Sametové postesknutí

   Na nástěnce stálo, že je třeba připravit program pro studenty. U příležitosti dvacátého výročí sametové revoluce. Kdo má, ať přinese vlastní dobové fotografie.
Otráveně jsem se zašklebila při představě další nezaplacené povinnosti a pro jistotu se podívala na kalendář. Bohužel, žádné školení, do práce musím.
 Vyprávím o revoluci napříč všemi ročníky. Každý rok, dobrovolně a ráda. Když to ovšem dostanu příkazem, až příliš mi to zavání minulým režimem, a věkem unavený spící čertík ve mně se rázem probudí a vzepře. Musím? Nic nemusím, umřít musím, tvrdíval můj dědeček a já se toho hesla statečně držím. Proč bych navíc měla připravovat něco, čeho stejně budou plná média? Dvacet let je dvacet let.
   Kdysi dávno jsem s mladickým elánem zkoušela přenést na studenty tehdejší listopadovou euforii. Zaníceně a kreativně. To jsem ještě nic nevěděla o syndromu vyhoření. Potom jsem začala vnímat čím dál hlasitější útoky médií, že se dějiny dvacátého století neučí, že se tomu učitelé vyhýbají, nechtějí to učit a spoustu dalších neověřených nesmyslů. Neustále. Bojovala jsem s větrnými mlýny pravidelnými besedami s politickými vězni. Marně. Zmiňovala se o tom i v tisku, ale to nikoho nezajímá. Jo, takhle kdybych během výuky znásilnila nějakého studenta, hned by byl mediální zájem. Ale copak někoho zajímá dobře odvedená práce?
Teď vyšlo dokonce ministerské nařízení, které doporučuje věnovat se moderním dějinám  http://www.msmt.cz/. Že se tak už dávno děje, nikoho nezajímá. Dle mediálního obrazu je v naší zeměpisné šířce dějepis jen o datech a končí někdy po první světové válce. Tak to je a přes to vlak nejede. A protože stokrát nic umořilo i vola, natož pak mě, rozhodla jsem se pro vlastní stávku.
  Letos se ode mě o sedmnáctém listopadu nedozvíte ani slovo. Ať to za mě udělají novináři, když jsou tak chytří. Nebo to mohu postavit jako adekvátní k učitelskému snižování platů. O kolik procent dolů, o tolik méně budu vykládat. Zákon trhu ve škole.
  A dětem doporučím, jestli chtějí pochopit revoluční souvislosti, ať si udělají vlastní revoluci. Je, myslím, na čase.  Komunistů na odstranění je tady i dvacet let po revoluci víc než dost, slušnost a tolerance jsou v zásadě cizí slova, kdo bere úplatky, tak se nezblázní, jak tvrdil docent Chocholoušek, takže co s tím?
Zpátky do ulic…