čtvrtek 14. ledna 2010

Svoboda slova

Když se malé dítě pro něco zaujme, těžko se od objektu svého zájmu odtrhne. Upřeně vyhlédnutou věc nebo osobu pozoruje, s pusy mu často tečou sliny, a většinou se svého objevu hlasitě dožaduje. My rozněžněle konstatujeme, jak je ten drobeček roztomilý. Ovšem roztomilost se zcela jistě vytrácí věkem. Zírající a, nedej bože, slintající dospělý je buď deviant, nebo buran. Snad ještě tokající mladík, který zírá na svoji vyvolenou jako solný sloup, budí určité zdání shovívavé roztomilosti, nicméně to je vše. Přesto na mě dnes podobným způsobem zírali v práci, když jsem nadhodila, že porady jsou celkem zbytečná ztráta času. Těžko ovšem mohu o svých kolegyních tvrdit, že jsou burani nebo nedej bože devianti. Taky bude jádro pudla někde jinde. Osobně mám dokonce pocit, že v tomto směru zažívám víc situací, než je běžný statistický průměr. Často totiž řeknu něco, co si ostatní jen myslí a tím pádem se někdo ocitá v roli solného sloupu. Ale dělám to naprosto bez postranních úmyslů. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že v každém pracovním kolektivu někdo zírá a někdo se stylizuje do solného sloupu. Někdy zapomenu a pak jsem v pozici solného sloupu samozřejmě já. Rezignovaně pak krčím rameny a ve tváři se mi zabydlí výraz hodně podobný apatii. Z toho by ovšem plynulo, že v práci se to podobá Sodomě Gomoře. Není tomu tak, deset spravedlivých aby pohledal:-)
Možná jsou lidi docela rádi, že občas za ně někdo promluví. Zjevně proto vznikla i pozice mluvčího. Aspoň někde. Ovšem samozvaní mluvčí to mají docela těžké. Nikdo je nepodpoří v jejich tiskovém prohlášení a kůži na trh nesou jen sami za sebe. To, že je pak v ústraní všichni poklepávají po ramenou se spikleneckým výrazem a poznámkou, že by také něco řekli, ale kdo by se dneska zviditelňoval, ještě by mohli přijít o prémie, je vlastně k ničemu.
Jasné je, že takový veřejný proslov je celkem vážná věc a není možné na něm stavět třeba kariéru. Ale chvilka upřeného nechápavého pohledu a kapka vzteklých slin za to někdy stojí. Svobodu slova snad ještě máme. Ale skřípe to, a to tak, že velmi.

4 komentáře:

  1. Naprosto roztomilý popis asi ne zrovna příjemné situace ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Jitko, čtu Odnikud nikam a je to moc příjemné čtení... Jen kdyby ty děti tak nerušily!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Jitko..a ještě horší to je, když místo kozoroží neústupnosti pouze s rybí váhavostí člověk skřípe zuby...seznamme se , to jsem já...jenže taková ta moje ostýchavost a asi i zbabělost mi nedovolí z lidi dělat solné sloupy..tak mám občas sanici celou ztuhlou...:-)

    OdpovědětVymazat
  4. To ovšem znám také, u nás to ani jinak nejde:-)

    OdpovědětVymazat