středa 4. listopadu 2009

Učitelská reinkarnace

Učitel (ka) zažije reinkarnaci ani neví jak. Stačí chvilka nesoustředěnosti a může se stát slepicí, krávou nebo nedej bože dokonce i sviní. A jsou i tací, kteří se mění i v opačné pohlaví, protože jak jinak si vysvětlit, že svině je i tělocvikář?
Moje nervová soustava ve sborovně opět trpěla v pravidelné jalové diskusi. Kolega se rozohnil a já se stala slepicí. Neskutečné.
Není divu, že jsem vylítla. Vždycky vyletím. Vím to, protože s tím už pěkně dlouho bojuji. Na některé věci jsem byla háklivá už od malinka. V sourozenecké konstelaci jedna dívka a dva bratři to proto někdy pěkně jiskřilo. A reinkarnace tam probíhala i do jiných než jen výše popsaných sfér. Ale to byl čas malin nezralých. Aspoň tak jsem to vnímala. Jenže čas oponou trhnul.
  Když člověk dospěje, už by měl nést za svá slova odpovědnost, protože jednou vyřčené nevrátíš ani párem volů. Doma jsem nikdy o svých učitelích neslyšela nic zlého, a že by se dalo vyprávět. Jenže se ctilo pravidlo, že před dětmi ne. Například když jsme si stěžovali na nějakou do nebe volající nespravedlivost. Většinou se to otočilo tak, že jsme se v pozici viníka ocitli naprosto spolehlivě my.
Koneckonců i my měli hezkou řádku kantorů ze zvířecí říše. Ale i dost takových, které by bylo vhodné pozlatit. Vlastně byly ty jejich síly vyrovnané, tak padesát na padesát. Jen ten přítel na telefonu tehdy chyběl. Pokud šlo o ty drsoně, vnímali jsme je samozřejmě citlivěji. Jak je u toho negace, stává se něco zvláštního. Najednou převládá zobecnění. To, co se nepovede u pozitivního přístupu, jde jako po másle u záporného.
A tak se ze všech učitelů hromadně stávají příslušníci zvířecí říše. Tedy hlavně z učitelek, chlapa abys za katedrou hledal v pravé poledne s rozžatou lucernou.
Cítila jsem se rozladěná. Mám já to zapotřebí, aby mě nějaký cápek nazýval slepicí jen proto, že se podivím nad kouřením primánů na školním dvorku?
Ta verbální uvolněnost mládí mě zarazila. Moje babička by řekla, že si chlapec nevidí do huby a jako takový chce někoho vychovávat?
„Proč nemluvíte slušně?“ zeptala jsem se ho. Mladý adept na kantora se mojí otázce upřímně podivil.
„Jsem mladej, ne?“ vysvětlil s jasným poukazem na to, že slušná a spisovná čeština je nějaká stařecká úchylka.
Pak se divme, že se o současné mladé generaci mnozí vyjadřují s despektem. Zajímavé ale je, že mladý kantor na sobě žádné podivnosti nepozoruje. Dokonce má pocit, že je dokonalý, či lépe řečeno in.
Docela mě začalo zajímat, kam až prostořeký mladík svoji zoologickou exkurzi hodlá dovézt. Naslouchala jsem jeho rádoby cool slovníku a marně pátrala po nějaké myšlence. Nedostavila se. Jen hrubost a vulgarity.
V metru jsem o celé situaci rozladěně přemýšlela, když k mému otupělému mozku pronikl rozhovor matky s malým školáčkem.
„A opravdu ti dala dvojku z angličtiny? To je teda čuba mizerná!“
???
Má tedy cenu se o něco snažit? I když na druhou stranu, reinkarnovat se do čuby a dostat se do rodiny k milovníkům psů je určitě lepší osud než ve zdejší společnosti učit…

A jablka až později, až bude nálada sklízet.


1 komentář:

  1. Jé, krásné mimi dogy, do té bych se klidně převtělila sama a chtěla bych bydlet u nás doma :-D. Nikdo z naší rodiny se totiž nemá tak dobře jako Meguša. Nažrat dostane, spinká celý den (a rozhodně ne na tvrdé zemi) a když se jí chce, chodí ven... :-)))

    OdpovědětVymazat