středa 27. května 2009

Pozvánka

Dovoluji si Vás pozvat
Dne 11. 6. 2009 na slavnostní křest své druhé knihy
Odnikud nikam
Křest proběhne v kavárně galerie U Prstenu, v Jilské ulici 14
začátek v 17. 30 hod
Kmotrou knihy bude paní Táňa Fischerová
Moderuje Michaela Nastuneaková
http://www.jalna.cz/
Těším se Vás.
Jitka Neradová

úterý 19. května 2009

pokračování Jana Heřmana - stále první kapitola

Vstupuji se známým svíravým pocitem obav.
Ředitelna byla zavřená a napětí kolem žaludku se zvyšovalo. Opřel jsem se o stěnu a čekal.
Dosud bylo vše jednostranně monotónní. Žádost o přestup se zamítá. Váš prospěch jde valem dolů. Měl byste se věnovat matematice a jazykům, uživí vás spolehlivěji než brnkání na piano.
Nic jiného se tři roky nedělo.
Nikdy jsem do gymnaziálního kolektivu nezapadl. Připadal mi jako infantilní seskupení rádoby intelektuálů. Zoufalý prospěch z přírodovědných předmětů s tím nesouvisel. Naopak. Čím hůř jsem prospíval, i přes rozsáhlou síť kondic, kterých se mi dostávalo, tím hlubší bylo mé přesvědčení, že živit se mohu výhradně hudbou, která jediná mě těší. Byl jsem černou ovcí ve třídě. Neměl jsem nijak zvláštní význam, ale kazil jsem celkový průměr a kantoři mi to uměli dát najevo…. Trochu mi zděšením poskočilo srdce. Co když mě nechá opakovat.?
Otřásl jsem se. Nejlépe bude podívat se pravdě do tváře. Odhodlaně klepu na ředitelnu. Oběžníkem jsem byl pozván k pohovoru. Dumám nad tím už čtvrtou hodinu. Ztratil jsem i poslední zbytky pozornosti, což se samozřejmě projevilo na mých známkách. Zrovna jsem musel k tabuli, chemickými vzorci jsem nijak neoslnil.
Ve skutečnosti moje známky nemusely být tak hrozné. V posledním roce šlo víc o potřebu vzdoru. Dá se říct, že asi zbytečnou. Outsider, bez zájmu, téměř nevzdělavatelný.
Otec se mnou promluvil, když jsem přinesl druhé výroční vysvědčení.
„Jeníku, s konzervatoří se rozluč. Ale tvůj prospěch by měl být lepší. Co chceš dělat s takovými známkami?“ Podíval se na mně a věděl, že budu odporovat. „Měl by ses nad sebou zamyslit.
Odhodil jsem vysvědčení na stůl a posadil se ke klavíru.
„Slyšel jsem, že pravidelně cvičíš.“ Pokračoval
To je samozřejmě pravda.
„A proč mi to říkáte?“
Ani jsem se nemusel ptát.
„Slyšel jsi někdy o panu Mikešovi?“
Tázavě jsem zvedl oči. Tatínek mě objal kolem ramen a prohrábl moji neposlušnou čupřinu nad čelem.
Když jsem se potom s podmínkami školy Adolfa Mikeše podrobněji seznámil, měl jsem dojem, že budoucnost se trochu barví růžově. Vyučuje se podle jakési tajuplné metody, ale co víc si mohu přát. Profesor se chystá z Plzně expandovat do Prahy.
Přes horizont naděje se ovšem musel natáhnout šedavý mrak obav. Navála ho tam podmínka uspokojivého prospěchu při studiu. Nejlépe prospívat s vyznamenáním. Zasekl jsem se. Pro tento druh ultimáta nemám pochopení.
Brzy ale bylo zřejmé, že Adolf Mikeš se svou představou pražské školy uspěje, a otec mi přijetí vytýčil jako povinný úkol. Věnoval jsem se mu s rozporuplnými pocity. Chtěl jsem se zabývat hudbou,nechtěl jsem ale kvůli tomu studovat matematiku.
Spolužáci se škodolibě pošťuchovali, ačkoliv jinak jsem jim býval celkem lhostejný. Ve třídě se třiceti ctižádostivými studenty jsem většinou představoval oázu nezájmu.
Zvýšená míra mé aktivity ale neunikla jejich citlivé pozornosti. Užil jsem si s jejich škodolibou radostí z mých nezdarů stejně jako s upjatým profesorem fyziky, který konstatoval (většinou po každé hodině) moji naprostou neschopnost, která je atentátem na jeho nervovou soustavu. Hrozil mi reparátem každý rok a já odolával jen s obrovskou dávkou štěstí a náhody. Snížené známce z chování jsem ale neodolal.
Sám pan řídící mě přistihl při zakázaném koncertě. Vystupovalo sice inkognito, když jsem ho spatřil, utekl jsem na toaletu, přesto mě dostihla jeho věta:
" Výborně, pane Bartáku, výborně to dopadlo. Jen ale nevím, jak to dopadne s Janem Heřmanem na našem gymnáziu!“
Nu, nejlépe to nedopadlo. Ale nic konkrétního dosud nevím. Právě proto se teď nacházím v temném šeru ředitelského předpokoje.
„Porušil jste školní řád, Heřmane, je vám to jasné? Veřejné vystupování je našim studentům zapovězeno řádem školy. Jsem nucen snížit vám známku z mravů! Otec bude samozřejmě informován písemně. “
Neřekl mi nic, co bych po našem nešťastném koncertním setkání neočekával. Přesto jsem odcházel poměrně rozlítostněný. Hrál jsem tehdy ve vrcholné kondici. Obecenstvo tleskalo jako pominuté. Nevšiml jsem si, že by se řediteli hudba nelíbila. Asi jsem proto očekával určitou dávku shovívavosti. Marně. Co vlastně člověk může čekat od kantora.
Jediný, koho jsem z pedagogického sboru zajímal, byl profesor František Šrajer. Vystřídal profesora Jiráska v hodinách dějepisu a zeměpisu. Oba předměty byly dosud pro mě živnou půdou pro stres.
Docela jsem si oddychl. Nemohl jsem Jiráskovi zapomenout, že zabavil můj neumělý milostný dopis pro Kateřinu, kterou jsem platonicky miloval. Přečetl ho před celou třídou. Myslel jsem, že se hanbou propadnu. Navíc si neodpustil poznámku k mojí stylistice.
Byl jsem rád, že nás přestal učit. Jeho nekonečné husitské ságy jsem upřímně nesnášel.
Naproti tomu Šrajerův zájem o hudbu byl tak veliký, že jsem dokonce týden co týden chodil k němu domů přehrávat.
S panem profesorem jsme se skutečně velmi sblížili.
Našel jsem u něho nečekaný poklad.
Miloval muziku.
Doopravdy.
Brzy jsem všechny své volné neděle trávil v jeho bytě, kde jsem pilně trénoval. Pravidelné, do úmoru opakované skladby. Bytem zněla Smetanova hudba a v ní se zrcadlilo moje štěstí.
Z jeho předmětů jsem náhle nepropadal.
„Vltavu umíte výborně. Ještě abyste zítra znal i levé přítoky Volhy,“, loučil se se mnou lehkým náznakem zítřejšího zkoušení.
Vyprávěl jsem mu, jak jsem jako miminko spával ve staré base bez horního víka, prý jsem už tehdy nasával muzikálnost, jak jsem zpíval na neveklovském kůru i jak jsem do nekonečna driloval prstoklad.
Mertkeho jsem chvílemi skoro nenáviděl.
Dojímalo ho, jak hluboký cit jsem choval k mamince, jak jsem nemohl o ní mluvit, aniž bych měl slzy v očích.
Ztratil jsem ji, když mi bylo osm. Tatínek mě v době její nemoci nastěhoval ke strýci do Blatné, ale už jsem ji pak nikdy neviděl.
Třiadvacátý březen považuji za nejčernější den svého života. Bylo jí sotva třicet dva let, když zemřela. Souchotiny mě připravili o její náruč.
Toužil jsem po mateřské lásce. Tatínek byl přísný nekompromisní muž, po její smrti se ponořil do usilovné práce, do které zatáhl i mně.
Odmalička jsem znal komplex jeho neukojené hudební touhy, z něhož pramenila jeho posedlost realizovat se ve mně.
Byl to jeho bratr Antonín. Z učitelského platu ho celá léta podporoval v hudebních studiích, on si na rozdíl od tatínka své sny splnil.
Byl varhaníkem.
Založil Dvořákeum. Učil na konzervatoři. Tatínek učil na obecné škole.
Ohromující bylo, že své touhy dokázal podřídit rodině.
Své hudební sny si chtěl realizovat přese mě.
A já tvrdnul na gymnáziu.
Nevadilo mi, že se spolužáci pošklebují, když jsem rozpačitě postával před tabulí.
Nemohl jsem se nabažit hudební krásy volných klavírních odpolední.
Bydlel jsem v konviktu pro učitelské děti. Strýc Antonín bydlel nedaleko, ale choroba jeho ženy tehdy hodně omezila naše setkávání.
Její nemoc udeřila znenadání, začátek jsem ani nezachytil, ale konec mi vylíčili jako utrpení pekelné. Čím se však vymykala běžným nemocem, nechtěl strýček specifikovat.
Rázně to ukončilo můj pobyt ve strýcově domácnosti ve Vratislavské ulici na Vyšehradě. Od té doby co onemocněla, se místo, kde neustále zněla hudba, propadlo do bolestivého ticha, v němž byl jediným zvukem změněný tetiččin náhle strašidelný a podivuhodně nemelodický hlas. Strýc jí věnoval veškerou péči. Trhala na sobě oblečení a projevovala se nesmírně hystericky.
Tatínek mi později vysvětlil, že jde o duševní poruchu.
Chovala se tak přesvědčivě, že jsem občas cítil posvátnou hrůzu z jejích nově probuzených vlastností a očekával jsem nějaký nadpřirozený zázrak.
Stav všeobecného vypětí ukončil strýc, když mi našel nové bydlení v bývalé vyšehradské radnici. Když jsem odcházel, se slzami v očích mě upozorňoval:
“ Nezapomínej cvičit,Žanko!“
Brzy na to mi tatínek oznámil, že mě čeká studium na gymnáziu.
Nebral jsem ho vážně. Znal jsem jeho hudební fanatismus.
K mému úžasu svou hrozbu skutečně zrealizoval.
Pídil jsem se tehdy doma po příčinách jeho rozhodnutí, ale sestra jen jaksi zakřiknutě krčila rameny.
Pochopil jsem, až když jsem stanul svému otci tváří v tvář.
Tatínek měl v očích slzy, když mi v rozhovoru nečekaně připomněl maminku.
„Nejste také nemocný?“ napadlo mě a sevřelo se mi hrdlo.
„Ne, ale zapomenout na ni nesmíme!“
„Ale já přece na maminku nikdy nezapomenu!“
„Já samozřejmě také ne. Maminka byla jedinečná. Ale život musí pokračovat!“
Z toho jsem nebyl dvakrát moudrý, je přeci jasné, že se čas nezastaví!
Tatínek, vždy rázný, se rozpačitě kroutil, když mi vysvětloval, že se bude znovu ženit. Marie, která byla víc informovaná, mi rychle pošeptala:
“ Je to vdova! Juliana Masáková!“
Tu ženu jsem znal. Sousedka.
Vybavily se mi pravidelné nedělní moučníky, kterými nás jako „ubohé sirotečky“ pravidelně zásobovala.
Nenapadlo mě, že se stane mojí nevlastní matkou.
Popudilo mě to.
Ne snad, že se otec ožení, ale že jsem byl postaven před hotovou věc. Chvíli jsem rozladěně mlčel.
„Proto musím na gymnázium?“
„Nebuď prostořeký, Žanko. Studium sem nepleť!“
Strohá přísnost byla pro tatínka typická, přesto jsem tušil, že tady někde je zakopaný pes. Přepadla mě lítostivost.
Chcete snad zahodit léta mojí dřiny, vztekal jsem se v duchu. Měl jsem chuť křičet. Ale úcta vůči otci byla silnější. Koneckonců má právo dělat s mým studiem co uzná za vhodné. On platí. Od dob maminčiny smrti jsme ale spolu denně cvičili, samozřejmě jen etudy - to byla jeho jediná uznávaná metoda výuky, ale dala mi hodně. Prstoklad mám výjimečný.
Hned po mém prvním vystoupení v Benešově o mně psali v novinách:
“Velkým sálem burácelo piano, ačkoliv u něho seděl prcek, kterého jsme ani neviděli!“ Označení prcek se mě sice ve dvanácti letech trochu dotklo, ale jinak o mně psali velmi pěkně. Ovšem čokoládového indiánka, můj první honorář za vystoupení, jsem spořádal jako každý druhý opravdový prcek.
A po pravdě řečeno, skutečně jsem nepůsobil jako urostlý chlapec. Pohybu jsem moc nedal, hudba pro mě byla základním projevem života. Sluch, ruce, prsty jsem měl v luxusním provedení.
Když jsem se připravoval na konzervatoř, sedával jsem pravidelně za klavírem dlouho do noci. Ale sport byl pro mě takřka neznámý pojem.
Tatínek nám hodně dlouho hledal novou matku, živil nás stravou z hostince a měl pocit, že si zasloužíme víc.
Vařit se nikdy nenaučil, brzy všechno obstarávala Marjánka.
Že ho ale těžký život dovedl, až k pokusu o sebevraždu skokem do Vltavy z Karlova mostu jsem se dozvěděl až z jeho pozůstalosti. Šokovalo mě to.
Byl zachráněn a vrácen dětem i dalšímu trudnému životu. Vinil sám sebe, že ani ze života odejít neumí.
Upnul se na moji hudbu.
Cvičil jsem, opisoval noty, pokoušel se o vlastní skladby, těšilo mě, že je na neveklovském kůru pokládali za hodné hraní. Bylo mi devět, když hráli moji první skladbičku. Třeba budu jednou konzervatoře opravdu hoden. Snažil jsem se o sto šest.
Bez kamarádů jsem se propreludoval dětstvím.
Obdivoval jsem Kubelíka.
Přátelil se se Sukem.
Do Křečovic k Sukovým jsme s tatínkem občas vyráželi na nedělní vycházku.
Josefovy skladby mě fascinovaly. I on sám konstatoval, že hraji obstojně.
Mám prý měkký úhoz, což se mu hodně líbilo. Aby ne, jeho Zimní idylly jsem hrál, jak nejlépe jsem uměl.
Tatínek by své rozhodnutí ohledně mého studia měl ještě zvážit.
Dešifroval jsem v jeho tváři pevné přesvědčení a zhluboka jsem se nadechl.
„ Dobrá, tedy. Nastoupím do gymnázia!“

středa 13. května 2009

Foto ze křtu první knihy- Nakladatel, kmotr,autorka


První kapitola knihy Osud spjatý s hudbou- Jan Heřman

1)
Už jsem to všechno tak trochu znal. Stres a napětí z neúspěchu spolu se zlobou na nepřející osu , prolínající se s touhou na konzervatoři zůstat v klavírním oddělení,když už nevyšlo houslové.
Nemá houslovou ruku, tvrdil pan profesor.
Tatínka mohl trefit šlak. Dvanáct hodin denně cvičíme. Na klavíru i na houslích. Pro úspěch jsme udělali maximum. Neexistují hry, kamarádi, volný čas.
Cvičení, cvičení a zas jen cvičení. Přesto se nezdráhám.
Hudba vládne mému srdci.
Jako Janovu.
Jan Kubelík, můj velký vzor.
Z maminčiny strany vlastně rodák. Starší jen o šest let.
Několikrát nás v Neveklově navštívil. Tatínek to vždycky vnímal jako velkou poctu.
Toužil jsem uspět jako on.
A toužil jsem po studiu.
Houslová třída mistra Ševčíka. Jako kdysi Jan.
Takový úspěch jsem ani nečekal. Ve třinácti letech.
Ale pak přišla sprcha. Ledová.
Nemá houslovou ruku!
Ta profesorova věta mě straší i ve snu.
Co to znamená, že nemám houslovou ruku? Hraji na housle od malinka.
„Doporučím vás do klavírního oddělení, Heřmane!“
Přijímám jeho verdikt. Je mistr svého oboru, ví,co říká. Navíc - já klavír miluji. Ale z tatínkových slov mi zůstane v mysli pocit jeho hořkosti. Tolik toužil mít ze mě
muzikanta-houslistu. Udělal pro to možné i nemožné.
Na minuty rozpočítaný denní program. Stereotypní obrázek mého dětství
Ale nestěžuji si, hrál jsem rád.
Úspěch se musí dostavit.
Tatínek byl vždycky přesvědčen o mém úspěchu.
Vzrušující hudba, v níž spolehlivě nacházím potěšení a radost.
Ani jsem neuvažoval o jiné dráze. Muziku mám v srdci. I v rodě. Strýc Antonín vždy s oblibou tvrdil, že jsme nejvíc muzikantská rodina celého Neveklovska. Hned po Kubelíkových a Sukových.
Kolem žaludku se objevilo známé pnutí. Ale rozhodnutí, které čekám, stále nepřichází.
Kdybych viděl svůj obličej, asi bych se nepoznal. Napětím jsem vytvořil na tvářích rej vrásek, málokdo by mi hádal čtrnáct let. Vybavoval jsem si svou radost ve chvíli, kdy mi loni oznámili přijetí na konzervatoř. Srdce se mi zastavilo. Podařilo se.
„ Bůh tě má rád,“ řekl dojatě tatínek. Víc než jeho slova mě těšilo jeho objetí. Tatínek své city moc často neodhaloval.
Já emocemi hýřím.
Nyní jsem ale sevřený vtíravými pocity, nedokážu se od nich oprostit, ačkoli jsem svou povahou optimista, předurčený vidět svět z té lepší stránky. Záchvaty paniky jsou pak ale o to silnější. Na štěstí většinou rychle přecházejí. Ale od nástupu na konzervatoř jsem si s nimi užil své. Počáteční trému před velkým jménem vystřídala frustrace z neúspěchu.
Nemá houslovou ruku.
Ta věta mě deptá!
Mistr byl velkorysý, pokud šlo o moji snahu vnitřně se s jeho rozhodnutím vyrovnat, ale zásadně odmítal moje další setrvání v jeho třídě. Sice mě nezahanboval ponižováním, ale jeho rozhodnutí bylo jednoznačné. Možná jsem ho překvapil svou houževnatostí. Objevil ve mně vytrvalost a píli.
A zručného pianistu. Často jsem mu dělal doprovázeče při výuce.
Proto mi nabídl místo v klavírní třídě. Pokračoval jsem ve studiu, ale tady jsem se od profesora Kaana dozvěděl další překvapivou novinu.
Máte malou ruku!
Pro klavír nevhodné, Heřmane.
Srazilo mě to až na samé dno propasti, odkud jsem dlouho nezahlédl ani kousek nebe.
Mohlo mě to odradit, ale neodradilo. Jen jsem pochopil, jak málo může mladý člověk rozhodovat sám o sobě. Jaká beznaděj se tehdy přede mnou rýsovala.
Uražený tatínek rozhodl dál múzy nepokoušet. Když nechtějí mého nadaného syna,doprošovat se nebudeme. Gymnázium je také škola.
Na moje výhrady nebral sebemenší zřetel.
Klasické vzdělání je důležité, s ním se v životě neztratíš.
Ani Antonínova přímluva nepomohla.
Přestoupíš do primy a basta.
Své budoucí působiště jsem trochu znal. Budova gymnázia se majestátně vypínala uprostřed Žitné ulice. Z pootevřených oken se paradoxně linul zpěv. Těšínská jablíčka. Když najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nevede nikam- Sokrates. Antiku zvládám dokonale. Učitelský synek.
Pro klasické vzdělání dobrý základ.
Vstoupil jsem do kamenné budovy, která mě pohltila svou chladivou temnotou. Podvědomě jsem se přikrčil v ramenech, dušička si bolestně povzdychla.
Nepříjemně mi bliklo v hlavě profesorovo kázání. Když jsem vyslechl jeho argumenty, rádoby laskavě dodal.
„Jako kantor se určitě uživíte. Sluch máte, ve školství pak dostanete místo pod penzí!“
Neměl jsem sílu na odpověď.
„Co je s tebou,Žanko?“ Laskavá starost strýce Antonína.
Nic.
Dva krásné roky na jeho vyšehradském kůru se propadají na smetiště dějin.
Na gymnázium mě přijmou bez průtahů.
Čtrnáctiletý primán.
Otevřel jsem dveře a vešel do tmavé chodby. Dříve než jsem se stačil nadechnout, objevil se přede mnou pan řídící Grešl. Sestupoval proti mně ze schodů.
Ještě jsem s ním nemluvil a přece jsem pocítil touhu utéct.
Zkoumavě na mě pohlédl. Panika. Mám se uklonit? To by bylo příliš pokořující. Potlačil jsem šílenou myšlenku otočit se na podpatku a zmizet a zdvořile zdravím. Jazyk se mi trochu lepí na patro. Možná to trochu odlehčilo mé napětí. Jdu se zapsat do školy, patřím sem, jsem jeden ze studentů. Chtěl jsem pokračovat v řeči, ale ředitel mě přerušil.
„Dobrý den. Jan Heřman?“ pozdravil otázkou.
Podléhám bludu nebo se skutečně trochu usmívá.
„Ano, prosím.“
Hlas se zpátky usadil v obvyklé tónině.
Co se stane, až mě uvede do třídy?
Slyším jeho vemlouvavý hlas. Vstřícný.
Po celém těle se mi rozeběhli mravenci. Housle. Proč jsem si nevzal housle? Docela šílená myšlenka. Co bych s nimi asi dělal?
Pečlivě jsem poslouchal jeho slova, neboť ve vakuu, v němž jsem se pocitově ocitl,to bylo asi najednou životně důležité.
Kdybych mohl uniknout na konzervatorní pranýř nepochopení, unikl bych. A rád. Nemůže být totiž horší věci než vstupovat do neznámé třídy.
Přestal jsem vnímat, před očima mi poskakovaly mžitky. Kráčel jsem však po boku ředitelově a tušil, že finále se blíží.
Mravenci na zádech zrychlovali a dveře před námi se otvírají. Kantor mi dává přednost. Jeho zdvořilost mi brnká na nervy jako na rozladěný nástroj.
Vešli jsme do prostorné učebny, vybavené třemi řadami dřevěných lavic a zavřeli za sebou. Zády jsem se lehce opíral o špatně smazanou tabuli. Proti mně stál zamračený profesor dějin a třicet párů zvědavých očí.
„Dobrý den,“ vzpomněl jsem si na dobré vychování v okamžiku, kdy jsem si byl jist, že mi hlas nervozitou nepřeskočí o oktávu výš.
„Rád bych vám představil vašeho nového spolužáka. Jmenuje se Jan Heřman a přestoupil k nám z pražské konzervatoře. Skákal jsem očima z jednoho pedagoga na druhého.
„Můžete se posadit!“ Oba se na mě současně pousmáli.
„Ano?“ Zhoupl se mi žaludek
Sedl jsem si do lavice u okna, vedle mě se šklebil zrzavý mrňous. Podvědomě jsem si vybral člověka podobné tělesné konstrukce.
„Máme zrovna historii,“ celkem zbytečně mi oznámil vyučující, dřív než jsem sesmolil omluvu, že dnes nemám žádné učebnice. „Můžete jen poslouchat, dějiny jste asi na konzervatoři neměli!“
Záměrně jsem pominul ironický podtón.
„Ne, neměli!“
Trochu jsem se uvolnil. Žádná ze situací, které jsem si od rána živě představoval, nenastala. Ředitel se rozloučil a hodina pokračovala.
V duchu jsem se uklidňoval hudbou. Vždycky mi to pomáhalo.
V hlavě jsem slyšel orchestr, ze kterého jsem paradoxně obzvlášť silně vnímal druhé housle. Asi proto, že mám pocit, že právě hraji jejich part. Byl jsem rád ,že sedím a nikdo se na nic nevyptává,protože se mi do očí draly slzy.
„Mám vám zajistit nějaké doučování?“ probral mě kantorův hlas podbarvený nečekaně vstřícnou ochotou.
„Ne, to ne,“ vyjekl jsem, jako by mě chtěl zkoušet.
Všiml si, že sedím křečovitě na kraji lavice. Gestem mě pobídl.
„Posaďte se pohodlně!“
Mluvil hlubokým, přísným hlasem, asi jako jeho literární hrdinové. Profesor Alois Jirásek. Jeho knihy jsem znal z domácího povinného podvečerního čtení
Souhlasně jsem pokývl. Obličej mi asi trochu zrudl, ale učitel se mě už dál nevšímal,pokračoval ve výkladu, zaujat směsicí dat,jež mi zněly nesrozumitelně,naprosto disharmonicky.
Konec hodiny se přiblížil rychlostí blesku. Roztěkaným pohledem jsem sledoval své nové spolužáky, ruce nervózně zapletené do sebe. Prohlíželi si mě jako exotické zvíře. Několik hochů usedlo na desku mojí lavice.
Zachycoval jsem s napětím každé gesto, jako bych mohl špatným odhadem něco nenapravitelně rozladit.
„Proč si přišel?“ Hlas se ozval vedle mě.
„Vyhodili mě z konzervatoře!“
Vyřčená pravda, bolestivý osten. Teprve když jsem ji vyslovil, došlo mi, že se vlastně hodně trápím.
„Aha!“ ozvalo se uznale. Další otázky se rázem sypaly ze všech stran. Nepřekvapilo mě, že se ptají. „Proč tě dali do naší třídy?“
Stručně jsem vylíčil průběh svého konfliktu s profesorem klavíru a probral tím své podvědomí. Nemohu se přece vzdát svého snu. Než znovu zazvonilo, ještě jednou jsem své pocity zrekapituloval.
Pak už jsem se až do konce výuky ke své minulosti nevracel.
„První týden máš za sebou!“ Vítal mě v pátek večer otec a zvedl se od stolu, kde přepisoval noty.
„Jaké to bylo?“
„Šlo to.“ Přitakal jsem.
„Byla i hudební výchova?“
Zavrtěl jsem hlavou. Uvědomil jsem si, jak moc mi hudba chybí a div jsem se nervozitou nerozklepal. Přestal jsem myslit na školu. Poprvé za celý svůj dosavadní život jsem trávil dny bez houslí či klavíru. Odložil jsem aktovku, svlékl sváteční kabát, protáhl se a vyndal pouzdro s houslemi. Otec spokojeně sledoval moji činnost a nebránil mi.
„Máš ještě hodinu do večeře!“
Hodinu. Bylo jedno, jak málo času mi zbývá. Jestli nemůžu hudbu studovat, čas mi proteče mezi prsty. Jistě se musí něco stát, nemohu skončit na gymnáziu.
Nasadil jsem housle.
Černé symboly not mě rázem pohltily, hudba prosvětluje temné zítřky.
Z muzikálního opojení ke mně proniká sestřin hlas. Maruška mi jásavě skočila do náruče. Tolik se jí po mně stýská.
Přesunuli jsme se k večeři. Juliána se snaží, jídlo je chutné. Ale nějak se teď už nedovedu tvářit, že jsem spokojený. Naštěstí malý Miroslav dokáže svým křikem vznikající napětí spolehlivě rozptýlit. Přesto nemám pocit,že je otec v nové rodině šťastný. Obě Juliániny děti jsou sice hodné,ale k hudbě mají daleko. Maruška zpívá,ale nově narozené mimino odčerpává otcovu energii. Nemá klid na zkoušení. Idylka mého vlastního dětství se ztrácí v zapomnění.
Neodkázal jsem přesně definovat své pocity, v té době se všechno zdálo neuspokojivé,jakési temné disharmonické tóny neustále pronikaly do mého mladistvého opusu.
Později jsem se divil, že jsem nezahořkl a nacházel sílu k pravidelnému domácímu cvičení. Čtyři až pět hodin po škole. Vitalita mládí.
Ulehám na tvrdou dřevěnou postel s naléhavou myšlenkou: musím se vrátit na konzervatoř.
Rychle. Co nejdříve.
Čas letí jako bláznivý,ale mně připadá,že se bezútěšně vleče. Bez hudby nic nemá smysl. Jen živořím,jako by gymnázium utlumilo všechny mé životní funkce a dusilo mě. Nejen matematika, i ostatní předměty mě trápí. Ty dvě hodiny hudby,které předepisuje rozvrh,mi nestačí.
Potřebuji hrát.
Soustředil jsem se na klavír. Zadumaně prohlížím svoje dlaně. Nezdají se mi tak malé. Černobílé klávesy je poslouchají celkem ochotně.
Otec – místy despota – trpělivě bdí nad mým hudebním rozvojem. Můj jediný stálý učitel hudby. Jeho dril mi vytvořil dokonalý prstoklad.
Už je mi to ale málo.
Jenže co dělat. Vykašlal se na mě celý svět.
Tatínek významně zakašlal a upozornil mě na chybu. Je koneckonců opravdický kantor s hudebním vzděláním a smyslem pro preciznost. Jenže zůstal za katedrou – zatímco já chci na světová pódia.
xxx

úterý 12. května 2009

Autorská prezentace

Jitka Neradová se narodila někdy v minulém století.
Po studiu historie  se podvolila dobrodružné stránce své povahy a stala se učitelkou.
Po téměř dvaceti letech za katedrou dospěla k rozhodnutí, že když lze přežít v džungli českého školství, jsou možné i jiné výstřednosti, jako třeba vydávání knih.
V roce 2007 vydala v nakladatelství Jalna svůj první román o Janu Heřmanovi, velkém klavíristovi první poloviny dvacátého století.
Do podobného časového úseku se nyní vrací i ve své druhé knize, na fiktivní cestě Odnikud nikam.
Jde o příběh Neveklovska, připomíná vystěhování kraje mezi Vltavou a Sázavou za druhé světové války, http://www.neveklov.cz/projekt-vystehovani-neveklovska.php

 komunistický útlum s nádechem Pražského jara, normalizační přežívání i rozpačité vydechnutí lehce přidušené sametovostí převratu.
Autorka se novodobé historii aktivně věnuje se svými studenty,http://www.gtmskola.cz/gtmskola.php, dvacáté století nikterak netabuizuje, naopak, snaží se dobu nedávno minulou stále připomínat.

Ale nejen historií člověk může býti živ. Proto kromě školní práce ještě publikuje, v tisku i na internetu, píše divadelní hry pro děti a jako režisérka je uvádí v pražském divadle Karla Hackera - Jiskra. http://www.divadlokh.cz/
Pro své čtenáře do budoucna chystá román o Přemyslu Otakaru I. a na cestu do tramvaje kapesní vydání veselých školních perliček.
A VESELÉ ŠKOLNÍ PERLIČKY JIŽ VYŠLY: POD NÁZVEM 

                          TŘÍDNÍ KNÍŽKA DO TRAMVAJE