neděle 21. ledna 2018

Hotýlek

Šla jsem pro Slepou mapu a vyšel z toho Hotýlek. Slepá mapa vyprodána. Čekám tedy na dotisk a mezi tím si užívám druhou knihu v pořadí, Hotýlek. Čte se báječně. Autorka má geniální vypravěčský dar, zase jednou jsem si dopřála ten luxus, že čtu a čtu a čtu. Bez ohledu na pozdní noční hodinu, protože to prostě musím dočíst. Výborná kniha. A Slepá mapa mezitím dotištěna, takže vyrážím na nákup a příští čtení je nasnaděJ
                                                 Výsledek obrázku pro hotýlek

sobota 20. ledna 2018

Neodžito

Život má svá pravidla a svůj rytmus. Někteří vyklepávají melodii přesně podle stanovených not, jiní ujíždějí na nějaké avantgardě, nicméně tepou. Léty ověřený rytmus má totiž smysl. Protože co je nedožito, byť se to jeví jako zvladatelná situace, se vždycky někde vynoří a vrátí. Jedno, v jakékoliv podobě. Nejznámější je samozřejmě opožděná puberta, druhá (třetí) míza či třeba klasické módní mamahotely.  Neodžitých věcí ale mže být mnohem víc, někdo třeba nikdy nedospěl a pod fyzickou slupkou dospělého strhaného životem je dítě, které se nepřeneslo přes nástrahy samostatného života. Lze, myslím, snadno vystopovat z (ne)ojedinělých dětinských rekcí a postojů. Ti, co nemají odžitý vztah se zase v očích společnosti řadí kamsi do kategorie nevěrohodných, vždyť co mohou, když vlastně sami pořádně nevědí, že? Ti, co si neodžili klasické životní úspěchy i neúspěchy až do morku kostí, jsou ve finále nejen ochuzeni o široké spektrum zážitků, ale vlastně tak trochu i ploší ve svém uvažování, protože zážitky a zkušenosti vskutku formují. Mnohé neodžité věci, o kterých se ví, v očích společnosti dokonce některé jedince, kterých se to týká, deklasují. Věci, o kterých se neví, zase trápí zbylé jedince, pro které to znamená (často) trvalou frustraci. Jenže faktem je, co se stalo, odestát se nedá. Co se nestihlo, už se nedohoní. Prostě to, co zůstane neodžito, může být trvalým, nikdy nesplatitelným dluhem. Jedno, z jakého úhlu pohledu.  Přemítám si tady tak nad tím, co jsem si odžila a co ne, taková lednová inventura. A napadá mě, že jsem se asi měla víc snažit, ale pozdě bycha honit. Frustrace nepřichází, spíš mírná melancholie, ale co není, jistě může být.
A tak výsledek tohoto vlastně planého přemítání je asi ten, že odžít se má, co je dáno. Nejlépe na sto procent, protože co čas jednou schvátí, zpátky již nenavrátí. Pravidla a rytmus je dobré ctít, věci léty prověřené mají většinou nějakou svoji pravdu. 

pátek 19. ledna 2018

Tempo ve škole

Čas plyne všem stejně, rozdílné je jeho vnímání. To mnohdy vede k domněnce, že čas letí jako bláznivý. Vzpomněla jsem si na tento široce rozšířený názor nedávno při debatě o českém školství, když jsme řešili neřešitelné, tedy fakt, jak dnes učit. Vyposlechla jsem řadu názorů o radikální myšlenky přenechat kantorskou práci elektronice (nějakým robotům či co) přes nejisté tápání v mnoha pedagogických směrech až ke stejně radikálním názorům mířícím k návratu rákosky do škol a dodržování mechanického drilu. Nakonec jsme se dohodli, že řešení zatím prostě neexistuje. Nikdo totiž moc nebere v potaz právě zmiňovaný čas. A s ním spojené generační zvyky. Zatímco naši prarodiče i rodiče chodili do školy v takřka stejném časovém rytmu, učilo se dost podobně a generační vztah byl určován jen tradiční úctou (byli k ní i vedeni) mladších ke starším, dnes, díky elektronice, je vskutku fakt, že čas letí jako bláznivý. Co platilo pro jedny primány, těm za takových pět let už to nic neříká. Zatímco moje maminka chodila do školy a jediná radikální změna, kterou zaznamenala v době mé školní docházky byla změna v gramatice (ona psala syrup, my už měli sirup), tak dnes se metodika, náplň a hlavně potřeby dětí mění takřka v přímém přenosu. Problém je ten generační, nějak nám ta rychlost nedochází a metodiky výuky bývá mnohdy stále stejná. S novotami si neumíme poradit, ani my ani děti. Neumíme využívat techniku, učitelé se jí mnohdy bojí, děti ji mnohdy zneužívají. A tak se ve školách řeší, jak zakázat mobilní telefony a tablety, čímž ale děti vracíme do našich školních let a nereflektujeme jejich realitu. Když se do škol dostane nějaká technika, čas ji rychle převálcuje, protože měnit ji tak rychle, jak rychle jde pokrok, žádný školní rozpočet neumí. A tak, zatímco se „pokrokový“ učitel ve snaze využívat techniku snaží rozeběhnout pomalý zastaralý počítač, děti v lavicích se nudí, neb doma vlastní techniku mnohem kvalitnější a rychlejší. Když se jeden snaží využívat telefony jinak než jen k focení vzteklého učitele a jeho dehonestaci na sociálních sítích, je často v podezření právě z této nechvalně známé aktivity. Čas v současném školství dostává své pověsti relativního pojmu a nedaří se ho nikterak zkrotit. Výsledek e většinou hodně tristní v tom, že děti tráví ve škole času stále víc a víc, jeho plodné využití je ale minimální. Pravidelní aktualizace by jistě našemu školství vydatně prospěly, leč stále se nenašel vývojář, který by na nich zapracovával.
Po mnoha letech ve školství si troufám definovat škálu tohoto problému. Začíná (někdy) nadšením malých dětí pro poznání a objevování, pokračuje mírnou rezignací, která postupně zrychluje, až dochází ke zběsilé gradaci v podobě nenávisti ke všemu, co jen trochu zavání vzděláním, povinností či docela obyčejně školní docházkou. Systém zlikvidoval další oběti.
Dítě, které přežije školní docházku a pokračuje v dalším vzdělávání, lze předběžně zařadit na seznam potencionálních zájemců o skutečné poznání. Ovšem středoškolské studium tyto seznamy výrazně protřídí a na vysoké školy pokračují dvě skupiny zájemců. Ti, co chtějí vědět a ti, co chtějí nějaký titul. Netroufám si odhadnout, kterých je víc.

Vysokoškolští kantoři tvrdí, že zjevně těch, co chtějí titul, protože přicházejí studenti s nulovými vědomostmi. Středoškolské učitele to většinou uráží, protože oni si s těmi pubescenty prošli svým vlastním vzdělávacím očistcem. O pekle základního vzdělávání se už radši nemluví. Mohu samozřejmě doložit mnoho výjimek, tedy studentů, kteří studují se zájmem a do hloubky, ale většinově je to úplně jiný příběh. Současný školní systém prostě nereflektuje rychlost ubíhajícího času. Jednomu až zatrne, když si uvědomí kolik se ho v rámci povinné školní docházky a vůbec celého vzdělávacího systému promrhá. Třeba povinným rokem předškolního vzdělávání, natahováním základního docházky, tvorbou různých ŠVP či RVP, mnoha experimenty, vyhořelými kantory, inkluzí, nezvladatelnými dětmi, politickou korektností a mnoha dalšími jevy, které se ve školství objeví, napáchají škody a zase zmizí. Jediné, co nezmizí, je nelítostná povinnost si to v té škole odsedět. Pokud možno co nejdéle. Čas je přeci tak relativní, leč školní tempo je zjevně diametrálně odlišné od toho běžného. A pak, že čas plyne všude stejně...J

čtvrtek 18. ledna 2018

Osmičky

Osmičkový rok je v plném proudu, připomíná se řada výročí, pozitivních i tragických. Baví mě tyto historické analogie a v mé duši historika to i probouzí jemné napjaté chvění, cože přinese ta letošní osmička. Před deseti lety to třeba byla hospodářská, respektive finanční krize, kterou nikdo moc nepřipomíná -asi v duchu pozitivního myšleníJ, protože to ještě není tak daleko, aby se nemohla opakovat. Letos se akcentuje hlavně vznik republiky a všechny další osmičky dvacátého století. Většinou jsou ale ty další již tragické: 1938,48 či dva v jednom: pozitivní Pražské jaro 68 a následná tragická okupace ve stejné osmičce! Nicméně, ono každé století má nějakou svou osmičku, některé i víceJ. Tak třeba: a teď bych zkusila kvíz, kdo si chce hrát a uhádne všechny: ( z hlavy, bez tety WikiJ): 1278-1348-1378-1458-1618-1648-1748-1818-1848-1868-
Tak schválně, kdo jich dá z hlavy alespoň osm.J?

Kdo si hraje, nezlobí...J Zvlášť, když je dnes osmnáctého...J

středa 17. ledna 2018

Dějepisná olympiáda

Letos s tématem První republika. Jak jinak. Vše ostatní jako již tradičně. Sejdeme se v DDM v Přemyšlenské ulici.Spolu s námi mladí historici z celé Prahy 8. Zadáme jim testy, poměrně náročné, řekla bych. Poté čekáme, až se studenti se záludnými úkoly poperou. Následně je opravíme, vyhodnotíme, vyhlásíme vítěze. Letos to byl šikovný gymnazista, ovšem další dvě medaile jsou mých studentů, což je skvělé
Děti dostanou diplom a první tři místa i poukázku do Luxoru. My si dopijeme kafe, potřeseme rukou a rozejdeme se se slovy: 
                               Tak zase za rok 
                   A ono to vždycky tak děsně rychle uteče:-)
                                Doopravdy jako voda, prudce se valící :-)

úterý 16. ledna 2018

Dálniční známka

Dálniční známka pro rok 17 už má na kahánku a je na čase přemýšlet, zda koupit novou.Je to každoroční dilema. Mám totiž pocit, že její koupí dotuji nějaký tunel ( stejně to mám, když si kupuji jízdenku MHD přes mobil). Vize, že peníze ze známek jdou na revitalizaci našich zastaralých dálnic, je jistě krásná, leč věří jí už málokdo. Minimálně ti, co dálnice využívají, těžko mohou věřit, že se jejich stav nějak viditelně zlepšuje (srovnej dálnice v Německu, kde se dosud poplatky neplatily?!). Mnohdy je dálnice hromadné parkoviště, D1, kterou využívám nejčastěji, je mnohem víc než autodráze podobná autodromu. Mnohdy je to výzva a risk, jet po dálnici s idealistickou představou, že někam dojedu včas nebo jet po okreskách s tím, že třeba nedojedu vůbec? Abych ale okreskám nekřivdila, mnohde jsou v lepším stavu než dálnice, mnohdy je cesta po nich mnohem rychlejší. Ohledně známek vídám hlavně lovce, o kterých jsem již  zde psala. Číhají a jakmile spatří jezdce bez známky, jdou po něm. Proti tomu by se jistě nedalo nic namítat, zákon se má dodržovat. Ale stejně tak se má dálnice podobat dálnici. A lov na neplatiče je mnohdy hodně nedůstojný, často loví cizince nebo ty, co si známku třeba jen blbě nalepili. Pravdou je, že já vždycky vyměknu a známku koupím, přeci jen přes všechny řeči literu zákona ctím, jen cítím pokaždé velkou zbytečnost. Jako bych si předplácela parkování na D1 nebo nejvyšší povolenou rychlost 30 km v hodině, kterou se často po dálnici plazím. Zajímalo by mě, zda jednou dojde ke změně a investice do dálnic budou někde jasně viditelné ( a na delší dobu, ne, že se s velkou slávou otevře předražený úsek, který je za půl roku kvůli technickým závadám opět neprůjezdný). Letos to ale opět vidím jako vyhozené peníze, úlitbu bohům či daň za to, že dodržuji pravidla. 

pondělí 15. ledna 2018

Motivace

„Je nutné děti motivovat“, tvrdí ti, kteří chtějí nějak logicky vysvětlit špatné (či odlišné) statistiky ohledně školních vědomostí současných dětí.  Statistiky totiž tvrdí, že nám děti hloupnou či co?
Tito hledači pravdy jistě sami, kdo dá na imaginární kouzlo jakési superschopnosti, která donutí děti k soustavné práci a hlavně k touze po vzdělání. Kantoři i rodiče ji hledají také. Smutné je, že často hází vinou na ty druhé, vytvářejí napjaté bojovné prostředí a tím u dětí budí maximálně tak posměch, ale zcela jistě ne motivaci.
„Co chcete od učitelů“ zní z řad rodičovské veřejnosti.
 „ Jsou to rozmazlená princátka všechno mají, nic nemusí, rodiče jim umetají cestičku“, kontrují rozhořčené sborovny.
Pokud se zástupci znesvářených stran střetnou osobně, je z toho mega konflikt, jehož jedinou motivací je zničit toho druhého. Děti a jejich motivace ke vzdělání z takového sporu radikálně mizí, ač každá strana se dětskými zájmy vehementně zaštiťuje.
Často se nad kouzelným vlivem všemocné motivace zamýšlím. Když kolegyně ve sborovně opakovaně mluví o demotivaci ze studentské lhostejnosti (tou ostatně trpím také), napadá mě, zda vůbec dneska ve škole děti motivovat lze. Není nic horšího, když na vás otráveně až tupě hledí, spíš skrze vás než na vás, a je jim všechno fuk. To už je lepší, když zlobí, vymýšlejí recesi, hledají, kde vás nachytat, než když apaticky zírají a v jejich očích lze číst:“ Tak si to tu dovykládej, ale víc, co nám můžeš….“
 „ Je to strašná nuda“, pokouší se oslovený pubescent definovat svůj vztah ke školní docházce.
„ A jaká by tedy byla tvoje představa o škole, která by nebyla nudná?“ snažím se přenést imaginární zodpovědnost na jakousi vyšší moc, respektive na dětskou představivost.
Zřejmě to nevybudilo vůbec žádný zájem. Lhostejně pokrčil rameny, že tedy fakt neví. Dostat z něho nějakou jinou myšlenku nebylo, vzhledem k pevně zakořeněné negaci vůči všemu školnímu, vůbec možné.
Mně osobně však všeobecně vnucovaná motivace, které se ve veřejném prostoru přikládá takřka fatální důležitost, přijde přinejmenším sporná.  Nechce se mi totiž věřit, že by se dnešní dítě jinak stavělo k vzdělávání na základě geniální motivace obětavého matikáře, když žije ve společnosti, která všeobecně vzděláním pohrdá.
Je těžké školní mládež neustále přesvědčovat o významu něčeho, co nejvyšší místa trvale dehonestují.  Za hlavní modlu jsou stanoveny peníze. Ty díky hlubokému vzdělání většinou nezískáte.  U nás alespoň ne.
A poučení? Třeba z dějin? Historie vzhledem k současné politické situaci nemá pro děti vůbec žádný význam, těžko totiž motivovat studenty ohraným krédem, že z historie se třeba poučit a vyvodit důsledky, když třicet let po revoluci nikomu nevadí příslušník represivních orgánů minulého režimu ve službách režimu současného. Kupříkladu…
       Motivaci obecně samozřejmě ctím a uznávám.  Dám ale hlavně na tu vnitřní motivaci. Může s ní sice nastat určitá logická potíž, a totiž ta, že se diametrálně liší od propagovaného mainstreamu. Ale i tak v ní věřím. Také ona jako jediná může kohokoliv přimět ke studiu (či k čemukoliv jinému).
 Přitom ve škole je paradoxně hodně upozaďovaná. Vezměme si třeba vášnivého čtenáře, který neprojde současným vzdělávacím systémem, protože není schopen vyšších matematických úkonů. Těžko pak hledat motivaci ke studiu, když jsem permanentně konfrontován s vlastní nedostatečností, jedno, že matematickou.
    Mně osobně se nejvíc dotýká historie, v mediálním prostoru totálně dehonestovaná. Prostě jsou to jen data a basta. Ne, že bych data z dějin nějakým záhadným způsobem vyškrtala. Popravdě řečeno, mě osobně letopočty dost baví a nemám problém si je pamatovat. Ale dějiny na tom nestavím, což je hodně těžké někomu vysvětlit. Žádný copyright na výklad bezdatových dějin nemám, ale i když na nich nelpím, stejně všichni dějepis definují jen jako nudná data. I moji vlastní studenti.  Vymyslet jiný argument, proč je dějepis nebaví, je většinou ani nenapadne.  Pak hledejte motivaci….
Jednou mojí motivací je vyšoupnout ze školních povinností trojí návrat do pravěku, leč marně. Podle čísi představy, patrně ministerské, každý absolvent gymnaziálního vzdělávání musí několikrát za svůj studijní život zakotvit na čas v pravěku.  Aby mu pak stejné orgány mohly vyčítat, že nedostatečně zvládá moderní dějiny a že se jim moc nevěnuje. Zde ale víc už mluvím o frustraci, protože, jak dobře známo, stokrát nic umořilo i vola, natožpak českého učitele.
Ale vraťme se k motivaci.  Konkrétně té mojí, historické. Představuji si to tak, že by se pravěkem zaobíraly malé děti, které baví představa života v jeskyni, zatímco ti starší studenti by měli dostatek prostoru diskutovat nad problematikou moderních dějin. Aby si uvědomili, v čem vyrůstali jejich rodiče, kteří je vychovávají a předávají jim své historické zkušenosti.
A mohli by i vlastní názory používat. Byl by pro to prostor. A motivace.
Pravda, ke zvýšení popularity školní docházky by to asi zásadně nepřispělo, možná dokonce naopak.  Pracovat s vlastním názorem a myšlenkami je náročné, někdy i nebezpečné. Ne všichni o to stojí (děti, rodiče i kantoři.) Z tohoto hlediska by asi bylo lepší školu buď zrušit, nebo zakázat. Zakázané ovoce snad i dnes nejlépe chutnáJ.
 Což zná jako utopie, ale paradoxně není vyloučeno, že se tomu v budoucnu tak stane. Patrně ale z úplně jiných pohnutek než ve snaze zlepšit vztah ke vzdělávání.
 Když ale začneme intenzivně přemýšlet o skutečné nutnosti motivace, musíme si přiznat, že ztrácíme jistotu, zda vůbec existuje v nějaké přijatelné a legální podobě. Popravdě řečeno, občas je taková ušlechtilá motivace v konfrontaci s realitou skoro nepředstavitelná.
Přesto musím přiznat, že se o motivaci stále vytrvale snažím. Protože vytrvalá demotivace je ve finále opravdu hodně demotivující, ba až frustrující…..:-)