čtvrtek 24. května 2018

Říkali jí Nenda...

Leitmotiv našeho dnešního setkání s paní Zdenou Mašínovou. Tedy, mělo být. Situace s přípravou se nečekaně zdramatizovala. Nejprve to vypadalo, že paní Mašínová nebude mít jak přijet. A když už se zdálo, že vše je vyřešeno, upadla a je v nemocnici. Snad nic vážného, ale je a naše Hovory přišly o vzácného hosta. Pokusily jsme se to nahradit, abychom nemusely akci rušit. Slova se chopil Jiří Cihlář, předseda nadace Milana Paumera. Paumer byl ten třetí, co utekl s bratry Mašíny. A tak jsme si povídali o dramatických událostech z dob studené války. Díky technice jsme se ale přes skype přímo spojili s panem Josefem Mašínem, který s námi debatoval přes oceán. Pořád mě to nepřestane překvapovat, my sedíme v deštivé Praze, v podvečer, on ráno v Americe, a společně debatujeme. Skoro hodinu jsme vedli tento transoceánský hovor. Pak přišel na řadu telefon a rozhovor s paní Mašínovou. Je fascinující, jak je i přes všechno stále vitální a svěží. Navíc přislíbila, že na podzim zkusíme akci zopakovat, to snad už zdraví dovolí a přijede. A tak přes pocit, že se proti nám všechno spiklo, protože k nepříjemnostem se navíc přidalo i počasí. Průtrž mračen nad Prosekem jistě přispěla k tomu, že řada hostů dala přednost suchému domovu než rozmáčené cestě k nám, ale i tak se tyto Hovory, v tomto školním roce již patrně poslední, nadmíru vydařily. 














středa 23. května 2018

Defenestrace

Defenestrace, či-li hezky česky vyhození z okna, z důvodů politických rozepří, je takový náš národní zvyk. Alespoň to údajně pravil Václav Budovec z Budova v okamžiku, kdy otáčel kličkou u okna, ze kterého následně vyletěli Slavata, Martinic i chudák písař Fabricius. Navzdory tomuto nedoloženému tvrzení o národním zvyku máme v dějinách defenestrace pouze tři, byť učebnice dějepisu většinou sveřepě trvají na dvou. Tudíž se dnes můžete dočíst, že si připomínáme druhu i třetí defenestraci, ale jde pořád o tu jednu. A správně třetí, protože ta reálně druhá, v 1483 nezažehla žádný válečný požár a tudíž se nedostala na výsluní historické pozornosti. A tak zatímco první spouští husitství, tato, třetí, rozpoutala třicetiletou válku, což si patrně žádný z  tehdejších aktérů vůbec neuvědomoval. Asi ani nemohl, tehdy šlo totiž hlavně o pozice a i když se dnes tvrdí, jakou roli hrály náboženské ideály, tak hlavně šlo o kariéru. Císař Matyáš totiž kašlal na zákony, respektive hlavně na Majestát, který stále platil. Majestát byl o náboženské svobodě a rovnosti, kdyby si náhodou někdo nemohl vzpomenout. A hlava státu si dělala co chtěla, zákony si vykládala po svém, šikovně si je ohýbala a kdo chtěl dělat kariéru u dvora, musel s tím souznít (ano, stále píši o sedmnáctém století:-)). 
A protestantům v tomto ohledu pšenka nekvetla. Tak se rozhodli vzít věci do svých rukou a nějak pohnout dějinami. Pak tedy musel Martinic a Slavata pěkně z okna ven. Vzali ten pohyb pěkně z gruntu, rozvášnění protestanti.
Dnes je to tedy přesně na chlup čtyři sta let, takové pěkně kulaté výročí. Televize to připomněla poměrně nezajímavým filmem,já sama bych asi nasadila Svědek umírajícího času, ale veskrze je to jedno. Jde hlavně o to, připomenut si výročí defenestrace, zhodnotit, co všechno přinesla. A klást si otázku, jak to bude s tou čtvrtou? 

úterý 22. května 2018

Nespresso

Mám ráda tuto kávu. K uspokojení této vášně je logicky nutný kávovar. Měli jsme ho léta, krásný červený. Vyrobený ve Švýcarsku. Šlapal jako hodinky. Ale všechno má svůj čas, tak i kávovar se odebral do věčných lovišť. Je tedy třeba zakoupit nový. Vše se tváří velmi ochotně a vlídně, z firmy ochotně nabízejí odvoz starého a dovoz nového. K tomu ještě jako bonus voucher na nějaké kapsle. Sice se zdá být dost předraženo, ale zase za ty služby, nikam nemusím, tedy kývneme. Rozjede se tedy akce kulový blesk. Tedy mini kulový blesk, moc se toho zase nesměňuje. Přijede kdosi, přiveze krabici s novým a že si vezme ten náš starý. Chtěla jsem přidat ještě pečlivě zabalené použité kapsle, k recyklaci. Firma sama inzeruje, jak recykluje. Dovozce ovšem nikoli, dva balíky prostě vzít nemůže, to nemá v popisu práce...? Snažím se mu to vysvětlit, leč marně. Neodveze. Na to mají jiné auto. No, nechám si pro sebe, že pak se smysl recyklace minimalizuje, a jdeme se těšit novým výrobkem. Je nový, krásný, na první pohled vypadá skoro jak náš starý. Leč, made in China...! Aha, divím se, ale je mi vysvětleno, že je to dnes již klasika. Sice s ní nesouzním, ale asi tím nic nezměním. Sestavíme ho. Vypadá hezky, ale jen chvíli. Všechno je jen jako, rozhodně o něm nemohu říci, že by šlapal jako hodinky. Však také není ze Švýcarska. Přišly i kapsle. Všechny pomačkané, nekvalitní káva. Co také chtít, na voucher, který nabízejí jako bonus? Asi je to cesta, jak se zbavit starých zásob. Sice mě to zaskočilo, u takové značky, ale je to asi taková doba. Rychlá, zběsilá, na jedno použití...
 A tak bylo s novým kávovarem trochu radosti a hodně zklamání, 
vždyť co záleží na dobrém jménu, hlavně, když se bude brzy nakupovat znovu. A tak bojujeme s novým kávovarem, který chvíli jde a chvíli ne a přemýšlíme, že asi bude lépe přejít na čaj:-). 

pondělí 21. května 2018

Nechápavost


Nerozumím mnoha věcem současného života. Něco je nedostatkem vzdělání, něco ubíhajícím věkem, něco osobnostním nastavením. Prostě to tak je a je to asi logické. Čemu ale nerozumím naprosto vůbec a neznám vlastně důvod, proč tomu nerozumím, je ochrana zlodějů či podobně naladěných jedinců, kteří se pohybují na opačné straně zákona. Přivedla mě k tomu diskuse o vykradeném divadle, které zveřejnilo obrázky z kamery. Chce najít lupiče, které jejich divadlu způsobili škodu za víc jak tři sta tisíc korun. Překonali spoustu zábran, šli do divadla s jasným cílem ho vykrást. A ono se řešilo, zda se zveřejněním neporušují jejich práva. Rozuměj, práva těch zlodějů! Vybavuji si, že existuje i takový případ, kdy si majitel prodejny vysloužil od soudu pokutu za to, co udělal. Tedy zveřejnil snímek člověka, který protizákonně vnikl do jeho prodejny, způsobil škodu, ukradl, co se dalo a zase zmizel. Když nebyl s pomocí příslušných bezpečnostních orgánů k nalezení, pán zveřejnil jeho snímky a zloděj se našel. Leč naše spravedlnost dospěla k názoru, že je vinen (rozuměj majitel obchodu), porušil zlodějova práva, a tudíž musí být odsouzen. A byl. A jistě v našich končinách nejde o ojedinělý případ. Lámu si hlavu, čím to je, že tomuto efektu vůbec nerozumím. Je to nedostatkem vzdělání? Je to tím, že vysokou školu jsem studovala pět let a ne dva měsíce? Nebo že jsem vystudovala vůbec? Je to ubíhajícím věkem? Vzhledem k tomu, že moje dětství je spojeno se systémem, který neřešil vůbec žádná lidská práva, si tím také nejsem jistá. A kdyby se šlo ještě hlouběji proti proudu času, tak zloději e přeci pranýřovali, někde jim drsně i sekali ruce, máčeli je ve Vltavě…. Totéž, co mi dnes obrazně děláme s nikoli v s pachateli, ale jejich oběťmi. Je to osobnostním nastavením? Jako že jsem naivní a mylně si vykládám logické věci, jako že za zločin následuje trest a nikoli naopak? Nevím čím to je, vím jen, že s tímto postupem a nastavením práva bytostně nesouhlasím a nerozumím tomu, proč to tak je. Někteří tvrdí, že právě na tuto přehnanou korektnost naše civilizace zahyne. Někdy se mi zdá, že je to snad pravda. Dožít bych se toho ale nechtěla.

neděle 20. května 2018

Ledové sestry

Ač znám spíš ledové bratry:-), náhoda mi na čtení přihrála Ledové sestry. A je to tedy čtení jako víno, ponurost anglického zapadlého ostrůvku proniká přes stránky i do květnové rozehřáté Prahy. Je to asi čtení spíš na listopad, nelze se odtrhnout. Je to tedy avizováno jako thriller, ale nevím, psychologický horor by to také mohl být. 
                                   Ledové sestry

sobota 19. května 2018

Sladký příběh

Sbírám cukry. Je to taková sladká vášeň. Vytváří mi v kuchyni hezky barevné zákoutí. Sama nesladím, kávu v restauraci si dám s mlékem a cukr odnesu:-). A stejně tak řada mých přátel, kteří mi cukry vozí, z domova i ze světa. Některé jsou velmi kreativní, obdařené příběhem. Třeba tyto italské. Ty jsou navíc ještě  darovány s podmínkou, že musí být příběh sepsán. Takový domácí úkol. A úkoly se mají plnit, jedno, zda jde o zadání hořké či sladké. Zde se příběh přímo nabízí, zvířátka a italští petrovští. Veškerá zvěř se v italských horách totiž ukrývá před navrátivšími se vlky, kteří vtrhli do italských hor, aby tam vyhnali veškerou zvířenu a mohli se po sjezdovkách pohybovat samotní. Zvířátka se pak ukrývají v zapadlých italských vesničkách, kde je klid a pohoda, tudíž tam mohou vesele panáčkovat sněžní zajíci,(1) kteří by jinak v reálu prchali před jedoucí vlčicí. Veverka(2) si tam může brousit svůj ostrovtip, za který by ji jistě vlčice setřela. Medvídek s růžovým zajíčkem (3)mohu v klidu posedávat, aniž by se museli bát, že je někdo přejede na sjezdovce. Sova (4)si tu v klidu dumá nad svými moudry a ví, že tady bude nejchytřejší, přičemž vlčí smečka by jí jistě tohoto pocitu nedopřála. Stejně to má jistě i sob(5) a ono poslední zvířátko, (6)které nedovedu dešifrovat. Prostě cukrový příběh z italských hor na italských cukrech. Úkol splněn. Zvířata přežila, vlci už jsou zase doma:-). No, nejsou ty cukry inspirativní


pátek 18. května 2018

Marxistická osmička


Do systému našich letošních tragických osmiček by zcela jistě patřil i Karel Marx. V květnu, konkrétně pátého května, se připomínalo dvě stě let od jeho narození. Vzhledem k tomu, že v Hovorech cílíme víc na české a československé dějiny a času je málo, na Marxe nemáme prostor. Ale za přednášku by jistě stál, protože pokud hledáme kontroverzní témata, pak Marx je kontroverze sama. I když nevím, jak právě slovo kontroverzní zachycuje život a dílo tohoto německého filozofa, jehož dílo z devatenáctého století zničilo velkou část století dvacátého. A překvapivě je živé a aktuální dodnes, ač se to buď nezdá, nebo si to nechceme připustit. Čítaje s velkým odporem povinné marxistické traktáty v době své školní docházky, nedovedla jsem za pro mě tehdy nezáživným čtením vidět živého člověka. Prostě dvojice Marx-Engels, kterou nám tehdy tloukli do hlavy, byla jakési neživé zhmotnění něčeho, co nešlo pojmenovat. Přičemž Marx sám byl živý až až. Jeho životopisci ho dokonce charakterizují jako divokého. Arogantního a nadřazeného. Povýšeného vůči všem. Živě si představuji, jaký rozruch bych asi vyvolala, kdybych kdysi dávno, třeba ve své osmé třídě, v hodině dějepisu, takto interpretovala jeho životopis.:-).
 Dnes tyto atributy naopak znamenají, že díky mantře, že děti se mají ve škole hlavně bavit, existenci tohoto vousáče alespoň zaznamenají. Marx se narodil v Trevíru, zásadní pro něho ale byl Berlín a posléze Londýn. A Hegelova filozofie.
V Trevíru mu letos odhalili sochu, což tedy vzbudilo dost protichůdných emocí. Sama si nemyslím, že si sochu zaslouží, stejně jako tu obhajobu, že jeho myšlenky byly dobré, jen je někdo zneužil. Nebyly moc dobré, ani v samotném počátku. Na jejich vzniku mi přijde zajímavé (či spíš paradoxní) snad jen to, že bouřil proti boháčům a svoje aktivity si od „boháče“ Engelse nechal v klidu platit. Oni to tak někteří soudruzi prostě asi mají, že z cizího krev netečeJ. Každopádně, zajímalo by mě, jak to máte s Marxem vy?