sobota 31. října 2009

Halloween

   Další z amerických svátků, který úspěšně pronikl mezi našince. Sama ho nijak neslavím, ale rozsvícené dýně se mi líbí. Evokují mi určité tajemno, klid a pohodu.

Už méně mě baví ten kolotoč kolem. Všude plno chytrých rad, jak vydlabat dýni, jak vyzdobit byt, jak sehnat nejlepší masku.

Osobně mám dokonce pocit, že v tomto směru jsme opět papežštější než papež. Nebo poturčenec horší Turka. Čeština má s podobnou asimilací již letité zkušenosti, o čemž svědčí i řada přísloví, které lze na danou situaci napasovat. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že by nikdo neprotestoval, kdyby se objevila tendence slavit třeba svátek Díkuvzdání či Den nezávislosti. U nás je možné všechno.

Někdy zapomenu, že komerčně zajímavé svátky jsou tak populární a dovolím si kritizovat. To se pak moje okolí – a mládež školou povinná zejména - tváří povýšeně (to asi že jsem ze staré školy)

a ve tváři se jím usadí výraz, jako že nemají zapotřebí se starou vykopávkou diskutovat. Z toho by ovšem plynulo, že klíčovou věkovou kategorií Halloweenu je pokroková amerikanizující mládež (ta, co vystřídala sovětizující generaci). Možná bychom ale byli velmi překvapeni, kdybychom dělali statistický průzkum milovníků dýňovitých strašidel. Zdá se, že je jich mnohem víc, než se na první pohled zdá. V podstatě dneska večer dlabe kde kdo.

Zvážit by se mohla i otázka autorských práv. Jestli by nebylo lepší některé kreatury rovnou zpoplatnit jako hallowenské masky a peníze posílat na dobročinné akce. Třeba náš Parlament by byl dokonalým zdrojem zisku neziskových organizací. Nebo Letná, když se hraje fotbal. Třeba dnes, s Baníkem. To je dokonalý rej strašidel. Některá mají kratší ostravské zobaky, jiná pěkné dlouhé, pražské. Všechno dohromady jedna pakáž, díky níž vrtulník celé odpoledne ruší poklidné letenské obyvatelstvo.

(Vlka z označení pakáž samozřejmě vyjímám, to je zjevně ojedinělý slušný fanoušek)

Nutno konstatovat, že takové halloweenské strašidelné know how je docela odvážný patent a nelze ho v žádném případě uspěchat. Halloween se prostě ještě nějakou chvíli bude muset spokojit s kupovanými dýněmi, zatímco ty opravdové budou na své smysluplné využití ještě nějakou chvíli čekat. Ale třeba se dočkáme.

Já se zatím budu připravovat na Dušičky, které mám jako svátek mnohem raději.

(a navíc v pondělí zcela jistě nebude žádný fotbal)

pátek 30. října 2009

Péče o tělo ( i o duši)



  Onehdy jsem odvezla auto do servisu, dnes jsem dala do servisu sama sebe. Staré součástky potřebují mnohem pečlivější péči, proto jsem si na dnešek naplánovala generální údržbu. S léty si člověk uvědomí, že spousta věcí nefunguje jaksi samozřejmě a musí proto místo pěkných šatiček investovat do dražších krémů a dalších nezbytných propriet. Rozhodně to nevyjde levněji než návštěva oblíbeného sekáče. Jen masáž stojí pěkné peníze a to nemluvím o kosmetice a vypínání vrásek, k čemuž mě už léta nenápadně přemlouvá kosmetička.
Nejzáludnější jsou kruhy pod očima. Mám je odjakživa, po ránu bych na nich mohla cvičit prostná. Proto mě zaujalo, když jsem během jedné z návštěv kosmetiky objevila leták propagující krém, který garantuje jejich odstranění. Zázrak se měl dostavit do měsíce. S rychlými zázraky nemám dobré zkušenosti. Už mnohokrát mi třeba nabízeli zázračné zhubnutí - většinou jako dárek za něco, protože sama bych si podobné pilulky nikdy nekoupila. I tak výsledek nestál za nic, a to i přes to, že darovanému koni na zuby nekoukám.
 Jenomže i krém mi přihodili jako pozornost za návštěvu salónu. Podobné pozornosti jsou pěkně záludné, člověk se namlsá a pak už mu nestačí peněženka. Nicméně jsem nepohrdla, kruhy jsou kruhy a ráda bych se jich zbavila. Mazala jsem se přesně podle cizojazyčného návodu. Žel, kruhy nezmizely, ba naopak, ztmavly. Ve finále jsem tedy vypadala jak zasažená jaterní nemocí.
Sotva jsem krém vysadila, rychle jsem se vrátila k původním kruhům. Nevím, jestli mi to někdo dokáže vysvětlit. Třeba se špatně mažu. Málo nebo naopak hodně. Sice není úplně nejvhodnější se v mém věku vyptávat, jak se správně namazat (pomiňme zjevnou dvojsmyslnost mého zoufalého výkřiku), ale ani kosmetička neznala správnou odpověď. Sdělila mi, že na někoho to prostě nezabírá. Vskutku výstižná odpověď. Tak jsem přestala pátrat po detailech a nechala se prostě opečovávat.
Kosmetika, pedikúra, masáž a na závěr kadeřnice, jako třešinka na dortu. Domů jsem dorazila paradoxně celkem unavená, ta péče o tělo dá zabrat. Samozřejmě, že jsem měla drobné kazy na jinak příjemných procedurách. To bych ani nebyla já. Kosmetička totiž chtěla depilovat můj neexistující knír. Neurazila jsem se jen proto, že předpokládám, že v době krize se každý živí jak umí. A peníze za knírek by se jistě šikly. Pedikérka mi pak v návalu obrušování nohou skalpelem uřízla kus paty, takže jsem domů trochu pokulhávala. Ale masáž a kadeřnice neměly chybu. Když jsem tedy celá zrelaxovaná dokulhala domů, odmítla jsem jakékoliv domácí práce, a v křesle s knihou jsem nechávala doznít účinky dnešní terapie. Uvidíme, jaké ten celodenní servis přinese výsledky. Vzhledem k tomu, že to stál víc než autoservis, tak předpokládám, že bych měla jezdit jako fretka minimálně do adventu. Ale stálo to za to, nechat se takhle oprašovat. Pěkný den to byl:-)

čtvrtek 29. října 2009

Demontáž



Státní svátek mám v podstatě až dnes.  Takový malý. Ráno, když mě jako už celé dlouhé dva měsíce probudili dělníci, kteří zateplují vedlejší dům, jsem se v depresích dopotácela k oknu, kde se mi naskytl toužebně očekávaný pohled. Dnešní rambajs je způsoben demontáží lešení. Hurá! Práce je hotova


a dělnická třída snad půjde terorizovat lidi o dům dál. Doufám jen, že z doslechu mých týraných uší.

Zdá se tedy, že kolem zavládne opět relativní ticho, ukrajinští dělníci mi přestanou nakukovat do oken a já tímto budu moci sundat improvizované trvalé zatemnění. Samozřejmě vím, že člověk se nesmí radovat moc, neb vzápětí přijde další úder. Nevím, zda v podobě souseda zuřivě vrtajícího do zdi či koncertu na domovní chodbě. To je zdejší věčné dobrodružství. Ale malinkou radost si dovolím mít. Že by mě snad čekal Halloween bez strašidel v montérkách či Dušičky v klidu potřebném pro nostalgické rozjímání? Doufám …

středa 28. října 2009

Pláč za monarchií



Dnes je státní svátek. V podstatě nejsem příznivec oslavy vzniku už dávno neexistujícího státu, ale na druhou stranu státní svátek znamená volný den a toho si cením. Obzvlášť v poslední době, kdy se potýkám se syndromem vyhoření, je každý den bez školy vskutku dnem svátečním.


Když ale jdu do detailů, je to pro mě trochu zvrácenost. Nemohu, jako člověk vyznávající monarchii, slavit svátek republiky. Obzvlášť té současné, i když ta vlastně s tou první nemá vůbec nic společného. Bohužel.

Vždycky když někde slyším nebo čtu, jak úchvatná byla první republika, vzpomenu si na dědečka.

I on často mluvil o první republice, jenomže o jiné. Zatímco dneska se první demokratické dvacetiletí v našich dějinách bezmyšlenkovitě adoruje, on o něm mluvil jen jako o době svého mládí. A to je vždycky hezké. Já sama prožila mládí za komunismu a bylo skvělé. Což samozřejmě nehodlám tvrdit o komunismu, který já osobně stavím na roveň fašismu. Ale kdo by takové otázky všehomira řešil v době puberty, kdy je zcela zásadně nejdůležitější, který fešák se na vás usměje a pozve vás na rande?

Pamatuji se, jak mne dědeček vždycky po příchodu ze školy, když jsem svou brašnu odhazovala v dál, školil v jakési noblese. Tehdy to pro mě bylo absolutně cizí slovo.

Nebyla jsem zrovna poklidné dítě a dědeček zcela zákonitě nabyl dojmu, že v době první republiky by se něco podobného přihodit nemohlo.

Nechtěl srovnávat nesrovnatelné. Chtěl mě jen prostě slušně vychovat.

To vědomí mi trochu dělá starosti. Taky totiž chceme děti jen prostě slušně vychovat. Také na nás proto koukají jako na mimozemšťany. Přitom zrovna naše generace, prošlá komunistickou výchovou, může mít zkreslené představy o slušnosti…

Pevně doufám, že ne. Když o tom ale začnu hlouběji přemýšlet, musím se ptát, proč zrovna první republika je tím vzorem? Kdo vlastně rozhodl, že tehdy byla morálka na pro nás nedosažitelné úrovni? Napadá mě jediné vysvětlení, je to v módě.

Jenomže móda je, jak známo, věc pomíjivá. Jen co si pamatuji já, vystřídalo se tolik módních trendů, že by potřebovaly abecední katalogový seznam.

Možná by proto brzy mohla přijít do kurzu monarchie. Čím nás před desítkami let iritovali Habsburkové, dneska s naprostou samozřejmostí lehkoživků překonávají naši volení politici. Bez oné noblesy, kterou monarchové disponují stejně přirozeně jako dýcháním.

Napadlo mě už dávno, že by bylo pěkné mít krále nebo královnu (genderová vyváženost musí být všude). A začala jsem svůj názor šířit.

Královská rodina by se o zemi starala z podstaty vlastnictví majetku. Nešlo by jí o to, urvat za pár let u moci co se dá.

Buranství by nebylo povýšeno na zákon, jak se děje v našem parlamentu. A podle vzoru, že ryba smrdí od hlavy, všude kolem nás.

Noblesa by nebyla cizí slovo.

Na první pohled nezpochybnitelná věc, ta osvícená monarchie.

Ale je to opravdu tak? Ve svém okolí se s moc velkým pochopením nesetkávám. Většinou se odpor redukuje na protestní větu, že nechtějí být ničí poddaní. Nu, komunistická výchova sklízí své ovoce. Přitom monarchie je adekvátní varianta naší stávající situaci. Jestli ale raději preferujeme Paroubka a jemu podobné, nemůžeme se divit krizi, ve které se plácáme už léta. A nejde jen o současnou mediální finanční krizi, mluvím spíš o krizi morálních hodnot a vztahu k budoucím generacím.

Ještě jsem ani neodklikla dnešní blogový příspěvek a pochyby se na mě valí kosmickou rychlostí. Co když znevažuji státní svátek? Co když je tady republikánství pevně zakořeněné a já jen ze zvyku rýpu?

Jako můj dědeček. Když se oprostil od nostalgie nad ztraceným mládím, byl ochoten přiznat, že monarchie měla hodně co do sebe.

Když pak během svého dlouhého života zažil nespočet republikových variant, oblíbil si rčení, že tohle by se za císařpána stát nemohlo. Neumím si představit, co by asi říkal dnes.

Možná by stálo za to si na čas královskou nadvládu vyzkoušet. Jenomže je tady nebezpečí, jak jednou zkusíte něco lepšího, zpátky do marastu se vám nechce.

Z toho (alespoň pro mě) vyplývá, že i oslava vzniku republiky, která už dávno neexistuje, se jednou přežije. A nastane doba návratu králů.:-) Těším se.

A do té doby mi nezbývá nic jiného, než slavit vznik republiky:-(


úterý 27. října 2009

Jako v O2

„To je jak v O2,“ zaslechla jsem nové hodnocení bláznivé situace.
Dotyčná osoba tím myslela zmatek a chaos, stav, kdy pravá ruka neví, co dělá levá.
Někdy už to také používám. Ovšem v okamžiku, kdy do O2 skutečně musím, což se stává nejméně jednou, postupně až pětkrát do měsíce, jsem vskutku bezradná. Nikdy mi není úplně jasné, k čemu tam ti experti s nápisem O2 na triku jsou, protože žádný vám nikdy nepodá kompetentní informaci.
Tahle věc mě zaměstnávala zejména poté, co jsem si u O2 zařídila internet. První, co mě napadlo, byla otázka, jestli bude dostatečně rychlý. Dnes se ptám spíš naopak. Bude to vůbec fungovat?
   Vrtá mi to hlavou. Co když to bude zase všechno jinak? Se službami O2 většinou nemám dobré zkušenosti. Popravdě řečeno na moc velkou spokojenost to nevypadalo už od samého počátku. Sotva jsem se pokusila kýžené spojení nahodit, už nefungovalo. Milostivě naběhlo až za dva dny. Ne, že bych se nevztekala, ale pořád jsem ještě hledala chybu u sebe.
Brzy jsem došla k názoru, že budu muset nefungující služby reklamovat. Přitom najít si potřebnou dávku času na jednání se značkově oděnými prodavači není zrovna jednoduché. Většinou to vyžaduje skoro půlden, a to už je téměř dovolená. Získat ve škole dovolenou mimo vyhrazené prázdniny je takřka nemožné. Tudíž se ocitám v začarovaném kruhu. Pomyšlení, že by se dala situace vyřešit po telefonu, potlačím v zárodku. Nedoplatila bych se.
   Nastává tedy okamžik osobní reklamace. Když ukážu svoji fakturu, kde jsou napočteny cifry za nikým neobjednané služby, nikdy se mi nedostane přímé odpovědi. Chlapci si můj problém přehazují jak horký brambor. Když se přestanu tvářit jak poddajný zákazník typu mouchy snězte si mě a začnu se vztekat, zmateně vykoktají, že to hned dají do pořádku.
  Zčásti uklidněna odcházím, aby se situace zhruba po měsíci opakovala. Musím připustit, že jde o poměrně napínavou záležitost, protože nikdy nevím, na koho narazím a jaké nové informace se dozvím. Když rozlepuji novou fakturu, téměř nedýchám v naději, že konečně bude vše v pořádku. Není. Dovedu si představit, že v případě krajní nouze přestoupím k jinému operátorovi. Pokud mě k tomu ale nutí čísi neschopnost, provokuje to ve mně tendenci ukázat jim, že si mě jako zákazníka neváží a drze mi věsí bulíky na nos. A s tím hodlám bojovat..-)
Zdá se ovšem, že marně. Vědět to dřív, mohla jsem si ušetřit čas a nervy a zůstat u poštovních holubů.
   Kdysi jsem skutečně mobilní telefon odmítala. Až do doby, kdy jsem si všimla, že bez telefonu jako bych nebyla. Pak mi došlo, že tenhle atak neustojím, protože je z podstaty násilný.
  Proto se také těžko mohu dobrat vítězného výkřiku. Když jsem jenom volala, domnívala jsem se, že mám všechno pod kontrolou. Ale doba si žádá své, technologie kráčí vpřed mílovými kroky. Ochota prodavačů v O2 ovšem zůstala někde na úrovni technického pravěku. Nikdo nic neví, každý si informace interpretuje po svém. Trochu mi to sice připomíná celou naši současnou situaci, ale to nehodlám řešit. Stačí mi moje zmatené faktury. Dnes zrovna jedna přišla. Zase budu muset vyrazit. Jediné, co mě uklidňuje je, že nejen v O2 je to jako v O2. Všude kolem je to tady jako v O2. Lépe řečeno, Odnikud nikam:-)


pondělí 26. října 2009

Diagnóza učitelka

    Některé ženy se jako učitelky rodí. Třeba moje kolegyně. Už není nejmladší a řeklo by se, že životem nabyté zkušenosti ji naladí do smířlivé tóniny. Opak je ovšem pravdou. Zmíněná dáma disponuje dokonalou hysterickou fistulkou a na kontě má několik dramatických výstupů jak před studenty, tak před jejich rodiči. Přesto se cítí být dokonalá. Když musí náhodou vysvětlovat své vzrušené excesy a odebrat se kvůli tomu do ředitelny, všichni se radujeme. Ona kontruje: nikdo mě nechápe.

   Prostě si svoji chybu neuvědomuje. Vytkněte jí omyl, bude vás napadat, že jste zaujatá. Sdělte jí pravdu, psychicky se zhroutí.
   Už léta si říkám, že dost bolo školství. Tuším ovšem, že změnit povolání není zdaleka tak snadný proces, jak by se na první pohled mohlo zdát, zvlášť pro někoho, kdo měl celý život prázdniny. Někdy mě napadá, jestli na těch dvou měsících volna nejsem závislá. Jenže s přibývajícími roky narůstá pochybnost, jestli ty volné dni nejsou až příliš draze vykoupené. V posledních letech si ani zdaleka nestačím uklidnit pocuchanou nervovou soustavu a srpen je minulostí. A to ani nezmiňuji, že se v podstatě od konce července intenzivně užírám představou, že se blíží konec a znovu všechno vypukne nanovo. Asi jsem se nenaučila pořádně odpočívat. Vždycky mě deprimovalo, že naše dovolená je tak pevně daná. Klidně bych šla v srpnu pracovat, ale když na mě přijde podzimní splín, ráda bych zůstala pár dní doma. Ve škole nemožné. Od letního cestování pravidelně očekávám stresující setkání s dětmi třeba ve chvíli, kdy vystavuji své špeky vstříc tropickému slunci. Myslím, že to zavinila vyprávěná příhoda o setkání se studentem ve společné sauně. Od té doby si nejsem jistá nikde a ničím.
   A když k tomu máte katastrofickou kolegyni, je asi opravdu načase změnit lokál. Těžko totiž dokážu vydýchat, že zmiňovaná učitelka v okamžicích vrcholné formy zdeptá všechny kolem svým nezdolným ječákem. Siréna za ní pokulhává v délce kvílení, nikoli však v intenzitě. A děti? Na rozdíl ode mě nemohou prásknout dveřmi a zdrhnout ze sborovny, což je vedle k hromadnému zevšeobecnění
o učitelkách ze zvířecí říše.
   Dá se s tím něco dělat? Někdo tvrdí, že učitelka je diagnóza. Rozhodně s tím nesouhlasím. Když ale chci svoji profesi popularizovat, většinou tvrdě narazím.
   Ale i tak se snažím. Ovšem není to vůbec jednoduché. Například dneska ráno mě v tramvaji pozdravil ještě slušný primán. Na celý přeplněný vůz zařval: „Dobrý den paní učitelko.“ Vagón se ohlédl jako jeden muž. Ačkoliv jsem se tvářila, jako že neexistuji, štiplavé poznámky na adresu učitelů celého světa nešlo přeslechnout.
  Ke všemu dítě nabylo dojmu, že by mělo se mnou komunikovat, proto se prodralo až do mé blízkosti, aby snad ti, co si nebyli jisti, kde ta megera sedí, přesně navigovalo. Spolucestující se rázem neusmívají (kdo by se také chtěl přátelsky šklebit na učitelku) a já místo poklidného ranního cestování s knížkou přesvědčuji studentíka, aby mluvil tiše, což stejně nepomáhá.
   Podle pravidla vyváženosti by měl chlapec na příští zastávce vystoupit, ale toho štěstí se nedočkám. Proto raději vystoupím sama s vidinou reálného nebezpečí, že přijdu pozdě na dozor, což mi kolegyně dá náležitě hlasitě najevo. Těžko rozpoznat, které ze dvou zel je v daném okamžiku to menší.
   Tušení samozřejmě nezklamalo, ve škole mě vítá hysterický jekot připomínající hlasovou vlnu tsunami. Mám nutkání praštit ji třídnicí přes hlavu, v čemž mi zabrání snad jen oprávněná obava, že zničený úřední doklad, kterýmžto třídní kniha bohužel je, bych musela vlastnoručně přepisovat.
   Něco takového jsem už jednou zažila a nezůstal mi z toho nejlepší dojem. Nešlo sice o fyzický útok na hysterickou kolegyni, ale třídnice se přepisovala. Ta původní zmizela. Až časem do kuloárů proniklo, že skončila v Egyptě, kam ji odvezl podnikavý student ve snaze znemožnit odhalení jeho záškoláctví.
   Ovšem znovu se trefit do všech kolonek, kterými třídnice disponuje, to byl vskutku nadlidský úkol, kterého bych se nechtěla zhostit podruhé.
  Nikoho jsem nepraštila a zmizela v útrobách školy. Někdy se i řev dětí dá vydržet snáz než čísi afektovaný hovor. Naštěstí změna času působila jako příznivé anestetikum. Zdálo se, že mnozí by si kolem desáté rádi schrupli, a proto nastal relativní klid.
   Možná chce všechno větší odstup. Vzpomeňme třeba vlastní školní docházku. Když se na nás třídní rozzlobila se slovy, že větší blbce ještě neučila, vnímali jsme to jako smrtelnou urážku a přísahali jí pomstou muka pekelná. Dnes už se tomu jen smějeme a vytahujeme další a další příhody, jejichž domnělou bolestivost obrousil čas do příjemné historky na abiturientském srazu.
   Jak ale docílit odstupu v daný vypjatý okamžik? Určitou šanci skýtá sebeovládání. Zatnout zuby, vyloudit křečovitý úsměv a prkenně se odporoučet. S takovým přístupem se dá v české školní džungli docela dobře přežít.
   Někdy se o to pokusím. Jenom nevím, jak dalece vydržím zatínat zuby při každodenních hysterických výlevech své současné souputnice ve zbrani. Určitě to bude cesta Odnikud nikam.





neděle 25. října 2009

Změna času

   Mám ráda podzimní změnu času. Hodina spánku k dobru je velmi příjemná. A vůbec, celá neděle s sebou nese nádech dne s hodinou života navíc. Baví mě vymýšlet, jak takovou darovanou hodinu využít. Většinou to sice skončí tím protaženým ránem, ale i to stojí za to. Tělo navyklé na letní režim se probouzí, ale vstávat není nutné. Je o hodinu míň. Tak se zavrtám zpátky pod duchnu a slastně zachrupnu. Anebo si čtu. Je to báječný pocit na hodinu se ztratit bez výčitek, že něco zameškávám.

„Nesmíš jen tak zbůhdarma polehávat,“ vtloukala mi v dětství do hlavy babička, kdykoli měla pocit, že dostatečně nekmitám po kuchyni a pošilhávám po knize či jiné nebezpečné droze.
Moji snahu o studium považovala za nepatřičnou, protože ona se přece dobře vdala i bez vysoké školy.
Když mi jednou s pohoršením vyčítala, že lehkomyslně plýtvám časem, poznamenala jsem rádoby vtipně, že čas jsou peníze a vzhledem k tomu, že žádné nemám, tak vlastně ničím neplýtvám.
Babičce se moje odpověď vůbec nelíbila a uraženě mi sdělila, že si nevidím do úst (respektive do huby, ale mně ty psané vulgarismy nějak nejdou). Používala toto rčení při rozhovoru se mnou velmi často.
Pochybuji, že by mi o dnešním ranním povalování s knížkou řekla něco jiného. Vysvětlení o darované hodině by ji popudilo. Možná dokonce i právem. Dřív se totiž muselo denní světlo využít do poslední minuty, elektřina nebyla a svíčky byly drahé. Babička byla holt ještě ze staré školy.
   Nepamatuji se přesně, kdy poprvé mi její poučování přišlo jak z jiného světa. Jisté ale je, že ve mně zanechalo nechtěné, ovšem nesmazatelné stopy. Dodnes, i v mé pokročilé dospělosti, s sebou často polekaně trhnu, když náhodou lenoším v nevhodnou dobu. Co když mě někdo přistihne s knihou v době, kdy mám luxovat nebo vařit večeři?
  V konfliktech babička versus můj pubertální vzdor se ještě dalo použít logiky ve smyslu: ohýbej stromek, dokud je mladý. Dnes už je to pouho pouhý úzus.
  Popravdě řečeno není to moc normální situace. Řekla bych skoro, že je to určitá forma schizofrenie. Zvlášť, pokud vyskakujete při každém nečekaném cvaknutí a zběsile předstíráte nějakou smysluplnou aktivitu. Všeobecně se totiž jaksi předpokládá, že posedávání s knihou znamená, že nemáte co na práci. A málokdo pochopí, že práce neuteče, ale ponořit se do příběhu po boku literárního hrdiny chce určité rozpoložení. A když to se dostaví, není přeci možné jít umývat nádobí.
Ne všichni to akceptují. Proto mám tolik ráda podzimní změnu času, kdy dostanu hodinu darem a nikdo mi do jejího využití nemůže klafat. Protože pak bych mu sdělila, že si nevidí do …huby:-)


sobota 24. října 2009

Příliš hlučná samota

  Někteří lidé jsou tolerantní a klidní, jiní to mají položené trochu jinak. Bohužel patřím k těm druhým. Ne snad, že bych byla úplně netolerantní, některé věci mě trvale nechávají v klidu: výše státního rozpočtu, práva menšin či peníze na zvířecí útulky mě nikterak nevyvedou z míry. Co mě naopak totálně rozhodí je hluk, nepořádek, řev či rámus. Zkouším to trénovat, protože to jistě bude rok od roku horší, ale jde to ztuha.
   Už jsem to párkrát zkoušela. Když si soused pouští hudbu na plné pecky, vrazím špunty do uší a dělám,že rambajs od vedle neexistuje. Žít ovšem trvale se špunty vraženými skoro až v mozku nejde, a tak zcela pravidelně vylítnu a dělám scénu na chodbě, ze které si omladina z vedlejšího bytu naprosto nic nedělá. Možná, že jim to časem někdo vrátí, ale to já už budu dávno na pravdě boží.
  Je to problém, samozřejmě jenom pro mě, protože všichni ostatní si s hlukem za zády naprosto v klidu žijí. Ať už je to pro mě naprosto nepochopitelná potřeba sbíjet a vrtat v jakoukoliv denní i noční hodinu, na plný koule puštěná hudba doma nebo ve sluchátkách v tramvaji, hlučné zednické práce od rána do večera či jen docela běžný rozhovor, jehož decibely spolehlivě proniknou za několikerou zeď.
  Většinou bývám totálně rozhozená, asi jako pes o silvestrovské noci. S tím rozdílem, že já nemohu zdrhnout do nějakého tichého útulku, ale musím se s tím potýkat den co den. Marně.
  Některým lidem hluk nevadí. Asi proto, že ho sami vyluzují. Anebo nemají tak rozhozenou nervovou soustavu z přestávkového řevu jako já. Nebo nemají idiosynkrazii (sama jsem si diagnostikovala)
  Nutno konstatovat, že s tím bojuji. Trochu don quichotsky,ale mohla bych zvát potencionální známosti na sbírku ucpávek do uší. Motýli by mi totiž byli k ničemu.
  Když ujedu na venkov, jsem si naprosto jistá, že od samotného rána budou vrčet sekačky
a křovinořezy, které po obědě vystřídá cirkulárka a z večera túrování prastarých motocyklů, na kterých venkovská mládež řádí dlouho do noci. Když pak vyčerpáním usnu, vzbudí mě nad ránem řev kohouta a po něm naskočí již zmiňovaná sekačka. Není prostě úniku.
   Dnes jsem, opět se špunty v uších, protože zateplování vedlejšího domu asi nikdy neskončí a sobota jako vždy vybudí všechny kutily v blízkém i dalekém okolí ke své hlasité aktivitě, objevila v mé oblíbené Xantypě inzerát. Vyzývá: „ Přijeďte do Svaté Kateřiny, je tam takové ticho, že uslyšíte padat sníh.“
 Je-li to pravda, asi se tam přestěhuji. Nebo dopadnu jako ten důchodce, který nakonec nevydržel, vzal pistoli a vystřílel celou sousedovu rodinu, protože u nich byl zase hluk. Ta zpráva měla mít odstrašující charakter, ale musím se přiznat, že jsem toho dědu naprosto chápala.



pátek 23. října 2009

Pátek je lék

  Pátek je lék na všechna čekání, zpívala kdysi Hana Zagorová, a mně se ten vtíravý refrén chtě nechtě vždy na konci každého pracovního týdne pravidelně vrací. Je to totiž tak. Ne, že bych ve svém věku ještě něco nebo na někoho čekala. Jediné, na co fakt čekám, je ten pátek. Respektive páteční odpoledne. Uf, je to za námi, týden je v prachu a dva klidné dny na obzoru. A v pátek odpoledne je to nejlepší. Je to taková ta nejsladší hranice. To nejhorší je za námi a to hezké nás čeká. Mám ten čas ráda.

   Dnes byl pátek celkem příjemný. Počasí se umoudřilo, nálada byla v plusových hodnotách. V jedné třídě jsem zkoušela baroko. Dívka toho moc neuměla a tak jsem se snažila odlehčit její napětí. Odvážně jsem se jí zeptala, zda třeba já bych mohla být barokní žena. Děvče ani na okamžik nezaváhalo a souhlasně přikývlo. „Proč,“ ptám se, sama zvědavá, co holka odpoví. Tentokrát se už trochu zamyslela, a jelikož o baroku vskutku nic nevěděla, snažila se vybruslit z ošemetné situace odpovědí: „Proto, že máte hodně šperků?“

   Zbytek třídy samozřejmě slyšel, co chtěl, tedy : „Proto, že máte hodně špeků.“ …. a bylo vymalováno.

Dál zkoušet nešlo a i já ztratila odvahu se vyptávat. Moje dobrá nálada by třeba další podrobnosti nevstřebala. Ale je pátek a to je prostě lék. To už člověk vydrží všechno. Takže veselou perličkou z natáčení se odebírám do říše snů. Pátek je totiž pro mě hlavně dnem, kdy se konečně dostatečně vyspím. Obzvlášť, když nám víkend přinese o hodinu navíc. Užijte si jí.


čtvrtek 22. října 2009

Ples příšer



  Čas od času žasnu, jaké prazvláštní existence se naprosto volně pohybují mezi námi. Nechci být monotematická a psát o fotbalových šílencích opět mířících na Letnou či o páchnoucích bezdomovcích v okolních ulicích. Spíš mě dnes zaujaly bizardní postavičky, které se venku vyskytují v pravidelných intervalech. Občas někam zmizí a vzápětí nastává rojení. Dnes bylo. Možná se pletu, ale zdá se mi, že nepřizpůsobivých zjevů razantně přibývá.
Některým je podobná excentricita vlastní, jiní se tak vymezují vůči svému okolí. Občas se pak stane, že jejich okolí úžasem (či spíš hrůzou) oněmí. Já dnes byla takřka němá.
  Ne, že bych proti komickým postavičkám něco zásadního měla. Navíc ve skutečnosti zjevně patřím do množiny, která tak bývá označována. Málokdo by totiž učitelky označil za úplně normální.
  Ano, znám typy, které si nosí kabelčičku do hodiny, hystericky se hroutí při studentském ušklíbnutí a doma nutí rodinu mluvit spisovně. Ale na chlápka, potácejícího se po Letné s průměrně vzrostlou břízkou jako holí, prostě nemají. Stejně tak mě dnes dostala sebevědomá paní v ponožkách na tramvajové zastávce či pán sladěný s pejskem ve stejném kostkovaném outfitu. Pak jsem narazila na grupu namazaných Sparťanů, aby se vzápětí zpoza rohu vynořila skupina postarších seladonů v kroji a s harmonikou. Někteří zjevně připomínali uprchlé chovance bohnického areálu.
  Zvláštní kapitolkou tohoto příběhu je naše Billa. Trochu mi připomíná jakousi chráněnou dílnu. Někteří zaměstnanci totiž vypadají tak, že nejste schopni odhadnout, zda se jich můžete zeptat na chybějící zboží či zda si máte hlídat kabelku. A když náhodou vypadají relativně normálně, zase vám nerozumí, protože mluví nějakým zkomoleným východním jazykem. Dnes tam nakupovala paní v pantoflích a s natáčkami, a ve frontě za mnou podupával korpulentní muž v obleku ortodoxního žida. Toho potkávám často, nepřekvapil. Paní s frizúrou mě ovšem docela dostala. Opupínkovaný prodavač s piercingem na všech viditelných místech zjevně netušil, co se skrývá pod přáním starší dámy, která v lahůdkách chtěla okurku láčkovku, a u východu mi žena v kraťasech a tričku se spidermanem vnucovala Nový prostor.Naštěstí to byla tečka za dnešním bláznivým dnem. Nic horšího jsem už dnes neviděla. Byl to prostě takový letenský ples příšer.


středa 21. října 2009

Vzpomínky z druhého kopce

   Moje nakladatelství Jalna (http://www.jalna.cz/) se činí. Vydává další knížku. Ikdyž není moje, pár vět o ní chci napsat i proto, že jsem dnes byla na křtu a byl to hezký večer. Pan Čech, tak se jmenuje autor, křtil svoji vzpomínkovou knihu v restauraci na Klamovce. Pro mě to byl tak trochu výlet. Dostala jsem se do končin, kam běžně nechodím a když, tak s mapou a baťůžkem se svačinkou. Košíře jsou prostě pro mě výlet za hranice všedních dnů. Ale stál za to. Bodrý pan autor zažertoval, přečetl ukázky z několika kapitol a spolu s panem nakladatelem knihu zmáčeli špampaňským. Klasický křest, příjemná atmosféra, pohoda, zajímaví lidé i prostředí. Mezi mnoha celebritami mě ovšem nejvíc zaujala psí slečna, která spořádaně seděla na židličce vedle svého pána. Prý jsou na procházce, vysvětlil mi páníček, když jsem si pejska chtěla vyfotit. Vydrží tři piva a pak začne štěkat (ten pes, samozřejmě). Zachariáš by nevydržel ani chvilku. Má o procházce jinou představu. Ale psí slečna by se mu jistě líbila.

 Domů jsem jela tramvají. Potvrdila věrohodnost své přezdívky socka, bylo to trochu extravagantní dobrodružství. Žasla jsem, jaké existence se pohybují v jednovozé čtrnáctce. A to nebyla ani zdaleka noční tramvaj. Na závěr cesty mě jakýsi mladík skolil mečem. Vskutku. Rozverná omladina cestovala domů patrně z nějakého bojového cvičení a meč mi přistál na noze. Naštěstí mi jí nepropíchl, poměrně těžko by se takové zranění vysvětlovalo. Nicméně novodobý rytíř se ukázal být gentlemanem, repliku své historické zbraně sejmul z mé nohy s náležitou omluvou, takže jsem mohla vyloudit křečovitý škleb, jako že se nic nestalo, a domů dojet bez dalších úrazů na těle i na duši. Noční socka je prostě plná překvapení. Ale Vzpomínky z druhého kopce za to určitě stály. Kdo tedy máte rádi historický exkurz do zapomenoutých zákoutí starého Smíchova a Košíř, doprovázený kvalitními fotografiemi, doporučuji. Cestu noční tramvají pak už ne ( pokud ovšem nejste od podstaty dobrodružná povaha:-)


úterý 20. října 2009

Grantová politika

  


   Píšu grant. Hrůza. Už řadu dní nedělám nic jiného, než že se snažím trefit do milionu kolonek a podle všech pravidel napsat žádost o grant, který uděluje město. Zjišťuji, že psaní nemusí být jen relaxace a koníček, ale i pěkně otravná a nudná práce. Navíc s velmi nejistým výsledkem. Blíží se grantová uzávěrka, tak je nutno jak třešničku na dortu sehnat milion razítek. Taková školní cesta Odnikud nikam, ovšem bez kladného literárního hrdiny. Soudě podle finančního zabezpečení mnoha našich škol, opouštějí grantové finance městskou pokladnu úplně jiným směrem než k oprýskaným sborovnám. Když náhodou nějaké peníze přijdou, cítí se tím někteří natolik zaskočeni, že neví, co si s nimi počít a jak je využít. Často se setkávám se zaskočenými pedagogy. Najednou by třeba mohli integrovat skutečně a nejen na papíře. Je ovšem zjevné, že si s takovou situací vůbec neví rady, zvlášť když není pochyb, že se to po nich skutečně chce.


   Získat grant pro školu vůbec není jednoduché. Nejen na integraci, ale třeba i na prevenci. Uvědomila jsem si to nad haldou vytištěných papírů, které jsem musela vyplnit v naději, že letos grant opravdu dostaneme. Měla jsem pocit, že se v těch kolonkách ztratím. Ve skutečnosti v nich ale někteří čtou jako v otevřené knize. Stačí mrknout a už vědí, kde mám formální chybu. Chtějí ode mě argumenty, že peníze opravdu budou využity a já se ve své naivitě skutečně snažila vše pečlivě vysvětlit. Trochu mi to připomnělo pověstné nošení dříví do lesa. Napadá mě, jestli to třeba není formou loterie. Tu jsem ještě nikdy nevyhrála. Nejspíš nemám potřebnou dávku štěstí anebo nejsem takový vůl, aby i na mě dosedlo. Jsem zvědavá, jak to dopadne s grantem. Zbývá mi závěrečný hon za razítky (jsme takoví oražený národ) a pak jen hodit do osudí a čekat do jara. Dají – nedají?

pondělí 19. října 2009

Týden v kultuře aneb Odnikud nikam v rozhlase

   Člověk nemusí být zrovna Superstar nebo populistický politik, a přesto se občas dostane do médií. Zažije si svých pět minut slávy. Snaží se, aby jeho hlas zněl stejně profesionálně sebevědomě jako hlasy televizních moderátorů a hlasatelů zpráv. Někdy si i myslí, že se mu to povedlo. Omyl. Nepovedlo.
   Když na třetí pokus režisér bez zájmu houkne, že tedy pro dnešek stačí, vypotácíte se z labyrintu nahrávacího zařízení zpět do reálu a zmateně si přehráváte, cože jsem to vlastně vykládala? Vždyť jsem původně chtěla říct něco úplně jiného? No, snad to nějak inteligentně sestříhají, uklidňuji sama sebe a pádím zpátky do práce.
  Nesestříhají. Proč také, že? Autentické koktání je zajímavější než sofistikovaný rozhovor.
Většinou v takových situacích říkám, že příště si všechno napíšu a na nějaký hovor z patra si nechám zajít chuť. Jenže tentokrát byla situace trochu jiná. Byla jsem pozvaná k Janě Klusákové. Dostala jsem napít, paní byla milá, režisér přátelský. Takže to bude jistě jiné. Dokonce jsem si v duchu připravovala imaginární odpovědi ohledně mé knihy, kvůli které jsem do rozhlasu šla.
  Všechno ale bylo jinak. Profesionálka Klusáková mě vtáhla do hovoru nejen o knize, ale i o škole,
o divadle, o Zachariášovi, o politice, prostě o všem, nač si vzpomenete.
Snažila jsem se odpovídat klidně a s rozvahou.
„Copak asi přijde teď?“ říkám si v duchu. Je to o knize, bude chtít nakladatele, vydání anebo rovnou autorské čtení…?
Na další témata už ale nedošlo.
„Myslím, že to mám. Pro dnešek stačí. Na shledanou.“
„To už je všechno?“ slyším se říkat do vypnutého mikrofonu. „Ještě bych připomněla nakladatelství
a další věci...“
  Nebylo to už ale třeba. Rozloučila jsem se, aniž bych se dozvěděla, kdy půjde můj hlas do éteru.
Zvláštní, jak vás taková nevědomost zaskočí. Až dosud jsem se podobnými maličkostmi vůbec nezabývala a pokud jsem byla ochotná věnovat jim svou pozornost, bylo to proto, že jsem na ně chtěla upozornit.
Teď se situace obrátila. Ani já jsem nevěděla, kdy to bude. Cítila jsem se napjatá a taky zvědavá. Jak to asi vyzní, když šlo o takový mišmaš? A neměla bych to před tím slyšet a nějak schválit. Co když budu plkat samé nesmysly?
Napadaly mě jen samé černé myšlenky. Začala jsem dokonce uvažovat, jestli bych to neměla svému okolí zatajit.
Jenže marketing si žádá své a já o knize musím referovat. Kdyby ji nikdo nekupoval a nečetl, jako by neexistovala. Najednou mě hrozně zajímalo, jak může takový rozhovor jejímu prodeji pomoci?
Přitom sílu médií dobře znám. Jsou mocná a dělají si s námi, co chtějí. Diktují vkus, zájem, módu. Dosáhnou svého a je jedno, zda hned nebo oklikou. Co není v médiích, jako by nebylo. Proto jsem ráda, že tam Odnikud nikam občas protlačím. (http://www.jalna.cz/)
   Nejhorší je pak slyšet ten výsledný tvar. A k tomu došlo právě včera. Žádný sestřih, prostě co jsem řekla, šlo ven. A přitom vůbec nedokážu pochopit, že tohle je můj hlas, že tak mě slyší mluvit moje okolí. Děsné. Všechna zaškobrtnutí, špatná vyslovení, ta dikce, hrůza. Nemůžu slyšet sama sebe. Na to, že se vlastně hlasem živím, je to pro ty děti možná trest. Jestli to má někdo postavené jako já a nemůže mě slyšet a musí, trpí. Rádio se dá vypnout, já už těžko. Ale pořad Jany Klusákové Týden v kultuře- ČR 1- Radiožurnál- jsem nevypnula a poslechla si nejen samu sebe až do konce. Kultuře se holt musí přinášet oběti.
  Teď budu jen napjatě sledovat, jak se zvedne prodejnost.
 Jestli se zvedne:-)




neděle 18. října 2009

Podzimní neděle

   Zkoušíte si někdy udělat inventuru vlastních zážitků, nálad a pocitů? Takovou osobní cestu Odnikud nikam? Například v neděli po obědě, když manžel vyrazí na hokej a děti relaxují počítačovou střílečkou? Příjemná hudba, kávička, klídek, a inventura může začít. Činím čas od času podobný exkurz proti proudu času a někdy se tím doberu kýžené katarze. Někdy.
    Dnešní ponurá neděle byla k podobné bilanci jako stvořená. Nejdřív se mi do podzimní depresí obluzeného mozku vloudila sluneční vzpomínka na letní dovolenou. Není důležité, o který horký den šlo, podstatné byly sluneční paprsky rozpáleného řeckého slunce, které dovedou nabíjet i přes propast času.
    Další pocit téměř euforické radosti se vyplavil v souvislosti s knížkou. Ne snad, že bych měla ambice, aby zvítězila ve včerejším klání o knihu mého srdce, ale že se dokázala trefit alespoň do některých srdcí radostné je. Už od června ji tady snaživě pomáhám, je to trochu sisyfovský úděl, ale vzdávat se zatím nehodlám. A co se týká toho srdce, za Saturninovo vítězství jsem ráda.
    Třetí příjemnou myšlenkou bylo fotografování na tablo. Díky dokonalé studentské exhibici před objektivem jsem si vybavila svoje mládí. Je to už dávno, co jsem se fotila na vlastní maturitní tablo,
a tenhle týden se fotili moji maturanti. Výsledky ukážu i tady (za pár dní), ale byla to hodně pohodová a příjemná záležitost bez ohledu na výsledek. Ty děti opravdu někdy nabíjejí.

   Během odpolední relaxace mi došlo, jaké detaily si člověk vybavuje a co víc, jak moc ty pozitivní okamžiky potřebuje v boji s všední každodenností.
   Nalila jsem si sklenku bílého a zkusila ještě pokračovat v dalším tápání časoprostorem. Příjemně mě naladila vzpomínka na loňskou podzimní Paříž i na to, kdy jsme doma v dětství začínali topnou sezónu. Celý dům najednou tím teplem zútulněl a představa dlouhých zimních večerů s hezkou knížkou nabývala jasnějších kontur.
  Není vyloučeno, že je v tom nějaká zákonitost. Podzimní neděle vyvolávají nostalgii. Ostatně dny se krátí, čas ke snění je zpátky. Nedělní inventura dospěla ke konci, zítra bude zase všechno ve starých kolejích. Ale s dávkou dnešní časovratné energie to půjde určitě lépe.


sobota 17. října 2009

Mezinárodní dny

Vedle počítače mám kalendář, a když tak zírám na monitor, občas zabloudím na Krásnou paní, jejíž režim se snažím dodržovat, ale v poslední době mi to moc nejde. Je tam příliš mnoho půstů a nějak mi chybí vůle celé dni hladovět. Kdysi jsem to dokázala, ale čas oponou trhnul a žaludek si žádá své. Krásná paní je tedy pro mě jen inspirací, kdy si zajít k holiči a kdy pít meduňkový čaj. A také tam objevuji ty zajímavé mezinárodní a světové dni. Začalo to mezinárodním dnem zvířat, který vystřídal mezinárodní den učitelů. Ovšem tento týden byla docela úroda. Nejdříve byl mezinárodní den normalizace (proč, to tedy nevím?), pak byl den bílé hole, včera světový den výživy a dnes je mezinárodní den za vymýcení bídy. Odborník žasne a laik se diví. Včerejší den výživy mě dostal už ráno, když na dané téma zdravé stravy hovořil odborník doktor Tláskal. To je tedy nomen omen. Podobně jako pražský gynekolog Šuk či velitel dobrovolných hasičů Hasil.


Někdo je prostě svým jménem předurčen pro určitou činnost. Doktor Tláskal tedy radí, jak se správně stravovat. Jak ale chtějí mezinárodně vymýtit bídu je mi záhadou. Že by se toho chopil nějaký Bídák? Uvidíme. Ale zjevně je třeba bídu vymýtit. Jak tu fyzickou tak tu morální. Bídáků je tady na to dost:-)

pátek 16. října 2009

Kocourkov



V půli října počasí jak o Vánocích. Podle předpovědi má být za týden zase teplo a o Vánocích určitě bude jako o Velikonocích. Prostě blázinec. Ale to dnešní počasí úplně nesnáším. Chtěla jsem se rozptýlit nákupy a vypravila se Milady Horákové vzhůru na Letnou. Vybrala jsem si chvilku,kdy zrovna nepoletoval sníh s deštěm, takže se dalo skoro v kožichu v poklidu nakupovat. Jenže ouha. Takřka každý druhý obchod je vietnamský. A když náhodou není, tak je ruský, běloruský nebo dokonce arabský. Ne snad, že bych byla nějak výrazně xenofobní, ale co je moc to je moc. Klasický český obchod aby pohledal. V pravé poledne s rozsvícenou lucernou. A přitom Milady Horákové je taková obchodní tepna. Pravda, ne vždy byla připisována Čechům. Před rokem 1888 to byla Belcrediho, po kterém nám zbyla jen obchodní pasáž. Za Němců to byla neutrální Letenská a po válce se stala Jiřího VI. Což zcela logicky nevonělo komunistům a tak se z dlouhatánské ulice stala třída Obránců mírů. Až po roce 89 dostává název Milady Horákové. Dnes by se ovšem mohla klidně jmenovat Vietnamská nebo Ruská. Je to tady prostě Kocourkov se vším všudy.


čtvrtek 15. října 2009

Parkování



  Původně jsem dnes chtěla psát o Odnikud nikam. Mám pocit, že moje propagační aktivity poněkud usnuly a tržní hospodářství si žádá své. Jenomže nakonec je všechno jinak. Jako vždy. Vyprovokovalo mě nové žluté auto(mimochdem skvěle napsané) a hlavně to množství reakcí pod ním.:-) Úplně mě potěšilo, že moje motoristické pocity nejsou vůbec ojedinělé. A to parkování!Dosud jsem se cítila trochu jako exot, který ve svém věku bojuje se stresem za volantem. Člověka potěší, že v tom není sám. A tady je moje šoférská historka. Nutno dodat, že není vůbec ojedinělá.

-   Přijíždím do školy přesně a s radostí ujišťuji, že je kde zaparkovat. Obvykle je prostor pro parkování vyplněn luxusními vozy našich oktavánů. Dnes jsem si tedy přivstala a místo k parkování je zhruba tak ve velikosti menšího hřiště, což mi maximálně vyhovuje. Jinak bych nezaparkovala. Jenže než se rozhodnu, kam svou škodovku umístím, jakýsi dravec už hnízdí na mém vyhlídnutém místě. Prostor, který se mi před chvíli zdál naprosto dostačující, se náhle smrskl jak svetr omylem vypraný na devadesátku (přišla jsem tímto nechvalným způsobem o mnohé dílky mé skromné garderoby.)
Pokud nechci dopustit, aby mě studenti viděli při parkování, a to rozhodně nechci, musím se tam vecpat.
Pro mě tím logicky vyvstal problém takřka neřešitelný. Pokud musím parkovat mezi dvě auta, běžně chvíli popojíždím sem a tam, abych pak pokorně požádala prvního kolemjdoucího, zda by mi nezaparkoval. Před školou se takového trapasu dopustit nechci. A tak se snažím.
  Nervózní jak moji studenti před tabulí šíbuji autem sem a tam a když už si výskám, že konečně, ozve se rána a cinkot skla.
   Nic se neděje, jsem znalec televizních reklam, tak v klidu vystoupím a hledám tu babku, co hází do kontejneru použité sklo.
Jediné sklo, které vidím, je rozbitý reflektor za mnou stojícího auta.
Pane Bože, určitě je to ředitelčino leasingové auto.
To, že nakonec zjistím, že auto patří bůh ví komu, na věci nic zásadního nemění.
Nenápadně zjišťuji rozsah škody.
Snad to pokryje pojištění.
Nechám tam vizitku a otráveně se ploužím do školy.
Až když otevírám dveře, všimnu si, že několik tříd mělo nultou hodinu.
Nalepení na sklo se báječně bavili.
Pokrčím rameny a s třídnicí v ruce jako s pomyslným štítem mířím ke svému kabinetu s vědomím, že učitelka by neměla jezdit jako naprostý trotl. No jako trotl snad nejezdím, ale parkuji jistě. Parkování je prostě moje cesta Odnikud nikam.


středa 14. října 2009

Básník s lejnem bojující

Jako milovnice psů samozřejmě jednoho vlastním. O Zachariášovi dnes ale psát nebudu ( ikdyž by si to jistě zasloužil). Chci psát o psích exkrementech. Nic nechutného to nebude, naopak. Jen stručně podotknu, že my se Zachariášem ten problém nemáme, protože uklízím a to tak,že pečlivě.Žel, není nás mnoho a tak i jako pejskař musím nadávat na ostatní, protože na Letné se vskutku nemůžete kochat krásnými fasádami opravených domů. Jakmile totiž nemáte oči upřené k chodníku, hrozí reálné nebezpečí,že si na podrážce přinesete nechtěnou přidanou hodnotu. Zjevně to nevadí jenom mně, proto městská část vyhlásila exkremetům válku. A dost originálně. Během ponuré cesty do práce jsem se docela pobavila. V Čechově ulici stojí maketa Svatopluka Čecha s výmluvným nápisem (viz foto). Hodně ulic na Letné je pojmenováno po literárních velikánech a všichni dnes podobně originálním způsobem vytáhli do boje. Nu, nevím,co by mistři pera říkali na podobné aktivity ke kterým se posmrtně propůjčili a stejně tak nevím, zda to bude mít na nezodpovědné majitele psů nějaký vliv. Mě to každopádně po ránu dost pobavilo.

úterý 13. října 2009

Francouzský polibek

   Film Francouzský polibek mám ráda hlavně kvůli záběrům z Paříže. Stejně jako plno dalších filmů, kde se objevuje, Louvre, Eiffelovka, Tulerijské zahrady a vůbec cokoliv z Francie. Moje slabost pro vše frankofonní tedy způsobila, že jsem se dnes podruhé pokusila zahájit kurz francouzštiny. Tentokrát kupodivu úspěšně, přestože je nás v kurzu jen šest. Krize prý dolehla i do jazykových škol. Nu, uvidíme. Pro mě to byl pocit velké úlevy sednout si do lavice s pocitem, že snažit se před tabulí bude někdo úplně jiný než já.
 A snažila jsem se být pilnou studentkou. Ne snad, že bych okouzlila svými znalostmi, to rozhodně ne. Ale pozorností zcela určitě. Ono se jinak vyučuje šest dospělých než banda pubescentů, to není nic nového pod sluncem. Ale užívala jsem si to. A doma jsem dokonce vytáhla některé fotky ze svých cest do Francie. Jezdím tam už léta a neumím si říct ani o kafe. Tak snad to příští léto bude lepší. I když starého psa novým kouskům nenaučíš a tak v originále knihy už číst nebudu. Ale to kafe snad zvládnu. Pokud ovšem to moje studování nebude jen Odnikud nikam.


Ze všech svých fotek s francouzskými pamětihodnostmi mám nejradši dvě úplně bez památek (pokud ovšem nejsem braná za historickou památku já). Jsou to takové fotohříčky - s pěkným autem (s pěkným Francouzem bohužel nemám) a povalování se v Turelijských zahradách. Co bych za takovou pohodu při dnešní slotě dala?


pondělí 12. října 2009

Superstar

   Letos sleduji Superstar. Ne snad, že bych na stará kolena začala senilnět či že by mě skolila nostalgie po starých dobrých časech federace. Důvod je ten, že mezi soutěžícími mám dva své studenty. A aby byla parita hezky zachovaná, je to jeden chlapec a jedna dívka. Ben a Deborah.
  Ben maturoval v mé třídě v roce 06. Vzpomínám na scénku, když přišel do prvního ročníku. Jeho jméno Ben da Silva Cristovao rozhodně nebylo v té době pokryto hvězdným prachem a třídní učitelka ho při zápisu zajímavě komolila. Pořád volala: "Benda, kde je Benda?"
Nic, samozřejmě.
"Tak Benda, kde je Benda?"
Zase nic.
Tak oznámila, že Benda nenastoupil.
Zůstal jí tam ale plonkový roztomilý chlapeček.
"A jak ty se jmenuješ, hochu?"
"Ben da Silva Cristovao!"
No, dnes už by se to stát nemohlo, kdo je Ben už všichni ví, a přestože tentokrát nezazpíval nejlépe, jeho fanynky ho v soutěži posílají dál. Věřím, že to dotáhne až na metu nejvyšší. To se už bohužel nepovedlo Debie, která ( a to dost nespravedlivě) vypadla už minulý týden, přestože zpívala krásně. Zjevně ta soutěž není hlavně o zpěvu, protože v tom případě by musela jít Debora dál.
  Debie je žena zrozená pro show.Kdysi dávno jsem ji přistihla při opisování. Poznala jsem, že má tahák, to prostě na těch dětech poznám, i kdybych nechtěla. Jen jsem nedokázala odhalit, kde ho má schovaný. Vlítla jsem jí do lavice, ukázala mi dlaně, vyzvala jsem ji před tabuli. Jiný (včetně mě) by to dávno vzdal nebo se klepal jako ratlík (někdy se totiž umím na děti pěkně zamračit). Ale Debora nikoli. S úsměvem stála před celou třídou a tvrdila mi, že se mýlím. Dokonalá herečka. Nervy jako ze železa, jak konstatoval i Palo Habera. Jen náhoda tomu chtěla, že jsem její tahák, důmyslně ukrytý pod sukní, objevila. Ne snad, že bych ji donutila se svléknout - to pro strážce školní mravopočestnosti. Holt ale kousek papírku vykoukl a Debie prohrála. A tady nutno konstatovat, že prohrála se ctí, důstojně svoji porážku uznala a hrdě si šla sednout. Prohrát tedy Debora umí, ovšem tím, že ze soutěže vypadla, neprohrála. Naopak. Ukázala, jak krásně zpívá, a já předpokládám, že se ve světě hudby neztratí. Je mladá, má čas a určitě o ní jako o hvězdě uslyšíme. Nadání jí rozhodně nechybí. Moc jí to přeji. Ale dívčí část superstar už nesleduji. Bez Debie mě to už nebaví. Je to na Benovi!
A člověk se jen diví, co všechno se v těch dětech skrývá:-)
Najdete hvězdy?



neděle 11. října 2009

Pomáhat a chránit

    Soudě podle včerejších televizních záběrů, naše Policie má v popisu práce pomáhat a chránit jen fotbalové chuligány, neb nikdy jindy v takové koncentraci policisty na Letné samozřejmě nevidíte. Třeba, když se na Letenském náměstí zabydlují bezdomovci a obtěžují nás, kteří na rozdíl do nich jdeme vydělávat na chléb (nebo na víno a cigarety, o které tam žebrají) tím nepopulárním způsobem, kterému se říká práce.


Nedej bože, když jsem párkrát zavolala Policii, že se podobný smraďoch usídlil přímo v našem domě. To bývá pravidlem v zimních měsících a stačí jen pootevřít dveře, abyste se div nezalkli tím děsivým puchem. Nikdo nikdy nepřijel. Patrně budu muset příště předstírat, že se u nás hraje nějaký trapný fotbalový zápas, pak jistě přijedou.

Dnes po obědě, když si Letná léčila rány po včerejším fotbalovém náletu, jsem se už odvážila ven do ulic. Žel, počasí mi nepřálo, pršelo, taková typicky uplakaná podzimní neděle, která chtěla připomenout, že teplé počasí je nenávratně pryč. Chtěla jsem popojet tramvají, ale sotva jsem do ní nastoupila, charakteristický smrad mi oznámil, že cestující budou patřit k těm méně přizpůsobivým.

A vskutku, pospával tam v koutku zatuchlý bezdomovec, zatímco normální část populace se tísnila v druhé části vagonu, kde bylo trochu dýchatelněji. Udělalo se mi nevolno při představě těch rádoby moderních sedaček, které  jsou v těch novějších tramvajích a které do sebe všechno vsáknou. Tady si ten chlápek evidentně ulevil, jak signalizovaly jeho gatě. Raději jsem vystoupila. No, moc jsem si nepomohla, protože část té grupy obsadila obě zastávky na Letenském náměstí, zbytek se uchýlil do Billy,kde nejenže obtěžoval svým charakteristickým zápachem, ale navíc i řevem. A věřte tomu nebo ne, Policie nikde. V celém širokém dalekém okolí ani jedna uniformovaná noha. Holt pomáhat a chránit má své přesně vymezené limity.


sobota 10. října 2009

Fotbalová invaze na Letné

Pomóc, na Letné je zase fotbal. Tentokrát mezinárodní,což je snad ještě horší než ta jejich pivní liga. Už několik dní se nemluví o ničem jiném, dnes samozřejmě přijelo plno mimořádných vlaků s energickými vandaly a už od rána je na Letné k nevydržení. Zrovna jako na potvoru jsem potřebovala dopoledne jet pryč, což se díky polským nájezdům ukázalo poněkud komplikované. Ale zase to vedlo k tomu, že jsem nakonec zaparkovala dál než obvykle, tudíž jsem se vyhnula nájezdu fanoušků na auta v okolí stadionu.
Jak se blížil večer, horor nabýval na intenzitě a nedovedu si představit,co bude po zápase. Zcela nevlastenecky si přeji prohru, protože to pak zběsilí Poláci nepodniknou pustošivé útoky na okolí.Jenže zase to udělají zběsilí Češi,takže vlastně si člověk nevybere. Herečka Květa Fialová hrdě šíří své krédo, že nenávidí muže, sex a sport. Já s ní v otázce sportu, konkrétně tedy vrcholového fotbalu, bez výhrad souhlasím. Ostatní mě snad v životě nepostihne,ale člověk nikdy neví,co ho na stáří potká:-)
Zatím to odnesl sport.

pátek 9. října 2009

Vyšetřování zločinů komunismu

    Dnes jsem byla na semináři. Občas takhle chodím a většinou je to zajímavé. Dnes tedy ano. Šlo

o metodiku, jak učit rok 89. Přesněji řečeno revoluční události roku 89 – to pro mladší ročníky.

Seminář probíhá na Žižkově v budově Ústavu pro studium totalitních režimů -  http://www.ustrcr.cz/

tedy dle mého - v ústavu pro vyšetřování zločinů komunismu. Tak se to asi mělo jmenovat dřív, ale neprošlo to, protože podle veřejného mínění tady komunisté žádné zločiny nepáchali.

Seminář byl, jak už jsem uvedla, zajímavý. Nicméně člověka trochu mrazí, když si uvědomí, že události, kterých byl živým aktérem, jsou už předmětem historických besed a pro dnešní děti mrtvou historií.

   Živě jsem si ten mrazivý listopadový čas před dvaceti lety vybavovala. Jako by to bylo včera - samozřejmě podbarveno notnou dávkou nostalgie. O to víc zamrazí, když slyším, jak všechno je jinak. To sice už dávno vím, ale přeci jen v tomto případě jsem byla ovlivněna určitou romantikou. Revoluce byla spontánní, protikomunistická, studentská a já nevím jaká ještě. Nebyla. No, už jsem velká holka a kvůli ideálům už dávno nebrečím. I když někdy by to asi za pár slz stálo:-) Jen nevím, zda lítosti, vzteku, zklamání,smutku či čeho?
 Nebudu tady dělat historickou přednášku, to není mým cílem. Jisté je jen to, že revoluce byla. Nic víc nic míň. Ale je zajímavé pospojovat si známé souvislosti prizmatem jiného úhlu pohledu.
    Jen nevím, jestli to tak dokážu objektivně zprostředkovat dětem. Ty k tomu přistupují podobně jako k dinosaurům, to bylo tak dávno, že to asi ani nebylo. Ale nechci je házet všechny do jednoho pytle. Mnohé to zajímá, jejich rodiče tam byli, někteří to znají z vyprávění. Jen se jim to zdá tak jednouché. A mně ostatně také, když to třeba vidím ve filmu. Jenže, jak už jsem řekla, všechno je jinak. Jsem zvědavá, jak se s tím výročím vypořádají média. Asi po svém. Vše k líbivému obrazu, jinak to u nás asi nejde.
    A ještě pro milovníky fotografie: na Staroměstské radnici je výstava Rok 89 očima fotografů.
Zajímavé, poučné, ale notoricky známé. I tak stojí za zhlédnutí. Pamětníkům určitě. A dětem také. Aby se to neopakovalo.  I když s tou českou povahou je to stejné jako včera ve filmu Protektor. Prostě Odnikud nikam.


čtvrtek 8. října 2009

Protektor

    Onehdá jsem tady viděla heydrichovu zatáčku a tak aby byl dojem úplný, vypravila jsem se na film Protektor. Přes svoji fóbii z popcorňáků a srkačů koly chodím do kina ráda. Jen pro můj doprovod je to dost obtížné. Zásadně nechodím večer, protože to je předpoklad, že bude hodně lidí. Vyčkávám do poslední chvíle,abych zaujala pokud možno izolované místo v sále, kde mě nebude nikdo rušit požíráním přepálené páchnoucí kukuřice a srkáním zteplalé coly. Nejradši mám, když jsme v celém kině tak dva tři lidé. Také se mi to povedlo, ale je to málokdy. Dnes tedy přišlo lidí vícero, ale narváno nebylo. Přeci jen nešlo o americký doják, ale o český pokus o umění. Nebylo to špatné, nicméně nic nového Protektor nepřinesl. Zmapoval historii, potvrdil záludnost české povahy - citace hned v úvodu, že Čech je jako cyklista, nahoře se hrbí,ale dole šlape. To údajně řekl Hitler. Goebels měl jasno ještě víc, podle něj jsou Češi smějící se záludné bestie. No, nutno konstatovat, že ten film to v podstatě potvrzuje. Nic hezkého o naší národní povaze nevypovídá. Takové to klasické Odnikud nikam. Nicméně stojí za vidění. Navíc v konkurenci toho, co v poslední době český film nabízí, je jednoznačně nejlepší. Na Oscary patrně míří právem.


středa 7. října 2009

Teplotní rekord

Dneska jsem ráno trochu nedávala pozor při předpovědi počasí. Oblékla jsem se tedy adekvátně dnešnímu datu a venku jsem doslova zalapala po dechu. Takové horko jsem nečekala. Šla jsem jako obvykle pozdě, tudíž na návrat a převlečení nebyl čas. A cesta do práce mi dala hodně za pravdu v tom, že rolák a bundička vskutku nebyly nejvhodnějším oblečením pro dnešní den.
V práci se nám vedle počítače válely erotické časopisy. Drobet jsem se podivila a tiskovinu se zájmem prolistovala. Vedle mých historických magazínů se to vskutku vyjímalo. Až o přestávce jsem se dozvěděla, že to kolegyně zabavila při českém jazyce. Nu, na povinnou četbu pubescenty nenalákáme. Časopisy jsme samozřejmě vrátily, nicméně ve škole se člověk opravdu někdy něco dozví.


Odpoledne jsem mířila na francouzštinu. Rozhodla jsem se na stará kolena se trochu sebevzdělávat. Kolik umíš řečí, tolikrát jsi člověkem. Protože jsem pořád jedním člověkem, chtěla jsem to trochu rozmnožit. Dorazila jsem na poslední chvíli s jazykem na vestě (horko stále nepolevilo) a tam přišla studená sprcha. Nahlásilo se málo zájemců, tudíž kurz se ruší. Škoda. Zůstávám tedy jedním člověkem a k tomu mi zůstala nečekaně volná dvouhodina. Využila jsem ji k nákupům, jak také jinak. A dorazila domů stejně vyčerpaná jako po jazykovém kurzu.

Před domem nám mezitím vyrostla obří skládka. Přistavili totiž velkoobjemový kontejner, což je vždycky neodolatelná výzva pro všechny bezdomovce ze širokého dalekého okolí, aby si z naskládaného odpadu vydolovali nějaké rozvrzané křesílko, stoleček a se svým oblíbeným krabičákem si na ulici vytvořili svůj improvizovaný obývák. Je to vždycky o nervy a modlím se, aby už ten kontejner zmizel a s ním i ti nepřizpůsobiví spoluobčané. Dnes to bylo díky teplému počasí obzvlášť pikantní. Zjevně si tam vybudovali i ložnici.

Byl to prostě den nečekaně teplý den s erotickým nábojem ve vzduchu.



- ráj bezdomomovců

úterý 6. října 2009

Taneční v Ungeltu




Podzimní doba přináši krom jiného i taneční kurzy. Občas potkávám v metru vyjukané mladíky v kvádru, kteří evidentně míří za svými prvními tanečními kroky. A nebo také za taneční, vzpomínám na své vlastní taneční,kdy mnozí tanečníci raději postáváli někde s půllitrem, než aby kroužili po parketu v rytmu valčíku. O tom ale psát nechci. Zažila jsem jiný zážitek s tanečním kurzem, a to Šest tanečních hodin v šesti dnech v Ungeltu. Úchvatný, dech beroucí zážitek. Alespoň pro mě. Hrají Chantal Poullain a Oldřich Kaiser a je to dlouhé před dvě a půl hodiny. Ale vůbec mi ten čas dlouhý nepřišel, naopak. Obvykle mám nejradši divadlo bez přestávky a po dvou hodinách už se kroutím a nenápadně pomrkávám na hodinky. Tady ne. Je to dokonale namíchaný hořkosladký koktejl, který pobaví, donutí k zamyšlení a i slzu můžete uronit. Prostě koncert pro dva a fakt stojí za to. Po drsném polštářovém zážitku z Činoheráku minulý týden konečně divadlo, které pohladilo po duši. Moc doporučuji.  A pro ty, co Ungelt neznají, příště krátké povídání o tomto mém oblíbeném divadélku.

pondělí 5. října 2009

Mezinárodní den učitelů

    Dnes je Mezinárodní den učitelů. Mám k tomu vztah jako k Mezinárodnímu dni zvířat. Vůbec jsem netušila, že takový svátek existuje. Podle mě je den učitelů vždycky v březnu, kdy se narodil Komenský a ten den také oslavuji. Dnešek neznám, nechápu a nevím, proč a z jakého důvodu má být dnešek mezinárodním dnem učitelů. Ví to někdo? Asi abychom vyhověli normám EU, ale s tím jako euroskeptik rozhodně nesouhlasím. Den učitelů je 28. 3. A dnešek je prostě jen falzifikát. Jediné, co je na něm hezké, je svátek Elišek. Jednak mám sympatickou sestřenici Elišku a druhak, Eliška Rejčka je moje oblíbená historická postava. Znáte jí? Neříkejte ne, jinak Vás zahltím informacemi o nejlepší královně českého středověku! A ještě na závěr drobnou noticku ohledně mojí knížky – pan nakladatel říkal, že bude DOTISK! Odnikud nikam bude mít druhé vydání! To je v podstatě pro mě bomba, vždyť nás čeká vánoční trh. Takže ten den není zas tak hrozný. Ale den učitelů to fakt není.
Eliška Rejcka



A ještě pohled na moderní výuku podle Komenského:-)

neděle 4. října 2009

Mezinárodní den zvířat

Dnešní neděle je Mezinárodním dnem zvířat. Ani jsem nevěděla, že takový svátek existuje. Musím tedy připravit Zachariášovi nějaký dort. Třeba takový, co si míchal pejsek s kočičkou. Jestlipak by mu chutnal?
Jinak je neděle takový ospalý den.
„Neměla bych dělat něco do školy?“
„Samozřejmě,“ odpovídám si vzápětí. „Pokud se chceš stát otrokem, tak pracuj i v neděli.“
Poněkud odlehčený přístup, ale v podstatě odpovídá mým pocitům.
V neděli obvykle píšu.
Pochopitelně, že jako většina lidí mám stálý pracovní poměr a přísahám, že kdykoliv budu chtít někoho přivézt do blázince, nechám ho na hodinku či dvě zavřeného na mém pracovišti a v Bohnicích zase bude o pacienta víc.
O pohodě tedy školství rozhodně není. Jako důkaz mého tvrzení snad lze brát nevyvratitelnou fámu, že jedině učitelky mají v blázinci svůj vlastní pavilon. Dalo by se říct, že učitelky žijí pravidelným bláznivým životem.
„Myslíš, že mám ve školství zůstat?“ ptám se často a v podstatě chci slyšet, že ano, neb jde o poslání a pokud to dělám jen trochu dobře, ty děti mě potřebují…. Ha, ha,ha:-)
Kdyby podobná informace vyšla z úst mých nejbližších, měla by asi pro mě nějakou výpovědní hodnotu. Většinou se ale dozvídám následující: „ Vykašli se na to. Líp už bylo.“

Nebo: „ Nebude to tak zlé, bude to mnohem, mnohem horší!“
Pak následují fráze o děsivé mládeži a mizivých penězích, ty jsou ovšem nepublikovatelné.
Po těch letech to už vím, jen nějak ze setrvačnosti v té škole setrvávám. A hledám únik v psaní. Proto v neděli nepracuji (myslím tím stále neopravené písemky) ale píšu. Aby Odnikud nikam nebylo spolu s Janem Heřmanem tak opuštěné.

sobota 3. října 2009

Přesnost nade vše




Už jsme se probrali – Zachariáš samozřejmě víc, ale psát budu já.

Reflexe včerejška
  Šla jsem na tramvaj, ujela mi, neb jela dřív. Čekám tedy na další, ta jede pro změnu později. Je z toho plonková půlhodina. Takřka pravidelně. Jdu k lékaři, objednaná na určitou hodinu. Přijdu včas, doktor mě samozřejmě v tu hodinu nevezme, čekám další minimálně půl hodiny, (to když je v dobrém rozmaru, jinak klidně i déle). Podobné to mám i u kadeřnice a dalších služeb.

Objednávala jsem si řemeslníka. Když jsme našli termín, kdy se mu to hodí (nikoliv kdy se to hodí mě), tak se mi dostalo zásadní informace, že dorazí mezi osmou a desátou. Pak to den předem operativně změnil, že raději mezi polednem a třetí hodinou. To bylo úžasné zejména vzhledem k  mému vyjednání volna v práci. Není nad přesnost. Občas mám pocit, že čas musí dodržovat jen učitelky, (a to ještě jen některé- střílím teď do vlastních řad). Ale zazvoní, letím do hodiny. Zazvoní, letím na dozor. Kolikrát s sebou cuknu, když doma zazvoní zvonek:-)
Kdy se najíst, odskočit si, na to rozvrh moc nepomýšlí. Tím si nechci (výjimečně) stěžovat na školství. Naopak, chci se podivit, proč ta přesnost jinde nefunguje? Já těžko mohu žactvu sdělit, že se na hodinu dostavím někdy mezi osmou a devátou. I když děti by se jistě radovaly, ale to je jiná kapitola. Řemeslník dorazí někdy v blíže neurčený čas, setrvá krátký okamžik a odnáší si tisíc korun. Ostatní také není zadarmo a já rozhodně za dvacet minut tisícku nevydělám. Tak proč to nejde na čas? Opět asi otázky, na které není odpověď. Ale říct jsem si je musela.Nebyl to holt vydařený včerejšek. Snad bude o víkendu lépe.


pátek 2. října 2009

Zachariáš z Hradce


Jsem na tom v pátek večer úplně stejně jako můj Zachariáš, takže dnes už rozhodně nic nevyplodím a všechna moudra si nechávám na zítra, potažmo na neděli. Nicméně ještě zvládnu popřát všem pěkný víkend

čtvrtek 1. října 2009

Bez Karkulky

Bez Karkulky je nová kniha Ireny Douskové. Dnes byl křest v Café Jericho. Je to sympatická kavárna a byla vskutku přeplněná příznivci autorky Hrdého Budžese. Vyrazila jsem na sedmou, nicméně klasicky, díky mému orientačnímu (ne)smyslu, jsem si spletla ulici a drobet bloudila. Nicméně už se umím zeptat a tak mi asi desátý domorodec konečně poradil. Není nad to  dokonale znát své město. V kavárně bylo útulně přeplněno a křest byl takový domácí. Jak pravila paní Dousková, něco jako tlačenka ( domácí samozřejmě). Byla tady i Bára Hrzánová jako host. Zdálo se mi trapné ji fotit, když  nevstupovala. Ale pak jsem ji požádala, ona svolila a vznikla fotka ala Hrdý Budžes. Setkala jsem se tady se svým nakladatelem panem Sládečkem - Jalna ( http://www.jalna.cz/) a probrali jsme společně Odnikud nikam. Zpráva, že u nich je kniha rozebrána, je pro mě zprávou z nejlepších. Ale byla to jen součást velmi příjemného večera. Paní Dousková a její nakladatel četli verše z nové knihy, její syn k tomu krásně hrál, sešli se tu milí lidé. Dostala jsem kontakt na víno: http://www.vinobox.cz/ ., popovídala si s milými lidmi,nabila se novou energií. Prostě říjen začal velmi hezky.Dovolím si na závěr kratičkou ukázku z  nové knihy Ireny Douskové :
Vypravuj
Dneska mě napad smutný žert
Není-li žádné nebe
Tak to mě nemůže vzít čert
Ani mě ani tebe