pondělí 18. března 2024

Co vynášíte?

 Já tedy vynáším kupříkladu smetí. 

Vynášejí se tajné zprávy, informace, někdy i drby. To mě nijak nepřekvapuje. 

Ovšem v poslední době se vynášejí hlavně šaty. 

A to mě naopak překvapuje velice.

Všimla jsem si toho už dříve, hodně se vynáší kolem filmového festivalu ve Varech. V létě mě to asi díky vedru nechalo víc v klidu, možná jsem šla zrovna vynést koš.

 Ale na nedávných  Lvech mě to zaujalo výrazně. Protože kde kdo vynesl luxusní róbu či extravagantní šaty, odvážný model  či prostě jen pěkné oblečení. 

Na Lvech se prostě nikdo nevynášel do nebes, ale vynášely se předražené či odvážné šaty, převážně tedy ženské. Pánský kostým moc elegánů asi nevyneslo, jinak tomu nerozumím.  

Titulkům  kulturních zpráv už dlouho  vévodí slovní spojení, že ta a ta hvězda vynesla na přehlídku nové šaty...

Mně to tedy trochu trhá uši. Nebo spíš oči. Chápat to doslova, představuji si, že je tam vynesla v nějakém balíku a pak ukazovala. Což samozřejmě není realita. 

Vynesla je na sobě. 

 Asi to není úplně špatně, navíc, dneska se dá říct úplně všechno, ale vynášet šaty mi prostě přijde divný, neřku-li trapný. 

Vynesu něco ven, na kopec, vynesu dítě do schodů. 

Ale šaty na společenskou událost?

Je fakt, že spojení se ujalo a nikdo se nad ním nepozastavuje. Prostě v naší společnosti se vesele vynáší. Někdy je to dokonce to jediné, co událost nabídne. Co kdo vynesl. Obecně je to asi už zaužívaný módní terminus technicus. 

Mě ale docela dráždí. Jako řada jiných patvarů, které se v češtině zabydlely. A nemyslím tím ani všudypřítomné anglikanismy, jako spíš  komolené české výrazy.  

Kupříkladu slovo hoďka. Počta. Čekuláda. Egelit. Coubání.....:-)

 Ale dneska jsem vynesla na světlo boží úplně jiný patvar. 

Vynášet nové šaty.

Jak to vnímáte vy? Co vy vynášíte? A je to s těmi módními modely normální nebo mě to dráždí oprávněně?

A docela konkrétně, co jste naposled vynesli?








neděle 17. března 2024

Dopravní pravidla

Dopravní pravidla v naší zemi se neustále mění. Nebo alespoň upravují. Známe různé novelizace, pozměňovací vyhlášky, nové značky, úpravy rychlosti. Mění se logicky 

i automobily, vývoj mílovými kroky míří k tomu, že když porušíte nastavená pravidla, kupříkladu jedete rychleji, tak auto samo, bez vašeho zásahu, zpomalí?!

No nevím, to bych asi nechtěla.

 Když usednete do auta pod vlivem, tak nenastartujete. 

Tak to mi nevadí, byť samo o sobě se mi to zdá nerealizovatelné. Ale budiž...

Zatím něco vypadá jako scifi, něco už asi funguje. Něco půjde pomaleji, něco rychleji.

    Podobně, jako tomu bylo s dosud asi nejzásadnější změnou pravidel, kterou byla jízda vpravo. To šlo hodně rychle. 

A jezdíme tak už osmdesát pět let, je to jedna z mnoha připomínaných událostí března roku 1939. 

Změna dopravních pravidel tehdy vypadala jako opravdu radikální, že to jde ze dne na den. Ve skutečnosti se to jen urychlilo, bohužel z negativních důvodů. Aby se usnadnil přesun německých okupačních vojsk. 

Jinak se ta změna chystala dlouho, připravovala se mezi tehdejšími zákonodárci několik let, aby pak byla zavedena 17. 3. 1939. 

Z toho důvodu si mnozí dodnes myslí, že jde o německou rychlost a důslednost. Nové pověsti české...  

Šlo ale spíš o tehdejší shodu okolností. 

Přesto se dodnes setkávám se zažitou interpretací, že Němci přijeli a rázem se jezdilo vpravo. 

Ale jak známo, všechno je vždycky jinak. Dnešek je ale tím výročním dnem, jezdíme vpravo už osmdesát pět let.

  Jiné změny pravidel většinou nejsou provázeny takovou dramatickou historickou změnou, jakou byla jízda vpravo. Navíc se v současnosti pravidla mění většinou už od ledna. 

A v březnu si teprve začínáme zvykat. 

  Letos je novinkou třeba jízda s mentorem či poměrně revoluční fakt, že s sebou nemusíte vozit řidičský průkaz. Prý to půjde elektronicky. I to je tedy velká změna a pokud bude funkční, pak asi i revoluční. A je to ta ze změn, kterou si moc reálně představit neumím, ale je to ve stádiu diskuse, takže se tím moc neznepokojuji. 

Zatím všechny nové změny procházejí hodně velkými porodními bolestmi. Eufemisticky řečeno, moc to nefunguje. Ale snad se to rozeběhne, když je teprve březen.

Některé změny jsou asi k lepšímu, o jiných lze s velkým úspěchem pochybovat. 

Někdy ale  jde o to jen si zvyknout. 

Na Praze 7 si tedy bohužel zvykáme až příliš často, ať už na nedostatek parkovacích míst, totální uzavírky či zahlcenost balisety, ale to je zase na jinou úvahu. 

Dnes je to o dopravních změnách, respektive o výročí dne, od kterého v Praze a posléze i 

v celých Čechách, jezdíme vpravo










sobota 16. března 2024

Emotikon

 Používáte v textových zprávách a vůbec, v písemném projevu, emotikony? Nebo zastarale, smajlíky?

Já ano, docela dost, většinou podle svého uvážení. 

Také občas představuji dětem symbol dávného Občanského fóra jako první smajlík, který zahájil emotikonové komunikace. A aby věděly, co bylo OF:-). 

Nicméně, smajlíky mám docela ráda, byť se v nich překvapivě mnohdy hledá úplně jiný smysl, než si můžu myslet. 

Většinou vycházím z jejich dešifrovatelné podoby, takže když se směje, chápu ho jako vtip, když má slzy, tak asi smutek...

Nedávno jsem ale poslouchala jakýsi podcast o střetu generací. Ten, který aktivně pracuje s pojmy boomer a sněhová vločka. A utvrzuje onu mediální floskuli o tom, jak si generace vůbec nerozumí a jsou v podstatě nastavené proti sobě. 

Poněkud mě tedy rozladil zástupce té starší generace, vnímala jsem jeho projev jako takové sebemrskačství, jsem starý, ujíždí mi vlak, ničemu nerozumím, nechápu mluvu mladé generace...

To nemám moc ráda, zdá se mi to takové vykalkulované, jako že nyní to frčí, tak se na tom mediálně povozím, byť z části to určitě tak může být. Mladí prostě mluví jinak než staří, tak tomu ale bylo odjakživa. 

Zástupce těch mladých se mi zdál - tedy zdála, byla to dívka- trochu smířlivější v projevu, že víc hledala porozumění než nesoulad. 

  Ale také to mohlo být mým naladěním při poslechu.

Nejvíc mě kupodivu zaujaly právě emotikony. Že z hlediska mladých mají úplně jiný význam, než my si myslíme. Kupříkladu zvednutý palec pravidelně posílám jako spokojené, neřku-li pochvalné, odsouhlasení něčeho, že je to v pohodě. 

Oni to prý ale vnímají jako něco agresivního...

Tak to mě tedy překvapilo. 

Stejně jako to, že některé usmívající se či mrkající  žluté obludky, které připíchnu za zprávu, mohu mít hlavně erotický podtext, což zase může přinést jak komické, tak trapné okamžiky. 

Navíc, smajlík prý se také už dávno neříká, jen emoticon?

Docela překvapivé. Smajlík je asi stejně trapný říkat jako smska, už dávno se užívají jiné výrazy. 

 Je to asi trochu jako s květomluvou. Některé květiny také s sebou nesou jasné poselství. 

Ale zase, zná ho jen někdo. Obecně prostě koupíte kytku a předpokládáte, že uděláte radost. Jen někteří květinové dary umí dešifrovat.  V širokém povědomí je známý asi hlavně fakt, že sudý počet je smuteční, lichý pro radost. Narozeninové květinové dary jsou z tohoto pravidla vyjmuty.  

Že ale třeba žlutými tulipány vyjadřujete žárlivost, zatímco zprofanovanými karafiáty dáváte najevo obdiv a frézií předáváte energii, může být pro neznalé milovníky květin poněkud překvapivé. Možná i matoucí. Třeba jako to, že kupříkladu chryzantéma, kterou já léta vnímám jen jako hřbitovní květinu, je symbolem lásky. 

 Podobně to patrně bude s emotikony, které používá kde kdo, ale úplně nevím, jestli vážně všichni znají jejich skrytý význam.  A zda nad každým obrázkem dumají, jak ho správně dešifrovat. 

A zda je to takový diametrální rozdíl ohledně věku. 

Neužívají se v pracovní a úřední komunikaci, tam by asi šlo trochu o kontraproduktivní konverzaci. To je asi jediná zásada, která mi v souvislosti s emotikony naskočí.

Ovšem v osobním a přátelském dialogu jsem o tom v podstatě nikdy moc neuvažovala, zda jinak šklebící se smajlík má nějaký skrytý význam. A zjevně má, tudíž je úplně dobře možné, že někomu pravidelně vyznávám lásku, aniž bych o tom věděla. Nebo naopak, někoho vytrvale urážím a jsem k němu arogantní, nebo pasivně arogantní, jak se často říká. 

Nikdo se ale ještě vůči mým smajlíkům nevymezil, takže je patrně vnímají , respektive, nevnímají, jako já. 

Ale jako otázka je to na dnešek dobrý:-)? Jak pracujete se smajlíky vy? Vnímáte je? Znáte jejich skryté významy? 









pátek 15. března 2024

Vzpomínáte na protektorát?

 

    Na první pohled divná otázka, vždyť už je to tak dávno.

 Ano, je to letos osmdesát pět let od počátku německé okupace a vzniku tzv. protektorátu. 

Mnoho aktivních pamětníků už není mezi námi. Nebo se v tu dobu narodili, ale v tom případě nelze mluvit o vzpomínkách. Takový pamětník, který by si se s vámi mohl podělit o vzpomínky a pocity, musí být narozený alespoň v roce 1929 a ještě dříve. Není jich mnoho, takových lidí, co podobnou vlastní vzpomínkou disponují. 

Ani já jí samozřejmě nemám, ale mohla jsem se kdysi reálně zeptat. Můj děda na protektorát pamatoval. Aby ne, už mu táhlo na třicítku a to už vám něco v hlavně utkví. Vybavoval si i to, že šlo o středu, pěkně hnusnou i co se týkalo počasí. Uprostřed března taková sněhovo - deštivá plískanice, počasí pod psa. A do té sloty se hnaly kolony okupantů. Většinou lidi nadávali, někteří odvážnější hrozili pěstí či otáčeli směrovky na silnici, jiní jen apaticky či šokovaně sledovali, co se to děje.

 Dědu prý ovšem nejvíc překvapily reakce lhostejné, jako že je to jedno. A pak ty vítací, že se našli

 i tací lidé, kteří to kvitovali s radostí, neřku-li s nadšením. 

On sám si okupaci nesl jako další životní zkušenost, kterých tedy nasbíral poměrně hodně, za svůj dlouhý život. A ta jeho sbírka pocitů a emocí pak vedla k tomu, že kupříkladu racionálně brzdil naši porevoluční euforii. My jsme tenkrát viděli budoucnost jen v růžových barvách, on říkal, že vše je relativní a že nikdy nevíš, kdy se situace zase změní. Vlastně nás tím přesvědčoval k jakémusi kritickému myšlení, byť se tomu tehdy asi říkalo i jinak. 

A zkoušel nám předat svou vlastní zkušenost. Ta je ale, jak známo, nepřenositelná, všichni si musíme udělat svou vlastní sbírku zkušeností, které pak zformulují náš pohled na svět. 

Navzdory tomu bychom na některé dějinné události neměli tak úplně zapomínat. Třeba na to, jak rychle lze ztratit svobodu, sebevědomí i národní hrdost. A přestože je ta zkušenost nepřenosná, osobní emoce mohou hodně pomoci k vytváření náhledu na to, jak to tehdy bylo, jak se lidé cítili, co bychom asi prožívali my samotní. Prostě je dobré se ptát. 

Vzpomínku na protektorát vám už asi málokdo předá osobně, proto ho připomínáme zde, u příležitosti onoho půlkulatého temného výročí. A může to vést k pobídnutí, abychom se ptali, dokud je koho. Jaké to tehdy bylo…

Když budeme vědět, nebo znát ty pocity, bude se nám lépe chápat současnost. Myslím si...

Tak na co vy budete vzpomínat v březnu?



čtvrtek 14. března 2024

Slovensko

 Nějak mám takový neodbytný pocit, jako by se na Slovensku opakovala historie.  

14. března v roce 39 se Slováci trhli směrem, který se dlouho dal nazývat pomýlením či historickým omylem. Jak to ale nazývat nyní, když, z mého pohledu tedy, se situace tak nějak opakuje? 

Pravda, sleduji to odsud, zpovzdálí, ale je to docela děsivé. Jednak, co si dobrovolně zvolili, jednak to velké množství příznivců této partičky..... A pak, to zapomenutí vraždy mladého novináře a jeho dívky. Prý, nezapomeneme!!! Ha, ha, pár let uplynulo a u kormidla je stejný lodivod jako tehdy. A zjevně za potlesku davů.

Nerozumím tomu.

Pokud bychom měli věřit tomu, že historie se opakuje, pak je to logické, Slováci opět opakují, v kapku jiné aranži, ale vlastně stejně, model z třicátých let. A zjevně jim to vůbec nečiní žádné morální dilema, prostě to tak chtějí.

Ráda bych se mýlila, ale z některých reportáží, které mohu vidět, je mi až nevolno Třeba z akce kolem MDŽ, kterou mapoval Seznam. Pokud tomu tak opravdu bylo, pak je mi jasné, že většině Slováků vůbec nerozumím. A to tam chci v létě jet do Tater. Je dost možné, že už v té době to bude tak cizí stát, že to ani nebude realizovatelné. Nebo bude výlet na východ totálně nebezpečný? Nu, kdo ví. Zatím je to jen taková glosa, jak to na mě působí. 

A je to děsivé. 

Chci věřit tomu, že jde o virtuální klam, protože mám na Slovensku plno přátel, Slovensko mám ráda. Ale jejich historie mluví o tom, že všechno může být i jinak. A současnost je dost historii podobná. 

Vždycky stačí málo, abychom se ocitli uprostřed totality. 

Bůh ví, zda Slováci už svůj de ja vu nezažívají... I když navenek vypadají spokojeně.

 A navíc, že mají to, co chtěli..

Nějak se v tom přestávám orientovat.





středa 13. března 2024

Na prahu nové éry

 V roce 1999, kdy jsme díky Václavu Havlovi stáli na prahu nové éry, jsme byli asi nadšení 

a plní důvěry v nové zítřky. Vstupovali jsme do NATO. Stáli jsme na prahu něčeho nového. 

Ostatně, v březnu jsme často na prahu něčeho nového. 

Vstupujeme do jarních měsíců či do nového časového období. 

Vstoupili jsme kdysi ale i do tzv. protektorátu či do intenzivní fáze revolučního roku 1848. Často  jsme v březnu  stáli na prahu něčeho, vstupovali jsme vlastně do neznáma. 

Prostě na prahu. 

Nikoli na schodech či za okny, nýbrž na prahu. 

Často toto úsloví používáme, že stojíme na prahu. A březen je pro jeho novou reinkarnaci jako stvořený. Stojíme na prahu světlejší části roku, na prahu jara a druhého čtvrtletí. Někdo se zjara ocitá na prahu manželství , jiný třeba na prahu důchodového věku. 

Prostě ocitnout se na prahu něčeho znamená být někde na břehu Rubiconu. Začíná se něco nového. Není cesty zpět. A většinou je jedno, zda máte před vlastním prahem zameteno či ne. Prostě stojíte na prahu a chystáte se vykročit novým směrem. 

Práh jako takový dokonce mohl stát u kolébky názvu města Prahy, kdy jakýsi tesař vyráběl práh ke svému domu v místě dnešního hradu. Ale to se rázem ocitáme na prahu českých bájí a pověstí, přičemž ta o prahu je asi méně známá než ta  o Libuši. Leč podprahově ji musíme akceptovat, protože nechceme Prahu vypraženou, ale raději s pevným prahem u svých základů. 

V podstatě jde o to, jak citlivý máme práh vnímání ( nebo bolesti). Někdo ho má výše položený, jiný ho snadno překročí. Má práh všeho nízko položený. Je tím pádem pak asi častěji na prahu něčeho nového...?

 Podobně jako my všichni, kdysi dávno, při vstupu do NATO.  Stáli jsme na prahu nové éry, většinově nadšeni a plusově naladěni. 

Nechť tedy i letošní březen je  prahem k něčemu novému a pozitivně zásadnímu. 

A když to bude "jenom" vlídné jaro, což podprahově vítáme všichni, bude to jistě krok dobrým směrem. 

Buďme tedy na březnovém prahu, připraveni, ať je  nová éra vytrvalá jako práh, který dal jméno Praze.

I my s Tobiášem jsme už celý měsíc na prahu nové éry. Tak snad to bude dobrá éra....

Zatím to tak po všech stránkách vypadá:-)



 









úterý 12. března 2024

Do NATO

 Jaká nám letošní březen nabízí výročí? 

V březnu jsme kdysi vstoupili  do NATO. 

Letos je z toho už hodně historická událost, je to půlkulatých dvacet pět let. 

Čtvrt století!

Je to takové cimrmanovské, děti ve školách by si to mohly dobře pamatovat podle devítky na konci. V roce 49 organizace vznikla a v roce 99 jsme do ní byli přijati. 

Ale to je jen taková číselná cimrmanovská hříčka, která asi není pro každého. Data se totiž všeobecně špatné pamatují. 

  Myslím ale, že by mohla trochu rezonovat okupační výročí, připomínáme si 85 let od začátku okupace a vyhlášení tzv. protektorátu, což jsou taková mementa, která by z kolektivní paměti (ani té nejmladší) vymizet neměla. 

    Detailisté pak určitě ví i to, že počátek protektorátu padl na středu, takové nevlídné zimní počasí, sníh s deštěm, sychravo. A německá okupační armáda míří do Prahy. Podél cest jí vítají lidé se zaťatými pěstmi bezmocného vzteku. Ale i tací, co vztyčenou paží projevovali radost a souhlas.

Lidé jsou prostě různí, odjakživa.

   Pokud bych temné protektorátní výročí chtěla malinko odlehčit, tak pro řidiče je možné připomenut, že už osmdesát pět let u nás jezdí vpravo. Také výročí.

A o den později byl otevřen obchodní dům Bílá labuť, k čemuž se váže dobová takřka černá anekdota, že sem Němci přijeli nakupovat.

 Ale abychom nezůstali jen u válečných březnových výročí, připomeňme i ta s pozitivním nábojem. Třeba narození Bohumila Hrabala, který přišel na svět na Den učitelů před 110 lety.

O výročí tedy není ve druhé polovině března nouze. Zase se nám změní čas, prodlouží den, začne jaro.

 Je to pestré, tak hezky popořadě, začněme dnešním připomenutím vstupu do NATO. 

Bylo by nám asi hodně hůř, kdybychom tam nebyli. Je to výročí, které za připomenutí určitě stojí, dokonce i Clinton přiletěl do Prahy.

   Zkouším sondovat, jak to vnímají studenti. Většinově nic moc, prostě normální záležitost, nějaké NATO je moc nezajímá.  Jsou zvyklí, žijí v tom od narození.

V podstatě je to asi dobře, cítí se bezpečně a bez obav. 

  Takže vlastně dobrý, byť motto té dnešní pražské konference zní, že bezpečnost není samozřejmost.  

 To určitě není, ale pokud nepřevládá hysterie a atmosféra strachu, je to na dobré cestě. Myslím si  tedy, v souvislosti s tím dnešním výročím,