pondělí 31. května 2010

Paralelní svět

  Mám ráda netradiční zážitky a dnešek jeden takový přinesl. Ponořili jsme se do pražského podzemí a nebylo to metrem:-). Pražská zážitková turistika nabízí výlet pod zem. Pravda, není to výlet nejlacinější, ale školní akce mají krom mnoha nevýhod i jednu podstatnou výhodu, a tou je skupinová sleva. Dětské kapesné jsem tedy nezruinovala a mohli jsme v napjatém očekávání vyrazit. Čekala nás kolektorová síť pod centrem Prahy. Vybrali jsme si trasu C (fungují čtyři varianty) Céčko je nazváno Kolektor centrum 1 – Královská cesta. Délka trasy je 1200 m a trvá dvě hodiny. Maximální hloubka, ve které jsme se ocitli, byla 30 metrů a museli jsme zdolat sedm žebříků. Začali jsme na Senovážném náměstí, což byl první klasický problém pro pražské děti, najít ho:-) Vzhledem k tomu, že je kousek od centra, jsme se sešli jen s jedním ztraceným, kterého jsme po dvaceti minutách našli! Stálo mě to sice půl měsíčního rozpočtu na telefon a rozvibrované nervy, ale sešli jsme se. Pan průvodce byl šaramantní klidný pán, takže ho drobné zdržení nikterak nerozladilo. Odvedl nás do centrálního dispečinku, kde se usadili chlapci na židle, a děvčata, včetně mě, nechali stát. Musela tedy nastat osvěta, což bylo trochu házení hrachu na zeď, ale i snaha se cení. Po seznámení s prací na dispečinku a  krátkém filmu,jsme se pomocí výtahu přesunuli do základní třicetimetrové hloubky. Tady jsme se nasoukali do důlního vláčku a odjeli asi půl kilometru pryč. Prvně přišla ke slovu hráškově zelená přilba, která nás chránila po celou dobu prohlídky. Do vláčku jsem se vešla i já, což se původně zdálo nemožné:-) Když jsme vystoupili, v další prohlídce jsme pokračovali pěšmo. Do cesty se nám postavilo již zmíněných sedm žebříků, což tedy celkem výrazně procvičilo naši fyzickou kondici. Děti napjatě čekaly, zda spadnu či přinejmenším sklouznu někomu na hlavu, ale musela jsem je zklamat:-) Prohlédli jsme si tedy celé důlní zařízení. Nad hlavou jsme měli Týnský chrám, Prašnou bránu, Obecní dům a dům U Černé Matky Boží. Na světlo boží jsme poté vystoupali historickým sklepením u Staroměstského náměstí. Pravdou je, že my, klaustrofobici, jsme místy tajili dech víc než je zdrávo, ale síla zážitku negativní pocity tentokrát přebila. Jeden by neřekl, nad čím se denně proháníme. Je to prostě paralelní svět. Zajímavý. Nejvíc mě dostala královská cesta, která je o pět metrů níž, než dneska. Praha byla kdysi prostě níž.:-) Vylezli jsme tím historickým domem  a šli tou samou cestou zpátky po povrchu.Pěkné srovnání. Kolektory prostě stály za to. Jen Zachariáš dostal další dvě injekce a horečka neklesá. Snad zítra bude líp:-)




neděle 30. května 2010

Den koní

   V neděli většinou dumám o nějakém zajímavém čtení. Mohlo tomu tak být i tuto neděli, nebýt mnoha událostí, které si zaslouží alespoň písemnou stopu, když už paměť je tak ošidná a spoustu věcí si klidně zapomene. Oranžové peklo naštěstí nevypuklo, naopak. Pyrrhovo vítězství sociálních demokratů je myslím jedna z prvních dobrých zpráv letošního jara. Krom toho jsem se o víkendu také mohla ponořit hluboko do historie. Markéta – Wlčice – je jak známo žena činu a umožnila mi jedno neobyčejné setkání. Nikoli se sebou, i když taková setkání v sobě také nesou punc neobyčejnosti. Tentokrát ale šlo o setkání se ženou pamětnicí. Setkání s někým, kdo zažil události, jež znáte (nebo už zase neznáte) jen z učebnic dějepisu, je vždycky dobrodružství. Alespoň já to tak vnímám. Vydat se proti proudu času mě láká odjakživa. A této, skoro devadesátileté paní, to myslí, a přestože vzpomínala na dobu pro ni osobně velmi těžkou, vybavila si spoustu věcí, které se stanou pestrou dějovou linkou v mojí nové knize. Takže díky Markétě jsem si myslela, že dnešek prostě nazvu, jak se dělá kniha, a mám blogo-zápis.
     Jenže si své ještě chtěl štěknout
 Zachariáš. Chudáček, trpí na záda, jak už tak jezevčíci trpívají. Zachariáš je sice trochu herec, a když se mu to hodí, tak na nás všechny sehraje takové divadlo, že by mohl být z fleku nominován na Thálii. Jenže tentokrát bylo opravdu ouvej. Občas se hroutil,třásl se, pořád bolestivě kňučel,omdlíval, a ty jeho smutné psí oči:-( No, bylo to drama. A teď sežeňte v neděli pohotovost, která nefunguje pomalu ani pro lidi, natož pro psíky. Naštěstí veterináři jsou asi lidé vstřícní, protože pan doktor se vůbec nezlobil, když jsem u něho zvonila v neděli v poledne a vytáhla ho od oběda. A Zachariáš se ani nepral, jak je jinak jeho dobrým zvykem.Je mu opravdu špatně. Nějaká záhadná infekce. Dostal dvě injekce a počínaje dneškem je na neschopence. K lékům dostal ještě naordinovanou dietu, takže do zítra do večera nesmí jíst. Myslela jsem, že s ním budu solidární, ostatně já bych to potřebovala mnohem víc než on, ale stres si žádá své a tak jsem se pěkně napucla. A teď bych tedy už snad mohla i číst, ale jdu radši spát, protože kdo ví, co bude zítra:-)
A to byl ke všemu den koní, o kterém bych bývala také chtěla psát. Tak jen odkážu na statek, kde mají koní rovnou sto. Byla jsem tam několikrát, a dokonce i jezdila ( chudák koník:-). Pro milovníky koní je to dokonalý tip na víkendový výlet. Třeba na den koně:-),který tam pravidelně pořádají. Možná je to rada,že to mám nechat koňovi, má větší hlavu:-)

  

sobota 29. května 2010

Kdo si hraje, nezlobí

    Jsem člověk hravý, soutěživý. Ovšem když mě Andy pozvala do hry na desátou fotku, byl to zpočátku nápor na moji nefungující logiku. Kterou desátou? Ze kterého alba? Kdo to ověří? Jaká jsou měřítka? Nicméně jsem pozvání ráda přijala, Andy děkuji a moc jí držím palce v pondělí při státnicích. Ponořila jsme se tedy do prohlížení alb, což je veskrze má oblíbená činnost a ač nefotím vůbec kvalitně, fotím ráda. Podobné to mám se zpěvem:-) Alb je doma mnoho, tady se projevuje moje úchylka archiváře, vše je evidováno, založeno. I v dnešní digitální době si nechávám fotky převádět do papírové podoby, abych je mohla zanést do alba, jelikož počítač mě pro tuto činnost neuspokojuje. Někteří konzervativci prostě zůstávájí v mnohém v minulosti. Ale abych se nezasekla u psaní, jak je mým dobrým zvykem, jdu na tu fotku. V jednom z mých alb byla opravdu - a to jsou ty pěkné náhody - desátá- a tak ji zveřejním. Je ze sedmdesátých let a společně se svým bratrancem a sestřenicí tady jucháme na svatební hostině. Fotku mám moc ráda nejen kvůli milým lidem, kteří tam jsou se mnou, ale i proto, že jsme si po letech (mnoha letech) pohráli a vyfotili se ve stejném složení. Čas prostě letí jako bláznivý:-) Rozdíl obou fotek je mnoho desítek let:-) Až se budem fotit za pár let, tak ta první už bude vzácnou historicku relikvií z jiné časové dimenze. A teď ještě pozvání. Aby se to netočilo pořád dokola, ráda bych pozvala Laďku s Pavlem, Almerku, a Babs:-) Hrajeme na desátou fotku:-)








pátek 28. května 2010

A je to tady

   Tak je to za námi i před námi. Maturity úspěšně zvládli skoro všichni studenti, kteří zkoušku dělali. Ti, co musí počkat na září, protože neukončili oktávu nebo jim to nevyšlo, to dokážou na podzim. Snad:-) Určitě teď mohou zpytovat svědomí, ale to je život. A před námi je volební víkend, který – doufám - mnohé (něco)? změní. Včera v Bille, věčném to semeništi lidových příběhů, postával hlasitý hlouček mladých lidí, kteří mezi rohlíky diskutovali o možnosti jít volit. V podstatě nechtěli, ale prý je za to sud piva. Cituji- :„Sud, vole, celý sud piva, dobrý ne?“
Slyšela jsem, že jim to někdo nabízí, a zdá se, že to vážně funguje. Je to takový skřípavý dozvuk cinkání klíčů, kdy jedním ze zásadních hesel byly svobodné volby. A dneska se k těm svobodným moc nechodí, a když, tak možná za soudek? Jo, že revoluce požírá své děti je známo už od dob pádu Bastily, takže co se vlastně divím. My doma tedy jdeme volit bez nároku na honorář. Jen nevím, bude-li to k něčemu. Trochu se bojím, že po volbách pocit uspokojení, jaký se dostavil po maturitách, nepřijde. Ale nechci být špatným prorokem a tak mlčím a doufám, že to nebude odnikud nikam. A jdu do toho:-) Zejména, když je dneska noc kostelů, která i nás ateisty láká do chrámu božího. Asi, aby to volební rozhodnutí bylo posvěceno. I když na druhou stranu, co se dneska odpoledne dělo ve městě, připomínalo spíš peklo. Snad těmi pekelnými anděly, co dnes táhli Prahou. Byla to tedy vskutku jízda. Toho ovšem přívrženec vůbec nejsem, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžu:-( Ještě v deset tady buráceli po ulici. Nezbývá než věřit, že ráno bude moudřejší večera.

čtvrtek 27. května 2010

Atentát

   Jezdím do práce kolem této sochy. Po dlouhých letech dohadování ji tady Praha 8  konečně slavnostně instalovala. Připomíná atentát na Heydricha, který byl přímo tady proveden. Je to dneska 68 let a jména Kubiš, Gabčík a Valčík jsou snad všem známá. Pro některé hrdinové, pro některé ne. Četla jsem o tom plno knih, a vždycky mě ten jejich příběh dostane. Čas od času debatujeme s dětmi, zda se to mělo stát. Je zajímavé, že dnešní děti veskrze ten čin odmítají. Asi s poukazem na to, co následovalo. Sama nemám jednoznačné stanovisko. Vždycky, když čtu příběhy těch zemřelých, stáhne se mi žaludek. U nás na osmičce je plno ulic pojmenovaných po těchto obětech, což mnohdy neví ani ti, co v dané ulici bydlí. A přitom třeba osud Jindřišky Novákové nebo rodiny Vosmíkových, to nabývá rozměrů antické tragédie. Četla jsem knihu Dva proti říši (doporučuji) nebo viděla televizní film Jiřího Stracha -Silver A. Skvělé a působivé.
   Takže před osmašedesáti lety začala heydrichiáda. Když si uvědomím, co to obnášelo, tak se teď vlastně máme báječně:-). Každý rok v těchto dnech pouštím dětem Vyšší princip, pravidelně u toho slzím. Oni to většinou moc nechápou, ale snad v nich z toho zůstane alespoň pocit.
 A společně jsme rádi, že žijeme dnes. A zítra k tomu můžeme říct své:-) Měli bychom, aby se historie neopakovala:-)

středa 26. května 2010

Jak je důležité míti Filipa

je má oblíbená divadelní hra a krásně koresponduje s dnešním svátkem i mojí odpolední činností. Ode dneška za týden totiž máme vystoupení v Divadle Karla Hackera, alias v divadle Jiskra v Kobylisích. Proto trénujeme a chystáme generálku, aby naše vystoupení mělo hlavu a patu. Trochu jsme v časovém presu, takže moji mladí umělci budou muset být tak trochu jako olivy, čili až je bude drtit stres, čas a nejistota:-) vydají ze sebe to nejlepší. Zatím má největší roli napovědka:-)V Jiskře, která nám tak velkoryse vychází vstříc, hrajeme už třetí rok. A protože na jejím repertoáru jsou i vystoupení Vandy Hybnerové, Saši Rašilova či Anna Polívková, jsme ve velmi dobré společnosti:-) Trochu problémem se jeví být fakt, že děti rostou a jeviště je přeci jenom miniaturní, takže zkoordinovat pohyb šestnácti energických divochů je docela oříšek, ale pokusíme se. Musela jsem zkoušku vtěsnat mezi maturitní cykly, takže mám dnes ze samého zkoušení oči navrch hlavy. Ale těší mě, že z mých studentů jsou již dospělí jedinci a onu kýženou metu zdolávají jeden po druhém víceméně úspěšně.

úterý 25. května 2010

Samé jedničky

   Když už tento týden mluvím o maturitách, tak mi nedá připomenout, že zrovna pětadvacátého před x lety jsem předstupovala před komisi já. A čas oponou trhnul a tehdejší napětí je už na smetišti dějin. A to si člověk myslel, že nic těžšího ho v životě už nemůže potkat:-) Jo, ta naivita mládí. Dopadla jsem tenkrát dobře, a na maturitním večírku se nám ( patrně pod vlivem alkoholu) třídní svěřila, že jedničku z té ruštiny nám první den přeci dát nemohla, to by prostě nešlo:-). Proč by to nešlo, nevím dodnes, ale bylo to tak. První den jedničku z ruštiny prostě nedostal nikdo. První velká křivda. Slovy Adiny Mandlové se dneska už tomu směju, ale tenkrát nás to netěšilo. Snažím se tyto křivdy na svých studentech nepáchat, ale není člověk ten…..známe to. Stačí jiný úhel pohledu a už se to vnímá jinak. Když se vrátím ke své maturitní zkoušce, tak i přes její vážnost se mě nikdy nikdo na výsledek neptal. Prostě jsem udělala a stejně tak udělali i dnešní adepti. I jsme dneska dvakrát udělili samé jedničky, takže úspěch!!! Chce se mi napsat pedagogický, ale pravda je, že je to úspěch jen a jen jejich. Samozřejmě se  také stále objevují klasické přebrebty, které pak slavně vcházejí do historie školy a léty se zveličují, až se na abiturientských srazech nemluví o ničem jiném:-) Když jsem blahé paměti vystresované studentce, která si nemohla vzpomenout na Homéra, pokoušela pomoci nápovědou, že jde o podobné jméno, jaké se objevuje v Simpsonových, tak udiveně zahlásila, že Ilias a Odysseu asi napsal Bárt? Nu, klasika. Já jsem mimo jiné zfetovaná kávou, nažbluňkaná vodou a přejedená chlebíčků, které do nás soukají jak šišky do husy. Vracím se z práce unavená víc než normálně. Jeden by řekl, že vlastně nic nedělám, jen sedím u maturit, ale mám z toho mžitky před očima. Ale už vidím světlo na konci tunelu:-)


pondělí 24. května 2010

Vyberte si otázku, prosím...

... a máte patnáct minut na přípravu.!!!:-(
 Jistě se mnohým vybavil ten stísněný pocit sevřeného žaludku, oroseného čela a zvlhlých dlaní, když předstupujete před maturitní komisi s pocitem, že v hlavě je prázdno a vymeteno, a vy nevíte vůbec nic? Tak zrovna tento pocit si zažili moji maturanti, kteří se dnešním dnem pokoušejí přenést přes hranici dospělosti a proniknout do kýženého světa dospělosti. My, co se tu pohybujeme už dlouhá léta, víme, že mnohdy není o co stát,:-) ale na to si musí přijít sami. Dnes se snažili docílit kýženého statusu maturus, což převedeno z latiny znamená zralý, a nutno konstatovat, že dnešním adeptům se to povedlo na osmdesát procent. Od božího rána do pozdních odpoledních hodin předstupovali před komisi nastrojené mladé dámy a pánové, jimž elegance obleku dodávala neobvyklé vážnosti, a snažili se prodat, co od nás celých osm let nakupovali. Pravda, někde to malinko zavánělo výprodejí, ale do platební neschopnosti se dostal jen jeden:-( První várku jsme tedy dnes skoro úspěšně vypustili. Uvidíme, jaké bude pokračování.
   A ještě kratičký návrat k počátku mého článku. Když jsem před léty šla k maturitám zkoušet poprvé, cítila jsem se úplně stejně, jako oni. Sevřený žaludek, orosené čelo a pocit, že jsem je nic nenaučila, nebudu se umět ptát, budu koktat a kdoví co ještě. V kresbě černých můr jsem dokonalá, takže jsem se jistě vystresla mnohem víc než oni. Dnes zkouším ráda, je to totiž na jiné dimenzi než běžně u tabule. Oni už většinou umí, ví, jde o příjemný rozhovor. Tedy tak to cítím já, oni by mi jistě oponovali:-) Ale jsem moc ráda, že prošli a věřím, že i to opakování se při podzimku už musí povést. Sem tam dokázali sami odlehčit situaci, když třeba na dotaz, proč Broučci Jana Karafiáta patřili na Index nepovolených knih, odvětí, že tam asi byl nějaký katolický brouček:-) Nu, ve stresu člověk vyplodí všelijaká moudra. Teď už jistě oslavují a s nimi i Jany, na které dneska nesmím zapomenout. Znám jich několik a tak jim blahopřeji, všem:-) A ať je to jak chce, nejlíp to stejně věděl Karel Kryl:-)
  A na závěr ještě postřeh z cesty do práce a z práce. Národ si asi vzal kvůli hokejistům dovolenou, anebo po bouřlivých oslavách zodpovědně cestoval MHD,:-) neb cestou na Prosek jsem se na té silnici skoro bála. Zatímco jindy se ploužím krokem, dnes cesta tam i zpět trvala pěkných patnáct minut i s parkováním.:-) Nikde nikdo.  Takový je dopad nečekaného vítězství na obyčejného člověka.:-)
    A P. S. II. Petr Muk mě dostal. Z mého pohledu mladík a už konec. Nu, tak to je docela síla. Ale to je život:-(
  P. S. III. Abych nekončila tak depresivně, tak je dneska Mezinárodní den mléka. Jdu si tedy dát sklenici mléka. (samozřejmě obrazně, protože ve skutečnosti si dám sklenici vína:-)


neděle 23. května 2010

Moje šílené století

    Od Ivana Klímy na mém stole. Jsem zvědavá. Sice to asi moc nesouzní s Letnicemi, které připadají na dnešní neděli, ale to vím jenom proto, že při psaní zírám do kalendáře Krásné paní, kde je plno zajímavých detailů. Z tohoto zdroje také vím, že dnešek je vhodný na úpravu vlasů, jelikož jsou dny panny.:-)Těžko bych tímto argumentem přesvědčovala kadeřnici, tak se budu muset spolehnout na domácí úpravu. Zatím můj účes souzní s názvem knihy, kterou se chystám začít číst:-) Jistě to bude čtení dramatické a neveselé, ale ta podmračená neděle k tomu přímo vybízí. A při té exkurzi do minulého století mě napadá otázka, zda někdo nemá mezi svými žijícími předky lidi, co byli totálně nasazení, a měli by chuť o tom trochu povyprávět? Je to téma citlivé a osobní, pár statečných jedinců jsem již oslovila, ale nové dojmy a zážitky by jistě byly inspirativní. Pro knihu, kterou chystám. Prázdniny se blíží a během nich já píšu. A materiálu není nikdy dost. Tak kdyby, děkuji předem. Jinak blahopřeji Vladimírovi k svátku:-) a jdu se ponořit do šíleného století.
  

sobota 22. května 2010

Genderová vyváženost

   Flexibilní kreativci to dnes nemají tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Ačkoliv jsou dnes v našem civilizovaném světě nahlíženi jako žádoucí a in, někde hluboko v hlavách majoritní části je stejně pořád tajemně zakódováno, že moc novot škodí. Třeba v rovnoprávnosti. Nechci mluvit o nepoměru žen a mužů v politice či třeba ve výši platů- ač třeba ve školství je to obzvlášť pikantní. Ve snaze tam nějaké chlapy nalákat, má většina neschopů (ale i schopů- to je ve finále jedno) mnohem větší plat bez ohledu na výsledky. Jediným kritériem je, že je to chlap. No, to je smutná realita, já jsem chtěla psát trošku v humornějším tónu. I když, ono to možná na toto téma asi nejde. Na historických seminářích se někdy setkávám s velmi mladými kolegy, kteří ve svém sofistikovaném projevu důsledně dodržují genderovou vyváženost. Tedy zásadně mluví o studentech a studentkách, kolegyních a kolezích, historicích a historičkách. Aby z úst vypustili neutrální žáci, neexistuje. Vždy jen žáci a žačky. A poté vás div nesrazí ze schodů a dveřmi vám klidně rozbijí nos.:-) Včera v ústavu pro studium totalitních režimů, který už je zase bez ředitele, jsem měla tolik možností k pozorování, že mě to vede k písemnému zamyšlení:-)
   Ve škole jsme onehdá narazili na mateřskou dovolenou. Proklamovaný fakt, že na mateřské může být i tatínek, u mnoha dětí vyvolal nefalšovaný údiv. Ale muž má přeci vydělávat peníze, znělo z úst malých holčiček. Tak nevím. Vždycky mi přišlo úsilí o genederovou vyváženost trochu přehnané, vlastně mě ani moc nezajímalo. Někdy ale narazím na tak překvapivou realitu, že se skoro divím. Prodavačka v Bille (Billa,ta nikdy nezklame:-), bodře utěšovala těhotnou maminku ve frontě přede mnou, že určitě bude mít kluka, vždyť co by to bylo za spravedlnost porodit další holku. Sousedka na chalupě truchlila kvůli další vnučce, protože kdo jednou převezme ten jejich grunt, když ta neschopná snacha rodí jen samé holčičky? Měla jsem pocit posunu v čase - ten ostatně mívám v poslední době dost často:-) Malé holčičky v primě mě pak dorazily. Jako kdyby opravdu místo ženy bylo jen u plotny, a to že to tak dneska není, je vnímáno jako nějaká chyba, tolerovaná odchylka., která se časem vrátí do normálu. Potom je snaha o generovou vyváženost taková komická fikce, protože ve skutečnosti je všechno jinak. Sice existuje i nadace pro generovou vyváženost, a ta pořádá každoročně soutěž Žába na prameni, která se tímto fenoménem zaobírá, ale to je takové baroko pro oko. Protože dokud je to v nás, lepší to nebude.


pátek 21. května 2010

Dovolená s Andělem

Hrajeme si na středověk celkem běžně. Celé naše povědomí o naší minulosti je (bohužel) konstruováno z filmových imaginárních představ. Rytířské turnaje už dávno patří k běžnému koloritu letních měsíců a nějaká nesrovnalost nikdy nehraje roli. Jestli má šlechtic šestnáctého století oblečení z doby husitské či zbraně, které ve své době zdaleka neexistovaly, nikoho nezajímá. Je to prostě minulost. Budiž. Zajímavé ovšem je, že podobné hrátky se v poslední době objevují směrem k minulému režimu. Ne snad, že by si někdo chtěl hrát na tábory nucených prací či komunistické vězení, ale taková dovolená ROH už je velmi atraktivním námětem hry. A je to podáváno jako děsná psina, všechno bylo skvělé, zadarmo a báječně se všichni bavili. Taková ost-algie po česku.
Navštívila jsem včera novinářskou projekci dokumentu o tom, jak se jezdilo na společné rekreace. Očekávala jsem buď seriozní dokument, nebo recesi.
A nešlo ani o jedno, i když tvůrci se tvářili, že o tu recesi jim jde. Kdybych nevěděla, kde jsem, s kým tam jsem a proč, skoro bych si myslela, že jde o nějakou předvolební manipulaci v tom duchu, jak to všechno bylo báječné. Opět se lidi smáli a já nechápala proč, když to bylo spíš k pláči. Opět se tu budil kolektivní duch, podpořený zdarma rozlévanou hruškovicí a podbarvený songy z let osmdesátých. S údivem jsem pozorovala lidi, kteří se celkem ochotně vrátili do dob rudých radovánek, a zjevně se jim to líbilo. Trochu mě zamrazilo z představy, že takových lidí je jistě mnohem víc. Celou tuto akci financovala Česká televize. Vůbec jsem nepochopila, co tím sleduje a že na to vůbec může uvolnit nějaké peníze. Pravda, moloch ČT si může dovolit leccos, krize nekrize, ale zdá se mi, že co je moc, toho je příliš. Hra na středověk tímto způsobem může napáchat víc škody než užitku. Středověk jako takový bez znalosti merita věci v postatě neublíží, povrchní pohled dvacet let zpátky myslím ano. Mám ráda recesi i kino Oko, tentokrát mě ovšem ruku v ruce pěkně naštvaly. Takové hrátky s čertem tedy ne.
  Myslím, že někdy příští měsíc to bude k vidění v televizi, tak kdyby náhodou někdo měl chuť plýtvat svým časem, tak bych byla ráda za protinázor. Teď je ovšem pátek, a jelikož Zachariáš jaro nenašel, nezbývá než doufat, že se k nám vrátí samo a na víkend nám nadávkuje trochu lepší počasí. I pro povzbuzení mých maturantů, kterým to v pondělí vypukne:-)


úterý 18. května 2010

Socialisticky pracovat, kapitalisticky žít

   Přestože se na nás odevšad valí informace o probíhající krizi, některých lidí jako by se tento fakt vůbec netýkal. Jak jinak si totiž vysvětlit neochotu a nezájem v pražských službách, obchodech či restauracích? Stále častěji se kdekoli, na úřadech, u lékaře, či dokonce u soukromníků, setkávám s laxním přístupem, nekvalitní a předraženou prací, neslušností vůči zákazníkovi či klientovi. Prostě cílem jako by bylo získat co nejvíce peněz za co nejméně práce, tedy socialisticky pracovat, kapitalisticky žít. Nějaká snaha o vstřícnost, ochotu, laskavost často nebývá vidět. V mnoha situacích to řeším tak, že do zmíněného obchodu či restaurace už nikdy více nepřijdu, nebudu utrácet své peníze tam, kde si mě neváží. Ovšem často člověk nemá na výběr. Potřebujete řemeslníka, opraváře nebo doktora a rázem jste namydlení. Třeba takových zubařů je až hmatatelný nedostatek, takže luxus odejít v okamžiku, kdy člověk není spokojen, je málokdy realizovatelný. Stejně tak je to v případě řemeslníků, jejichž práce už má zase zlaté dno. Ovšem bez té přidané hodnoty kvalitní práce. Mluvím o svých zkušenostech, nechci vytvářet nějakou globální množinu, kam zahrnu všechny. Ale podmnožina existuje, a je poměrně početná. A pak nezbývá než se dohadovat, stěžovat si, mnohdy se i hádat. To my, co ctíme zásadu líná huba, holé neštěstí. Ale jsou i tací, co na podobné handrkování nemají povahu a náladu. Ne, že bych já ji měla, ale když mi někdo kálí na hlavu, tak to ve mně vybudí veškeré důmyslně ukryté atavismy a většinou si řeknu své. Tím trpí moje nervová soustava, takže si celkem úspěšně buduji pověst nervního morouse. A přitom by stačilo tak málo. Aby práce, kterou si objednám, byla odvedena v termínu, kvalitně a za přijatelnou cenu. A ne mít auto v servisu déle než měsíc a vysolit za to tolik, že auto bude asi dál stát před domem, protože nebude na benzín. Aby, když přijdu k holiči objednaná na pátou, nečekala do půl sedmé, až mě laskavě vezme. Aby mi pedikérka neufikla kus paty a prodavačka nepodsouvala zkažené ovoce či maso. A ten zrzek v elektroprodejně na Milady Horákové se nechoval jako hulvát a nemluvil se mnou jak s retardovaným jedincem. Prostě se s tím setkávám nějak víc a častěji, tak si to tady glosuji. Objednám si řemeslníka, musím si zařídit volno. A on si zapomene přijít. V klidu, paninko, žádný spěch, přijdeme za týden. Tak to přesně mě dokáže rozpálit do ruda. Ale co s tím, vskutku nevím. Český povahový rys. Naše odnikud nikam. Protože stoupačky si sama nevyměním, i kdybych sebevíc chtěla. Takže musím využívat cizích služeb. Českých lenivých nekvalitních předražených řemeslníků.

pondělí 17. května 2010

Nezapomínejte na Sedlčansko

   Ještě bych se krátce vrátila k páteční besedě na Světu knihy. V rámci literární soutěže jsme položili otázku, cože se na tom Neveklovsku během druhé světové války dělo? Většina odpovědí, které jsme zařadili do slosování, byla správná. Šlo o pokus vytvořit zde cvičiště vojsk SS, vojenskou střelnici. A faktem je, že stopy tohoto experimentu se v kraji nacházejí dodnes. Na jednom odpovědním lístku byla vedle správné odpovědi také poznámka: a nezapomínejte na Sedlčansko. A přestože jsme si to s pánem po besedě vysvětlili, leží mi to v hlavě a nedá mi to se alespoň krátce nezmínit. Nezapomínáme na Sedlčansko. Vím, že celý projekt je vystěhování Neveklovska a Sedlčanska, celý ten kraj mezi Vltavou a Sázavou si užil své. A přestože můj příběh je zasazen k Neveklovu, kde jsem prožila dětství, Sedlčany jsem vynechat nechtěla. Už jen v rámci své představy o tom, že na minulost se nemá zapomínat, že není dobré dělat tlustou čáru a jít dál. V rámci tohoto myšlenkového procesu jsem o knize besedovala v Neveklově, v Benešově a oslovila i Sedlčany. A tam jsem narazila. Setkala jsem se s nepochopením. Nejprve mrtvý brouk, nikdo nereagoval. Pak strohé odmítnutí, že nemají zájem. Takže to respektuji a dál neřeším. Jen bych tím chtěla vysvětlit případným sedlčanským čtenářům, že na Sedlčansko se nezapomíná. Jen ono má jiné představy. Nicméně abych učinila historii zadost, tak se opravdu hlásím k tomu, že vystěhovány byly oba kraje, nejen Neveklovsko. I v Sedlčanech to prostě bylo odnikud nikam.
   A dnešní pondělí, první den svatého týdne, mi ještě přineslo jednu zajímavost. Objednali jsme se s dětmi do pražského podzemí. Jde o nový druh zážitkové turistiky. Sice není zrovna nejlevnější, ale se školou máme určitou slevu a tak se moc těšíme. Projdeme se pod Prahou jinak než metrem. Doufám, že to bude odněkud někam, abychom tam nezůstali jako pražští duchové:-) Učitelka strašící v pražském podzemí by jistě byla zajímavá atrakce.

         

neděle 16. května 2010

Mistr Kubelík

   Dnes je moje nedělní čtení nahrazeno nedělní hudbou. Mám ráda klasickou hudbu a také jsem se jí věnovala ve své první knize o Janu Heřmanovi. A Jan Heřman měl velký vzor v Janu Kubelíkovi. Jsou vlastně krajané, oba pochází z Neveklovska. A já jsem navštívila koncert René Kubelíka. Je to pravnuk světově proslulého houslisty Jana Kubelíka. A jeho prastrýc Rafael Kubelík je další slavná osobnost tohoto rodu. Mnozí jistě pamatují jeho famózní dirigování Mé vlasti v devadesátém roce. Jak na začátku Pražského jara, tak i na Staroměstském náměstí. A další skvělý umělec z této rodiny je René Kubelík. Jeho hudba mě nadchla. Byl to úžasný zážitek s následným posezením u kávy. René Kubelík nežije v Čechách, jeho působištěm je Německo. Ale do Čech často zajíždí a rád tady koncertuje. A stejně dobře je v obraze ohledně zdejšího hudebního dění. I stávající situaci v České filharmonii má zmapovanou. Již loni jsem  byla na jeho koncertu, a tehdy jsem měla tu čest, že jsem mu mohla věnovat svou knihu Osud spjatý s hudbou-Jan Heřman. A on si to pamatoval, přečetl a pochválil. Měla jsem velkou radost. A odnesla si podepsané CD. Klasická hudba je totiž lék na duši (alespoň na moji) a v takovém provedení je to přímo excelentní. Až se mi podaří zpracovat fotky, jistě se pochlubím společným obrázkem s mistrem. Pro dnešek jen ilustrační foto.

sobota 15. května 2010

Horská dráha

   Být akční je v kurzu. In jsou vyznavači nepravidelného rozvrhu, flexibilní propagátoři změn. Zjevně jsou ve svém živlu, když nic nestíhají. Adrenalin jim vybudí totální změna plánu, když nic nefunguje jak má, cítí se přímo dokonale. Jsou zásobeni nejmódnějšími technickými výdobytky a podle jejich blikajících displayů a monitorů řídí svůj akční život a dezorientované okolí. A to mi moc nejde. My konzervativci jen zpovzdálí sledujeme ten divoký mumraj, protože my máme rádi své léty ověřené jistoty. Těší mě, když vím, co bude následovat, s velkou radostí se vracím na důvěrně známá místa, kde rámcově tuším, co mohu očekávat. Přestože jsem se již v životě několikrát stěhovala, nečiní mi to žádnou radost a ve změně prostředí nenacházím pražádné potěšení. Jistě, změna ji život, ale nic se nemá přehánět. Nejsem sice vyznavač přesného časového harmonogramu s graficky vyvedenou přímkou z básníků, která zachycuje první auto, první dítě, druhé dítě a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty, ale přibližně chci tušit, co bude. Jakmile věci funguji, cítím se spokojená, mohu reagovat, odpočívat a klidně i podávat nějaké výkony. A pak vstřebám i nějaké to vybočení se stereotypu, jako byl třeba včerejší program Světa knihy. My, co trochu koketujeme se psaním, to děláme mnohdy i proto, že je to takové solitérství. Člověk je v klidu a pohodě zavřen u svého počítače a tam si komunikuje maximálně se svými fiktivními postavami. To je ta fáze spokojenosti. Pak je ale nutné ty figurky představit reálným lidem a tady nastává ona fáze nepravidelnosti. Je to vždycky tak trochu adrenalin, taková horská dráha, kam normální člověk většinou moc dobrovolně nenasedá. Trochu se tají dech a slova, která tak lehce naskakují na klávesnici, najednou rve vítr od úst. Ale po několika jízdách si trochu přivyknete, a i když pořád do vozíku nastupujete se zatajeným dechem, už vás stav zdánlivé beztíže či okamžik, kdy visíte hlavou dolů, tolik nevykolejí. Ale zvyknout si na to nejde – tedy pokud nejste přirozeně akční. Rádi se s úlevou vracíme k tichému vrnění počítače a k pravidelnému a očekávatelnému rozvrhu dne. Psát o tom je už tak snadné. Nicméně je třeba s poukazem na závěr konstatovat, že čas od času jedna adrenalinová injekce neuškodí. I ta zimomřivě deštivá sobota se pak lépe vstřebává.


pátek 14. května 2010

Historie v nás aneb rosteme s knihou

   A je to tady. Ale žádný klídek na přípravu, hezky od božího rána ve svižném tempu. Moji oktaváni totiž dnes končí svoji středoškolskou školní docházku. Tedy ráno raníčko oktáva vstala a převlek si hezky přichystala. Klasické poslední zvonění vypuklo už v půl osmé. Voňavky, voda, mouka, recese. Chvilka dovádění a celé dopoledne uklízení. Pak nepatrná fáze zklidnění a předávám výroční vysvědčení. Prošli skoro všichni, ale mnozí s velmi odřenýma ušima. Poté se celá škola sešikovala k závěrečné uličce, kterou za zvuků zvonků a klíčů opouštíme školu. Poslední zvonění. Dokonce i nějaké slzy dojetí byly. Třída zůstala divně opuštěná a studenti se vrhají na svatý týden. Já se vrhám na papírování, a když odevzdám vyplněné kolonky do kanceláře, mohu se vydat na Výstaviště. A to všechno za neustálého deště a nepříjemné zimy. Nejdřív se sejdu s paní moderátorkou a vzápětí následují moji hosté. Šéfredaktorka Iva Vondrová z Překvapení se synem, který tady byl tím symbolem, jak se roste s knihou. Hned poté dorazí pan Motl a skoro vzápětí pan Šebek z historického ústavu AV. A v pět to vypukne. Z počátku sál poloprázdný se hezky zaplnil a akce se svižně ubírala k šesté hodině. Zdálo se, že publikum bylo zaujato a povídání dostalo interaktivní ráz. Vítězové soutěže dostali knihy a i na podpisy došlo. Takže celá prezentace proběhla velmi hezky. Děkuji tedy všem svým hostům, jmenovitě Stanislavu Motlovi, který poté uháněl do Jihlavy na muzejní noc. Ivě Vondrové, která o nás jistě hezky napíše, Jardovi Šebkovi, který tomu dodával odborný ráz a moderátorce Míše Nastuneakové, která celý večer bravurně odmoderovala. Velmi mě potěšili hosté, že si udělali čas a přišli se podívat (včetně několika mých studentů) a samozřejmě panu nakladateli, který to celé zorganizoval. Tím jsme pro Odnikud nikam udělali maximum a je čas na novou knihu.

čtvrtek 13. května 2010

Svět knihy

  Ledoví muži jsou v plném proudu, ale naštěstí zatím neukazují, co umí. Dneškem začal dlouho očekávaný Svět knihy. Je ve znamení česko-polských vztahů, a celé to vypuklo v deset hodin dopoledne. V pět jsem se sem vypravila. Na trénink:-) Divadélko Romaneto publikuje u Jalny stejně jako já, takže jsou to vlastně kolegové ve zbrani. Lákala jsem s sebou svoje divadelníky, ale asi někde cestou zabloudili:-) Nicméně i tak se prezentace divadla Romaneta vydařila. Také jsem tady drobet nasávala atmosféru. On vůbec celý Svět knihy má zvláštní náladu, a pro nás, milovníky knih, je to každoroční velký svátek. Jeden knižní stánek vedle druhého signalizují, že to snad s naším zájmem o literaturu není zas tak děsivé. Po prezentaci Romaneta jsme si ještě s panem nakladatelem připomněli naši zítřejší osnovu, a to bylo vše. Zítra, na Bonifáce, to bude zase hektické.


...a zítra

středa 12. května 2010

Mezinárodní den ošetřovatelek

…je dnes uváděn v kalendáři. A já bych asi nějakou ošetřovatelku dnes potřebovala, neb šlo o den hektický, takřka bláznivý. Často to tak bývá, některé dny plynou až příliš líně a nic se neděje, jiné toho do sebe vsáknou na celý týden. Zkoušíme divadlo na vystoupení v Jiskře. Ve dvě schůzka s panem Motlem. Dojet z Proseka do Slávie v době dopravní špičky je skoro harakiri. Ale povedlo se. Skvělé posezení s panem Motlem předznamenává páteční debatu na Světu knihy. I on to má hektické, včera celý den stříhal v rozhlase, dnes to měl podobné a v pátek bude utíkat někam do Jihlavy na muzejní noc. Já ze Slávie utíkala zpátky do práce, kde dnes probíhala akce zvaná Gymnaziáda. Je to ale jen jiný název pro školní slavnost, kde děti mají předvádět své dovednosti. Ovšem podobné aktivity zajímají rodiče tak do první třídy, jinak už většinou nemají čas. Přesto vedení na akci trvá, tak jsme odpoledne vystupovali v podstatě sami před sebou, protože skoro nikdo nepřišel. Musela jsem ale zmizet dřív, neb mě čekalo představení v Divadle na Vinohradech. A byl to Mumraj. Jakoby se v názvu zhmotnil celý dnešní den. Ale divadlo se vyvedlo. Dlouho jsem na Vinohradech nebyla, tak jsem si užívala herecké výkony, kulisy, velký prostor. Zápletka banální, o revoluci nerevoluci v ruském prostředí, ale samozřejmě, jako by kopírovalo naší současnou politickou scénu. Kocourkov. Trochu mi vadí současný divácký trend, jak se o každém herci ujišťují, z kterého že seriálu ho znají. Naštěstí to tady probíhalo docela decentně,i tak jsem to zachytila. Však také zdejší scéna je seriálových herců plná. Ale hráli hezky, přestože hlediště rozhodně nebylo plné. Zjevně krize vystrkuje růžky. Nicméně si myslím, že Mumraj stojí za vidění. Přesto jsem ráda, že už padám do postele.

úterý 11. května 2010

Amatérská deprese

  Ono se to hezky řekne - nestresujte se, nemá to smysl. Snažím se nestresovat se celý život. Jenomže jak na to? Odstěhovat se na vesnici, propadnout alkoholu či snad přestat pracovat? Pořád jsem ve stresu jako ukázkový případ. K žaludečním vředům je to už jen kousek. Vidět budoucnost černě je tudíž pro mě naprosto běžné. Dokážu vykouzlit tak katastrofické vize, že autoři hororových filmů z naší budoucnosti jsou proti mně úplní břídilové.
Teď jsem se rozhodla to změnit. Dostala jsem se za určitou věkovou hranici a pochopila, že panikou nic nezměním. Co se má stát se prostě stane! (to se ovšem lehce řekne, hůř koná:-)
   Mimo jiné mi všichni tvrdí, že si ty hrůzy vlastně přivolávám. Tím, jak usilovně myslím, co hrozného se může stát, se to zcela jistě stane. Zkusila jsem tedy chvíli myslet na výhru ve Sportce, ale asi to nebylo nikterak intenzivní. Nevyhrála jsem. Zato pračka se rozbila naprosto spolehlivě. No, bude to asi běh na dlouhou trať.
Odborníci dnes existují na kde co, možná by to nějaký psychiatr zvládl, ale zatím zkusím samoléčbu. A snažím se vskutku vydatně.
  Vytahala jsem z knihovny všechny knihy o stresu (a že jich mám). Podle vpisků na jejich stránkách jsem pochopila, že to zdaleka není můj první pokus. Jestliže se i v boji se stresem a nervozitou objevuje jo jo efekt, tak já jsem učebnicový příklad. Přitom mi v podstatě nic zásadního nechybí. Jde asi o nějakého vnitřního raráška. Toho bych se ráda zbavila.
  Nějak ale nevím jak. Mám to trochu v sinusoidách. Někdy mánie, někdy deprese. Ukázkový příklad začínající maniodeprese, i když samozřejmě skutečně nemocní s touto diagnózou by se mi vysmáli. Jsem tak nějak amatérky maniodepresivní, bez medikamentů. Zatím.
  Jestli si to dobře diagnostikuji, velký vliv na můj stav má sluneční aktivita. A slunce se letos docela fláká. Jestli je to opravdu jenom tím, měla bych se odstěhovat někam na jih. To by se mi hodně líbilo. Teplo a sluníčko. Jen nevím, jak bych zvládla ten jižanský chaos a nepořádek. A při mé smůle bych se určitě nastěhovala do Řecka právě v okamžiku státního bankrotu. To byl nový důvod ke skluzu na náladové sinusoidě. V zeměpisném prostředí to tedy nebude. Je to ve mně. Někteří vidí růžově, jiní mají svět zbavený do černa. Obdivuji lidi, co to mají obráceně. Ukradnou jim auto a oni si libují, že nemají starosti s parkováním. Teče jim do domu, radují se, že mají zvlhčený vzduch a lépe se jim dýchá. To prostě neumím.
  Ale rozhodla jsem se to naučit. Protože jak jednou začnete těmto věcem podléhat, hrozí vám nejen žaludeční vředy, ale i obava, že nepřežijete jejich následnou operaci. V mých moudrých knihách jsem se dozvěděla, že pesimisté si zadělávají i na jiné nemoci než jen žaludeční vředy. To snad abych si ještě přikoupila nějakého domácího lékaře!
 Protože, co když …..

pondělí 10. května 2010

Stará struktura

  Dnes jsem se během pracovního rozhovoru dozvěděla zajímavou informaci. O univerzitním výzkumu. Pracuje se na nové české gramatice. Probíhá (samozřejmě za velké peníze) statistické pozorování využití slov. A jestliže se nějaký výraz v hovorové češtině vyskytuje často, stane se gramaticky správným. Takže když se ve statistice objeví dejme tomu „mišlenka,“ stane se bezchybnou! Je to ze stejného důvodu, z jakého se připravuje revoluce v psaném písmu, které se zamění za písmo tiskací. Aby se děti nestresovaly! Je totiž příliš náročné naučit se psát, když máme počítače:-) Je stejně těžké naučit se gramatiku, když to vyžaduje práci. Navíc je stejně gramaticky správná řeč každému ukradená. To jsou argumenty, co? Jeden by nevěřil, co všechno se dneska může zrealizovat. Samozřejmě,že ve hře je likvidace tvrdého a měkkého i a veškerých háčků a čárek. Tento smysluplný a dobře placený proces se nazývá demokratizace jazyka. Ti, kteří mají nějaké námitky a nedej bože pocit, že se jedná o úpadek a degradaci, jsou bez milosti označeni za staré struktury. Podotýkám, že si nic nevymýšlím a popisuji seriózní vědeckou práci, které se věnují na univerzitě!Až bude práce dokončena, bude nemilosrdně uvedena do praxe. Co si pak počneme my, staré struktury?
Uz abi jsme se začli bát!
A to je dnes Světový den lupusu.

neděle 9. května 2010

Výlet do Sudet

Dnešek v sobě skrývá plno důvodů pro pěknou a příjemnou oslavu. Je nejenom dnem Evropy, tedy dnem, kdy my, dříve narození, oslavovali konec války. Je ale hlavně svátkem matek, který měl ovšem díky soudruhům zmizet z našeho kalendáře. Nezmizel, naštěstí. Už v roce 1914 byl Den matek prohlášen oficiálně za národní svátek - den veřejného vyjádření lásky a úcty matkám. Druhou květnovou neděli matky nepracovaly, nevařily, neuklízely. Všechno obstarávaly děti, které navíc maminky ochotně obsluhovaly. Dospělí posílali matkám pozdravy a blahopřání.
Nápad oslavy Dne matek do Československa přišel kolem roku 1918, kdy zemi navštěvovalo hodně lidí z USA. Noviny zvaly na oslavu do Stromovky, kde se konal jeden z prvních Dnů matek u nás. Nejvíce o oslavu Dne matek v bývalém Československu zasloužila Alice Masaryková, která byla velkou propagátorkou. Soudruzi svátek nahrazovali MDŽ, ale marně. Svátek matek je zpátky a tak si ho hezky užívejme. I když ve Stromovce se letos nic nekoná. Neděle je klasicky čas na knížku. Asi i díky těm květnovým událostem čtu o Praze ve stínu hákové kříže. Zajímavé čtení. Ale ještě zajímavější byl víkend v Jizerských horách. Počasí ukázalo svou vlídnou tvář a už od pátku od podvečera jsme si užívali klidu v Albrechticích. Krom krásné přírody tam probleskuje historie na každém rohu.Pozvolna nastává doba, kdy se tabu totální výměny obyvatel pomalu odtajňuje.  Německé peníze jsou tady hodně vidět. A procházka po hřbitově, kde je plno zapomenutých hrobů z předválečného období, vyvolává další lavinu otázek. Pan starosta slíbil, že pohlédne do kronik, jak to tady všechno bylo a jak se to řeší, tak jsem v napjatém očekávání. A mohutná udržovaná hrobka, či spíš skoro mauzoleum, Johanna Schowanka mě donutila zapátrat, kdo že to vlastně byl. Teď už vím, že tento výrobce dřevěných hraček musí mít v kraji potomky, kteří zdejší krajinu znovu aktivně oživují. Jizerky si to zaslouží. Je to krásný kraj. Líbilo se mi tam. Hezký víkend.

sobota 8. května 2010

Babičky, dobíjejte přesně:-)

Tyrol byl pes babičky, která se jmenovala Němcová, oznámil včera bezelstně jeden tercián a mně tím mimoděk přinutil k zamyšlení nad dnešními babičkami. Přesněji řečeno nad jejich současnou vizáží. V současné době se kolem mě totiž vyskytlo několik babiček pod čtyřicet. A uznejte, copak je taková devětatřicítka nějaká babička (mluvím o ženě nikoliv o pistoli)? Archetyp přetrvávající od doby již zmíněné Boženy, kdy babička je stařičká žena v šátku, s včelími úly na zahradě a kapsářem plným dárků pro nezbedná vnoučata. Dnes by se tento mediální obraz nejraději doplnil ještě skvělou protézou, která nevypadne, protože jí drží dokonalá corega. Jenže dneska je všechno jinak. Babičky,o kterých píšu, zcela samozřejmě chodí do práce, na kosmetiku, cvičí a jezdí na kolečkových bruslích. Jsou v nejlepším věku a do toho se stanou babičkou. Některé to těší, jiné jsou z toho v depresi. Oslovení babičko, co si budeme nalhávat, nezní zrovna sexy. A být sexy je trendem, takže je nutno vyrovnat tyto dva extrémy. Nejlepší je být sexy babička, ale to je zatím terminus novus, musí přijít nějaká nová Božena Němcová, aby jej dostala do všeobecného povědomí. Pravdou je, že některé babičky oslovení babička nepřipouští a vnoučata je tudíž musí oslovovat křestním jménem. Jiné se pohybují na opačném konci pocitového spektra a vyžadují titulovat jako bába. Jako pedagog se pak setkávám s nečekanými situacemi, když kárám děti za nevhodné oslovení babičky, a oni nechápou, čím se vůči té své bábě vlastně provinily. Moje kamarádka Erika je žena ve věku krásných třiceti devíti let. A na podzim se stane babičkou. Těší se. Pravda, když s dcerou loni vybíraly svatební šaty, prodavačky mnohdy myslely, že vdávat se bude Erika. To ovšem nic nemění na faktu, že ona se na svou babičkovskou roli těší. Ovšem vzhledem k tomu, že Erika je Slovenka, tak bude vlastně stará mama. Nehodlám řešit, jestli v tomto věku je přívlastek stará vhodný, ale mým uším to zní lépe, než babička. Slovenština je prostě něžnější než čeština. Tam i to babka zní jinak. A tak přeji českým babičkám, aby už někdo objevil nové označení pro ženy ve středním věku, které se stávají babičkami. A nebo, aby někdo napsal román Sexy babička, kde Sultán a Tyrl nebudou líně polehávat pod stolem, ale budou s babičkou řádit na in linech nebo trénovat dog-dance. A Erice, ať je spokojená stará mama:-)

pátek 7. května 2010

EXPO

   Učitelství je práce, kde za sebou nevidíte výsledky. Alespoň ne hned. Často to připomíná spíš boj s větrnými mlýny, doba osobností v podobě pana faráře, pana učitele a místního kronikáře je dávno na smetišti dějin. Mnoho kantorů svoji práci opouští, protože když pominou mladistvé ideály, přichází poznání, že je třeba uživit rodinu a to za katedrou většinou nejde. S křídou v ruce tedy zůstávají většinou ženy, které v podstatě plat berou jako kapesné, protože mají doma toho vydělávajícího manžela. A pak je tam ještě pár idealistů, kteří jdou hlavou proti zdi a myslí si, že něco zmůžou. Většinou jsou to ztracené sny, ale někdy nastane situace, kdy si člověk řekne: jejda, toho jsem učil, a on je už dospělý a tak dobrý (dobrá), šikovný ve své práci, úspěšný v životě. A dostaví se pocit hrdosti. Na to, že tento úspěšný a šikovný človíček prošel i vašima rukama a že jste se, byť malinko, podíleli na formování jeho osobnosti. Není to vaše zásluha, že je tak dobrý, ale odněkud se vynoří radostný pocit, že tak to má být. Nestává se mi to často, ale třeba teď: moje studentka, vlastně jedna z prvních maturantek na naší škole, odletěla jako šéfka na Expo do Šanghaje. Není to tak dávno, co jsem jí trápila před tabulí životem posledních Přemyslovců a najednou je z ní dospělá,úspěšná žena. Nebudu tady psát její jméno, nemám její svolení. Ale těší mě to. Prostě z toho mám lidsky opravdovou radost. A věřím, že takových dětí se ve světě prosadí víc. Aby to nebyl jen boj s větrnými mlýny a beznaděj. Je to prostě šikovná holka:-) A těch zážitků z Číny:-) Úplně valím oči, nad těmi zprávami. Časem se s Vámi podělím. Čína je úplně jiný svět.

čtvrtek 6. května 2010

Soutěžní otázka

Dneska má můj tatínek narozeniny. Už šedesáté sedmé. Narozen za války, válečné dítě, což jsem já, jako normalizační dítě, nejdřív moc nechápala. Jak se mohou děti rodit za války? No, nejenže mohou, ale statisticky se jich v těchto dramatických dobách rodí nejvíc. Zjevně platí heslo Carpe diem. Protože tatínek na tom není zdravotně nejlépe, jistě bude největším přáním pro něho hlavně zdraví. :-)Takže připíjím na zdraví.
  Také jsem dnes navštívila galerii DOX, která je podle mého velkou chloubou Prahy 7. Eva Jiřičná tady připravila výstavu o Janu Kaplickém. Když už jsem viděla Oko nad Prahou, myslela jsem, že by bylo dobré to dotáhnout do konce a prohlédnout si i další díla. Přes poměrně dražší vstupné to bylo dobré rozhodnutí. Skoro bych řekla, že je to lepší zážitek než film, který ve finále vyznívá jako předvolební agitka. Krásné modely, průřez celým jeho dílem. Vůbec, samotná návštěva DOX je velký zážitek, a výstavu o Janu Kaplickém mohu zejména milovníkům architektury vřele doporučit.
  Za týden vypukne dlouho očekávaný Svět knihy. Těším se, ale jsem i v napjatém, lehce nervózním, očekávání. Jen pro pořádek připomínám, že ve čtvrtek to spustí divadélko Romaneto. A v pátek budeme my. Protože se řadím k lidem soutěživým, a i ráda soutěže organizuji, i v našem sektoru Rosteme s knihou, se bude soutěžit. O knihy, jak jinak. O Odnikud nikam a další knihy z nakladatelství Jalna.Máme jednu otázku, a bude-li v pátek vícero stejných správných odpovědí, doplňkové otázky budou na místě. A pak to losneme.:-) Takže naše otázka zní. V Odnikud nikam je zachyceno Neveklovsko, za války vystěhovaný kraj. Proč bylo to území vystěhováno? Za jakým účelem? A soutěživé duše mohou začít hrát. O knihy. To je hezká odměna, ne? Ceny na Světu knihy, ale možná i poštou....? To je to napětí hry.....:-)


středa 5. května 2010

Propadlíci

 Student se stane repetentem, ani neví jak. Stačí chvilka nepozornosti a může chytit kouli třeba z matiky, zeměpisu nebo dokonce z angličtiny. A jsou i tací, co propadají z hudební výchovy či tělocviku. Tady sice úplně přesně neumím definovat, čí je to vina, ale nechci střílet do vlastních řad a a tak nebudu zabíhat do detailů:-)
Moje pověst učitelky utrpěla v několika klasifikačních obdobích. Děti dostaly pětku a já se stala viníkem. Neomluvitelné.
Není pochyb, že vinu jsem měla já. Vždycky musí být někdo obviněn. Vím to, protože už pár let učím. Například v současné době souborných zkoušek u maturantů. Mládež nechodila do školy. Jelikož to bylo vždycky omluvené, předpokládám, že v rodině s tím žádný problém nemají. Já vlastně také ne, jen dle školního řádu musí za vysoké absence složit zkoušku, aby mohli ukončit ročník. Je to tak v mnoha školách, i my to už praktikujeme léta. Prostě za všechno se platí. Poflakuješ se, to je příjemné. Přišel čas zúčtování, to už příjemné není, ale něco za něco. A světe div se, najdou se i tací, co mi to mají za zlé. Že si moc dovoluji. Zkusila jsem to s protidotazem: „Myslíte si, že nějaký zaměstnavatel vám bude tolerovat takovou pracovní morálku?“
Jako bych mluvila tatarsky.
 Prostě cíl je získat vše bez sebemenšího odporu. Volno i známky. Jsem zvědavá, jestli je to někdy pustí. Jestli jsme si tak trochu nehřáli hady na prsou. Myslím to teď trochu obecněji. Zdá se mi totiž, že si tady a teď vychováváme nedotknutelná božstva. A božstvo je, jak známo, rozmarné a nevyzpytatelné. Děti všechno mohou, smí, nic nemusí a nedej bože, když se na něj trochu křivě podíváš (o výchovných pohlavcích našich babiček ani nemluvím). A propadlíci, o kterých mluvím, jsou pak stejně za hrdiny. A pak není divu, že nám hrozí generační válka. Kde chybí ochota uznat své chyby a potřeba platit své dluhy, tam zcela jistě nebude ochota pomoci starým a nemocným. Proč také, když jejich důchody nás tak zatěžují? Nás, propadlíky, kteří jsme zvyklí nechodit do školy a přitom všechno mít. A někdo musí být vinen, ne?
   Zajímavá je i druhá strana mince. Když se lidsky oprostím od vědomí, že neznalost Přemyslovců neomlouvá. Řeknu si, je to dítě matematicky založené, historii ani vedlejší věty v životě potřebovat nebude. Já ho pustím, nebudu dělat vlny:-) No a co byste řekli? Vysvětlí se to jako moje slabost! Tu máme prostě na háku. Žádná sebereflexe, žádné zpytování (ostatně si myslím, že mnozí toto slovo ani neznají). A zase jste viník. Je to prostě odnikud nikam. Příští pátek o tom budeme besedovat. Zvu vás:-)

   Tedy besedovat se bude o historii, ne o škole:-)

úterý 4. května 2010

Nahniličko

   Nahniličko je stará hra Jana Krause. Hrávala se léta v divadle Na zábradlí, já ji ovšem dneska viděla v Kalichu. Opět jsem musela zabojovat se svou nechutí k tomuto divadelnímu prostoru, který ve mně, nevím, proč, budí klaustrofobické pocity. Ovšem Nahniličko jsem vidět chtěla a umění se musí přinášet oběti. Že to bude ovšem tak vysoká oběť, jsem rozhodně nepředpokládala. Četla jsem o té hře samé pozitivní věci, herecké obsazení bylo špičkové: Ivana Chýlková, Eva Holubová, Jan Kraus či Bohuslav Klepl a žel i Martha Issová, kterou jsem dosud vcelku respektovala, nicméně určitá pachuť z jejího klipu ve mně přetrvává, takže jsem zůstávala poněkud scepticus. Na stránkách divadla se píše, že jde o pořádně nabroušenou komedii Jana Krause, hraje se už osm les a děj bizardních situací se roztočí ve chvíli, kdy se svérázná česká rodinka stane svědkem a posléze i účastníkem velkého byznysu s poněkud nebezpečným artiklem. Zdálo se tedy, že zábava bude dokonalá, ovšem, jak už to tak bývá, opak byl pravdou. Sice jsem měla poměrně intenzivní pocit, že jsme snad jediní v divadle, kdo se nesmějí, ale ono vážně nebylo čemu. Špatně ozvučené, trapné dialogy,primitivní humor a infantilní zápletka. Jediná úsměvnější komika, ze které Kraus jako autor těžil, byl nepoměr výšky mezi ním a Ivanou Chýlkovou. Samozřejmě se ukázalo staré pravidlo, že kde není co hrát, ani hvězdy to nezachrání. A nezachránily. O přestávce jsem ale zaslechla i jiné překvapené komentáře a slovo slátanina se tam vyskytovalo víc než často. Prostě dnešní deštivý den divadlo neprojasnilo a vyčítat to mohu jen sama sobě. Moc jsem to chtěla vidět. A co chceme moc, přináší často zklamání. Tohle bylo tedy zklamání dokonalé. Do divadla Kalich prostě nemá cenu chodit, jsou to vyhozené peníze.  Vždycky. Bohužel.

pondělí 3. května 2010

Namlať parchantovi

  Díky svým studentům vím, že na internetu již delší dobu koluje kontroverzní klip „Přemluv bábu.“ Tak jsem se také podívala, abych byla v obraze. A pak, je doba předvolební, a koho volit je poměrně často na pořadu dne. Zjistila jsem si, že klip těm dvěma mladým „umělcům“ režíroval Petr Zelenka, tak jsem očekávala poměrně sofistikovanou agitku. Ovšem nevěřila jsem vlastním očím ani uším, a byla jsem tedy doslova a do písmene zhnusená. Tolik vulgarity a nevkusu na tak malém prostoru, to už jsem dlouho neviděla. Pravda, dnes už jsem trochu vychladla a dávám prostor diskusi, ale stejně…
   Jsem, byla jsem a budu pravicový volič, ale prezentace tímto způsobem mě uráží. Jak za seniory, tak za Milana Kunderu, a utvrzuje mě v poměrně depresivní představě, že si v našem veřejném prostoru mnozí doslova nevidí do pusy. Oba rádoby cool a vtipní protagonisté se hájí svobodou slova. Zajímavé je, že svoboda slova tady funguje jen pro někoho. Aniž bych se chtěla nějak zastávat prostořekého Duška, jeho výrok o propiskách byl v podstatě také svobodou slova a jakou vyvolal nevoli, a nakonec ho donutili k omluvě. Jestlipak se Mádl a Issová, kteří přes svoji zjevnou popularitu toho zdaleka nedokázali tolik jako jimi zesměšňovaný Milan Kundera, také omluví? Kunderovi, seniorům, slušným lidem? A když už jsou tak free, tak proč přemlouvají bábu a dědu? Proč ne bábu a dědka? Co genderová vyváženost? Nebo jinak. Co kdybych v rámci svobody projevu natočila projev „Namlať parchantovi,“ jako výzvu k zlepšení kázně na školách? Také bych byla tak benevolentně vpuštěna se svými názory do veřejného prostoru jako tyto vipky?
Kdyby opravdu bylo účelem klipu přemluvit mě k volbě nějaké strany, určitě bych musela volit levici, protože takhle primitivně a vulgárně prezentovanou pravici odmítám. Naštěstí to tak není a zmíněný klip musel být zřejmě natočen jen za účelem šokovat a skandalizovat, protože asi nic jiného tady nezaujme. A jen tak na okraj, argument o používání levé ruky na toaletě jim také moc nevyšel. Pravoruký člověk používá pravou, levoruký levou, bez ohledu na politickou příslušnost. Že to neví pubertální Mádl, budiž. Ale Zelenka se dosud tvářil jako arbitr všeho. Že by nám už stárnul a senilněl?
Chápu, že mladé voliče k volbám přilákat musíme. Představa vítězství Paroubka je natolik depresivní, že už teď si vyhlížím lokalitu k emigraci. Je ale nutné je lákat na tak prvoplánově vulgární vějičku? Mně se prostě ten klip nelíbí.

neděle 2. května 2010

Chvilka s Mikešem

  Dneska jsem v rámci svého nedělního čtení narazila v knihovně na Kocoura Mikeše. Patřil k mému dětství, ráda jsem ho četla, zejména v době, kdy mi přestalo být divné, jak může kočka mluvit:-) Je jedním z mých dětských evergreenů, stejně jako Brouk Pytlík, Ferda Mravenec, Malý Bobeš, Honzíkova cesta - tedy jak je vidno, dnes všechno ideově nevhodná literatura. Uvařila jsem si kafe a vybavilo se mi vyprávění mého stařečka (Lucko, děkuji za nový termín:-). Asi proto, že znovu pracuji na rodokmenu a mířím do linie svojí babičky z mamčiny strany. Tak její manžel, tedy můj pradědeček, vždycky vyprávěl. Cituji: "Sedíme v sednici a dereme peří (pokud potencionální mladí čtenáři nebudou rozumět, ráda pojmy jako sednice či přástky dovysvětlím). Z okna vidíme, jak po návsi jdou dvě cikánky (asi bych měla napsat Romky, ale tehdy se ten pojem neužíval). Už s nimi měli své zkušenosti, tak stařeček zanechal draní, zvedl se a zamířil přes chodbu do druhého pokoje.
Za okamžik klepání na dveře a na prahu jedna cikánka. A jestli prý by jí, dobří lidé, nedali kus chleba?
Prababička byla dobrák od kosti a jídlo jim běžně byla ochotná dát. Jenže kam zmizela druhá, ptá se jistě pozorný čtenář. Tak ta druhá hbitě využila zaneprázdněnosti hospodyně a vrazila do svátečního pokoje přes chodbu, kde do kapsáře pod sukní brala, co jí pod ruku přišlo. Jenže stařeček, již poučen, neb to byla akce opakovaná, schovaný za dveřmi její rej přerušil. Chvíli ji pozoroval, aby měl jistotu, že opravdu opět krade, a pak ji pěkně vyprášil. Podotýkám, že jí nijak neublížil a obě odešly po svých,hlasitě a sprostě nadávaje:-) Neúspěšný lup jim asi tlupa pěkně spočítala. A podobných příhod z vlastní zkušenosti měl poměrně hodně.
 Dnes by stařeček byl popotahován za rasismus, omezování lidských práv či další vzletné pravdy. Jenže to tak bylo. A tak si kladu otázku, proč někdo chce měnit Kocoura Mikeše, když zachycuje realitu? Není to tak trochu pokrytectví? A nevracíme se obloukem přes krásné řeči zpátky k cenzuře? Je to asi hodně otázek na květnový den, odpovědět je neumím. Jde sice (doufám) o jednání jen nějakých aktivistů - extremistů, ale tady člověk nikdy neví. Už zakázali studentské volby, přepsali Honzíkovu cestu, a kdoví, co ještě. Jediným mým hmatelným výsledkem je, že jsem si nostalgicky prolistovala Kocoura Mikeše a zavzpomínala na minulost. A jsem ráda, že tu knihu mám, až jednou bude zakázaná, budu ji opisovat v samizdatu:-) Prostě, Rosteme s knihou:-)

sobota 1. května 2010

Klapkobřinkotruhla

.... z dílny národních buditelů jako český název pro klavír se neujala, květen jako označení máje ano. Užívá se víc české pojmenování, snad jen dnešek má vyhrazeny oba termíny, přičemž první máj je běžnější. Mám ten den ráda, a ani v minulosti jsem k němu nepřistupovala nijak pejorativně jako k svátku práce, i když prvomájové průvody s mávátkem mě samozřejmě neminuly. Jednou jsme z průvodu dokonce byly vykázány. To když jsme (tuším, že to bylo v těch krásně teplých dnech po Černobylu) dorazily do průvodu nikoliv ve svazáckém kroji, alebrž v provokativně kytičkovaných šatech. Skupina rozesmátých holek. Člověk by neřekl, že to může nějakým zásadním způsobem poškodit socialistický tábor míru, ale byli tací, co si to mysleli. Třídní učitelka nás znectila a vyhodila. Místo radosti, že nemusíme do protivného průvodu, jsme se trochu obávaly, zda to také není konec našim studiím, ale mládí má tu úžasnou vlastnost, že se ničím dlouho netrápí. Udělaly jsme si vlastní program, a všechno nakonec dopadlo dobře. Vedení školy se spokojilo jen s kázáním a nějakou důtkou. Když podobné historky dneska vykládám, setkávám se s nevěřícným výrazem a shovívavým úsměvem, jako že si vymýšlím. Čas prostě oponou trnul. Ale první máj zůstal, dnes už zase víc svátek lásky než práce. Průvody jsou dnes úplně jinam, třeba na Petřín k Máchovi, a to je dobře. Tak mnoho polibků pod rozkvetlou třešní.
Pobyt ve městě se dneska tak trochu rovnal dobrodružství, ale i když bylo místy hodně rušno, dlažební kostkou jsme nedostali. Kupodivu. U Palladia mě pak zaujali dva bezdomovci. Na rušném chodníku se objali, že mě napadlo, jakou asi mají radost ze setkání. Objímání ovšem trvalo a trvalo. Vzápětí došlo k polibku. Tak čtyřprocentní bezdomovci, kulila jsem očka. Někdy jsem nebetyčně zvědavá:-) Teprve,když jsem nasadila brýle, pochopila jsem, že druhý zarostlý vlasatec je žena. Jak je vidět, láska kvete v každém prostředí. Jen si k líbání vybrali rušný chodník u metra, rozkvetlý strom v nedohlednu. Ale zjevně to neřešili. Po chvilce vášně se odpotáceli ke zdi, kde se jali žebrat u kolemjdoucích. Moc jim to nešlo, tak sebrali několik odhozených vajglů a zmizeli z mého zorného pole. Asi zamířili na Petřín, kde se lámal rekord v počtu líbajících na jednom místě. To by nebylo nic pro mě, příliš velká koncentrace lidí. Ta ostatně byla v celém městě. Takže jsem ráda, že jsme doma a těším se na Dobrý ročník:-)