila velice, tudíž bylo nabíledni, že mě čeká další kniha. Staly se jí Kroky vraha, prvotina zmíněné spisovatelky. A byla, jak jinak, skvělá. Strašně mě baví ten pocit, když se na rozečtenou knihu, co na mě čeká na nočním stolku, těším. A pak čtu a čtu a čtu, bez ohledu na to, že ráno musím do práce a tam kruhy pod očima většinou vzbudí pozornost. Takovou tu upřímně studentskou: Vám je špatně, paní učitelko? Nějak blbě vypadáte…
Ne, není mi špatně, jen jsem nešla brzy spát a to je v mém věku již prohřešek. Ale když je co číst, je to jedno. A Kroky vraha takové čtivo byly.

Asi zkusím i ty její kočky, byť duší jsem pejskařJ
                              Výsledek obrázku pro kroky vraha 

sobota 18. listopadu 2017

Nevadí

Nevadí nám spousta věcí. Buď jsme otupělí, lhostejní nebo hloupí. Masaryk říkával, že k vybudování demokracie je třeba nejmíň padesát let. Jeho republice to dopřáno nebylo. Po dvaceti letech se vývoj začal ubírat totalitním směrem. My máme za sebou dvacet osm let. Tedy kráčíme pořád dál. Ovšem i náš vývoj se radikálně odklonil. Nevadí nám vulgarita, arogance, alkohol. Uctíváme a volíme si lidi s velmi pochybnou pověstí. Pořád dokola. Ve veřejném prostoru vládne hrubost, která se logicky prolíná do všech sfér společnosti.  Pořekadlo „ zloděj křičí, chyťte zloděje“ naprosto ztratilo svůj varovný význam, nikdo mu už asi nerozumí. Nebo nechce rozumět. Glorifikujeme trestance a běžnou klasickou prací se klidně můžeme dostat na hranici chudoby. Nevadí nám omezování osobní svobody a plíživě se roztahující cenzura a přiškrcování demokratických principů. Revoluční heslo: Lidové noviny do každé rodiny působí dnes takřka komicky, vždyť Lidové noviny už dávno nejsou ty Čapkovy. Dnes jsou úplně někoho jiného. Ani to nám nevadí. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Není to veselá bilance po osmadvaceti letech od sametového předání moci. Pravda, do padesátky avizované Masarykem ještě nějaký pátek chybí, ale nevím, zda je na místě nějaký optimismus. Když nám dnes tolik věcí nevadí, ba ani k volbám nechodíme, takže nám to fakt asi nevadí, tak nevím, zda se máme k té padesátce upínat. Ale zase, nějaké světlo na konci tunelu být musíJ

pátek 17. listopadu 2017

Sedmnáctý listopad

Tehdy byl také pátek. Trochu větší zima. Mnohem větší deprese. Zároveň ale i mnohem víc ideálů.  Velké dobrodružství a napětí. Nikdo ještě netušil, co všechno z toho bude. 
  A dneska je zase pátek. Není taková zima. Ideály kdesi ve ztracenu. Deprese se vrací.Znovu se zakazuje Modlitba pro Martu – de ja vu? Ještě, že paní Kubišová již skončila, mohla by se dožít dalšího zákazuJ.  Dobrodružství a napětí s naprosto jinou příchutí. A většina jen vítá volný den a prodloužený víkend. Máme co jsme chtěli. Jo, jo, čas skutečně oponou trhnulJ

čtvrtek 16. listopadu 2017

Hovory již za týden

Máme ten podzim samou změnu. Tradiční poslední středa v měsíci nám moc nevychází. Ale zase se tím udržujeme v napětí a pozornosti. Takže naše další Hovory budou již příští středu a budou židovské. Naše pozvání přijal tajemník Židovské obce pan Tomáš Kraus a tím pádem je nabíledni, že téma se bude věnovat historii Židů. V Čechách i na Moravě. Se všemi peripetiemi, které se nabízejí. Takže srdečně zveme. Příští středu v půl sedmé večer. 

středa 15. listopadu 2017

Vznik republiky

Sice už máme chvíli za sebou, žijeme už dávno jiným výročím, doba je rychlá. Leč v úterý večer jsem absolvovala jeden příjemný skok v čase a první republika se zhmotnila v přednášce v Lysé nad Labem.  Je to má oblíbená knihovna, již jsem zde měla několik besed nad mými knihami. Tentokrát jsem byla laskavou paní knihovnicí vyzvána, zda bych nevedla přednášku pro zdejší univerzitu třetího věku na téma první republiky. Přijala jsem velmi ráda. A bylo to skvělý zážitek. Jsem zvyklá vykládat či přednášet, ale vždycky je to zároveň i boj o pozornost, která je u pubescentů velmi nestabilní a nesoustředěná. Zde to bylo úplně jinak, naprostý balzám na pelagickou duši. Posluchači byli pozorní, kladli smysluplné dotazy a po přednášce se tvářili, že šlo o příjemný zážitek. S výukou dítek školou povinných nesrovnatelnéJ.

A komerční tečka na závěr. Prodala jsem jak svoje knihy, tak i několik audioknih, které jsem převzala z vydavatelství, které chystá namluvit i moji knihu. A já zatím šířím slávu Trebenasu kudy chodím. Krásný úterní večer to byl. 

úterý 14. listopadu 2017

Podzimní třídní schůzky

Měly tentokrát takové symbolické datum, třináctého. Nu, snad nikomu třináctka nepřinesla nějaké dramatické zakončení jinak příjemného dne. Jen příliš dlouhého, tedy. V době, kdy je všechno elektronické, jsou schůzky takřka formální záležitostí. Klasické příběhy z filmů typu Škola základ života, kdy rodič oroduje za svého propadlíka, již neexistují. Všichni, u kterých by podobná situace teoreticky mohla nastat, jsou dávno dopředu informováni. A nejen elektronickou žákovskou, ale i elektronickou poštou a často pro jistotu i ještě i telefonicky. Díky těmto vychytávkám je večer věnovaný třídním schůzkám více méně formální. Učitel v roli jakého moderátora pohybu rodičů po škole. Občas přeci jen ještě vyhraje potřeba osobního kontaktu, takže někteří rodiče se přijdou podívat, kdo učí jejich děti a probrat jejich prospěch i osobně. To vše umožňuje prostor školní budovy až do okamžiku, kdy hrozí spuštění bezpečnostního alarmu. Ten (rovněž elektronicky)vyžene ze školy i největší opozdilce a třídní schůzky ukončí. Tak zase zjara. 

pondělí 13. listopadu 2017

Nelze uniknout

Cestou do práce i z práce, kolem dálnice i kousek od naší Billy, tam všude narážím na obří billboardy s Kajínkem. Propaguje se tak jeho show, natočil se o něm film, nehoda jeho mercedesu zaujímala přední místo ve sdělovacích prostředcích… Prostě současná VIP osobnost.
Musím přiznat, že mě to irituje. Mám pocit, že jsme poněkud zvrácená společnost, když glorifikujeme tyto lidi. Nemám potřebu řešit jeho odvolání, zda bylo správně či ne, tolik do jeho případu nevidím.
Ale mám potřebu konstatovat, že je prapodivné, když tohoto člověka stavíme na piedestal, oslavujeme ho a vzhlížíme k němu ( a že k němu mnozí, zejména z řad mladé generace, obdivně vzhlíží je fakt, na kterém má tato mediální masáž svůj nezpochybnitelný podíl).
Pravda, morálka a hodnoty se v poslední době vskutku protočily o sto osmdesát stupňů, pozitivní vzory se moc nenosí, ale co je moc toho je příliš, myslím si já.

Napadá mě, proč třeba mediálně neoslavujeme nějakou zdravotní sestru, která životy zachraňuje? Určitě by to bylo smysluplnější, a život a příhody mnohých sestřiček by jistě vydaly na stejně dramatický opus jako příběhy bývalého vězně. Pravda, neznám zdravotní sestru, která by si svou prací (za celý život) vydělala na stejně luxusní vůz, který nedávno pan Kajínek naboural, či která by si vysloužila podobně silný mediální zájem. A zároveň mě napadá, že taková sestra by musela někoho zabít, ne zachránit, aby vzbudila zájem a s ním spojené finanční bonusy. No, žijeme prostě v nějak a něčím zvrácené době.