středa 28. října 2009

Pláč za monarchií



Dnes je státní svátek. V podstatě nejsem příznivec oslavy vzniku už dávno neexistujícího státu, ale na druhou stranu státní svátek znamená volný den a toho si cením. Obzvlášť v poslední době, kdy se potýkám se syndromem vyhoření, je každý den bez školy vskutku dnem svátečním.


Když ale jdu do detailů, je to pro mě trochu zvrácenost. Nemohu, jako člověk vyznávající monarchii, slavit svátek republiky. Obzvlášť té současné, i když ta vlastně s tou první nemá vůbec nic společného. Bohužel.

Vždycky když někde slyším nebo čtu, jak úchvatná byla první republika, vzpomenu si na dědečka.

I on často mluvil o první republice, jenomže o jiné. Zatímco dneska se první demokratické dvacetiletí v našich dějinách bezmyšlenkovitě adoruje, on o něm mluvil jen jako o době svého mládí. A to je vždycky hezké. Já sama prožila mládí za komunismu a bylo skvělé. Což samozřejmě nehodlám tvrdit o komunismu, který já osobně stavím na roveň fašismu. Ale kdo by takové otázky všehomira řešil v době puberty, kdy je zcela zásadně nejdůležitější, který fešák se na vás usměje a pozve vás na rande?

Pamatuji se, jak mne dědeček vždycky po příchodu ze školy, když jsem svou brašnu odhazovala v dál, školil v jakési noblese. Tehdy to pro mě bylo absolutně cizí slovo.

Nebyla jsem zrovna poklidné dítě a dědeček zcela zákonitě nabyl dojmu, že v době první republiky by se něco podobného přihodit nemohlo.

Nechtěl srovnávat nesrovnatelné. Chtěl mě jen prostě slušně vychovat.

To vědomí mi trochu dělá starosti. Taky totiž chceme děti jen prostě slušně vychovat. Také na nás proto koukají jako na mimozemšťany. Přitom zrovna naše generace, prošlá komunistickou výchovou, může mít zkreslené představy o slušnosti…

Pevně doufám, že ne. Když o tom ale začnu hlouběji přemýšlet, musím se ptát, proč zrovna první republika je tím vzorem? Kdo vlastně rozhodl, že tehdy byla morálka na pro nás nedosažitelné úrovni? Napadá mě jediné vysvětlení, je to v módě.

Jenomže móda je, jak známo, věc pomíjivá. Jen co si pamatuji já, vystřídalo se tolik módních trendů, že by potřebovaly abecední katalogový seznam.

Možná by proto brzy mohla přijít do kurzu monarchie. Čím nás před desítkami let iritovali Habsburkové, dneska s naprostou samozřejmostí lehkoživků překonávají naši volení politici. Bez oné noblesy, kterou monarchové disponují stejně přirozeně jako dýcháním.

Napadlo mě už dávno, že by bylo pěkné mít krále nebo královnu (genderová vyváženost musí být všude). A začala jsem svůj názor šířit.

Královská rodina by se o zemi starala z podstaty vlastnictví majetku. Nešlo by jí o to, urvat za pár let u moci co se dá.

Buranství by nebylo povýšeno na zákon, jak se děje v našem parlamentu. A podle vzoru, že ryba smrdí od hlavy, všude kolem nás.

Noblesa by nebyla cizí slovo.

Na první pohled nezpochybnitelná věc, ta osvícená monarchie.

Ale je to opravdu tak? Ve svém okolí se s moc velkým pochopením nesetkávám. Většinou se odpor redukuje na protestní větu, že nechtějí být ničí poddaní. Nu, komunistická výchova sklízí své ovoce. Přitom monarchie je adekvátní varianta naší stávající situaci. Jestli ale raději preferujeme Paroubka a jemu podobné, nemůžeme se divit krizi, ve které se plácáme už léta. A nejde jen o současnou mediální finanční krizi, mluvím spíš o krizi morálních hodnot a vztahu k budoucím generacím.

Ještě jsem ani neodklikla dnešní blogový příspěvek a pochyby se na mě valí kosmickou rychlostí. Co když znevažuji státní svátek? Co když je tady republikánství pevně zakořeněné a já jen ze zvyku rýpu?

Jako můj dědeček. Když se oprostil od nostalgie nad ztraceným mládím, byl ochoten přiznat, že monarchie měla hodně co do sebe.

Když pak během svého dlouhého života zažil nespočet republikových variant, oblíbil si rčení, že tohle by se za císařpána stát nemohlo. Neumím si představit, co by asi říkal dnes.

Možná by stálo za to si na čas královskou nadvládu vyzkoušet. Jenomže je tady nebezpečí, jak jednou zkusíte něco lepšího, zpátky do marastu se vám nechce.

Z toho (alespoň pro mě) vyplývá, že i oslava vzniku republiky, která už dávno neexistuje, se jednou přežije. A nastane doba návratu králů.:-) Těším se.

A do té doby mi nezbývá nic jiného, než slavit vznik republiky:-(


2 komentáře:

  1. tak tak..něco na tom bude..ale přiznám se, že je ve mně ta republika taky nějak zakořeněná....

    OdpovědětVymazat
  2. Každá doba má svoje... A jak píšeš, vše se mění a každou chvíli je moderní něco jiného...

    Poslední dobou nějak nemám čas sledovat zprávy ani číst noviny. Je to ostuda, ale když pak náhodou na nějaké koukám nebo si je čtu, tak se nestačím divit a raději si od toho dám zase pauzu...

    Proto jsem ráda za blogy jako je ten tvůj, Vlkův, Wlčice ajiné, kde se i něco dozvím a vzdělávám se tím nebo si oprašuji své dávno zapomenuté informace :-). Díky nim zůstávám v obraze!!! A za to ti dík :-).

    OdpovědětVymazat