úterý 3. srpna 2010
Truchlení
Sobotní tragická nehoda vytvořila uprostřed vesnice pomníček obklopený svíčkami, květinami, plyšáky, ba i morbidními detaily z nehody, jako je z potoka vylovená bota oběti, nedokouřená krabička cigaret s ironicky výstražným nápisem: kouření může zabíjet, aromatický stromeček i rozbité zrcátko. Leží tam i jedna jezdecká rukavice, kus autopodlážky a další detaily, které jsem už neměla sílu studovat. U pomníčku se schází mládež, která se sem střídavě přesouvá od autobusové čekárny, kde má základnu. Tady okázale pláčou, objímají se, a svůj žal samozřejmě ředí alkoholem a nikotinem. Kolem projíždějící auta mají často co dělat, aby někoho nesrazila, protože takový nával uprostřed silnice v zapadlé obci nikdo samozřejmě nečeká. A děti neuhnou, klepou se rozrušením, pláčou, dávají najevo svůj bol. Chápu je, přišli o kamaráda, je to (většinou) jejich první setkání se smrtí. Ale nemohu se ubránit dojmu, že mnohdy jde jen o hysterii, davovou psychózu, efekt. Takové dítě, procházející ztrátou, by mělo být zaměstnáno něčím smysluplným, mělo by si své odsmutnit, ale ne kolektivně chodit předvádět své nevyzrálé emoce na místo činu. Pochopím, že přijde, položí květinu, zapálí svíčku. Ale když je tam dnes a denně, rozdírá ránu a nikdo neví, kdy a jak způsobí další nehodu, nerozumím tomu. Chápu, že každý truchlí jinak, někdo chce být sám, jiní potřebují kolektiv a publikum. Ale nemohu se ubránit dojmu, že tito mladí lidé potřebují spíš nějaké zázemí, vysvětlení, pochopení. Samozřejmě se znovu nabízí otázka, kde jsou jejich rodiče, ale to mi nepřísluší hodnotit. Spíš se ptám, jestli jim tento způsob ventilace smutku pomůže, a jestli si z toho vezmou ponaučení? Když ale vidím, jak přijíždějí další mladí smuteční přátelé, ve vozech, nepřipásaní, na smuteční kalíšek, smutně mohu konstatovat jediné, ani tato drsná zkušenost nepomůže.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
původně jsem neměla nějakou zvláštní potřebu komentovat, ale zmínky typu "hysterii, davovou psychózu, efekt." nebo " kolektivně chodit předvádět své nevyzrálé emoce na místo činu" mě poněkud dráždí. V poslední době mám pocit, že je to tak se vším. Jakmile se jedná o člověka pod dvacet, všichni automaticky předpokládají, že je to pouze dočasné, nevyzrálé a "vždyt si to potřebujou zkusit, oni se zase vrátí k normálu". Proč nenechat "pubertáky" truchlit si po svym? To, že se se svým smutkem předvádíme je akorát určitá forma volání o pomoc/útěchu/soucit...
OdpovědětVymazatJá bych řekl, že tu jde o davovou psychózu jen z části, jestli mi rozumíte. A i tak... Jmenujte mi dospělé lidi, kteří nebudou podobně chodit "projevovat emoce" pro někoho koho ztratili. To že někoho ztratili a pláčou pro něj, naprosto neznamená, že jsou nevyzrálí, nedospělí a neví jak mají zareagovat. Je to, protože smutek je přirozený, když někoho ztratíme. Předpokládám, že vy, kdybyste někoho okolo sebe ztratila, tak by ste také truchlila. V případě že by šlo o velmi blízkého člověka, i několik dní. A jsem si jistý, že i na místo smrti byste se šla podívat.
OdpovědětVymazatJste určitě velmi inteligentní vyspělá dáma, ale prosím... nesuďte podle věku. To že my projevujeme smutek, a máme méně let neznamená, že VY nemůžete být mnohem, mnohem omezenější a tupější než my. :)
Smutek je přirozená reakce. Existence člověka je na tom závislá. Bylo by podle vás lepší, kdyby si všichni ti puberťáci řekli: "Budeme teď dospělí a vyzrálí." a do rána na něj zapomněli? Dobrá. Ale pak po něm neštěkne ani pes. A to bych já v životě nikomu nepřál. :)
Myslím, že je na čase odpovědět na tyto dva komentáře, jeden podepsaný, druhý anonymní!? Asi jsme se tak úplně nepochopili, nesoudím lidi za jejich smutek. K prvnímu komentáři bych řekla, že nechávám puberťáky smutnit po svém, i když bych jako moudřejší viděla konstatování, že do auta se bez řidičáku a pod vlivem nesedá. O hysterii a davovou psychozu šlo skutečně, viděla jsem na vlastní oči.A že by měl někdo poskytnout útěchu, soucit či pomoc, jsem myslím také napsala.Jen to asi nebylo pochopeno. A k té druhé- anonymní reakci, která předpokládá, že jsem mnohem tupější a omezenější než Vy mladí, když řeknu svůj názor, tak k tomu nemám, co bych dodala. Jen snad to, že s tím, že smutek je přirozený, souhlasím a nemám pocit, že bych to ve svém textu popírala. A pokud si někdo myslí, že soudím podle věku, pak ano. Ale zrovna v tomto případě jsem soudila o generaci výš, tedy rodiče, kteří nevysvětlili, nenaučili a i když se stane, pak nechávají ty děti dnes a denně na místě nehody, pod vlivem alkoholu, bez vysvětlení a soucitu, o kterém tolik píšete. Ale to je asi také umění porozumět napsanému textu...
OdpovědětVymazatAno... Je to o umění porozumět textu. To nepopírám. Bohužel jsem zapomněl poznamenat, že váš skutečný záměr a myšlenku jsem pochopil, ovšem bohužel jste to napsala tak strašně, že jsem to musel okomentovat tak jak jsem to okomentoval.
OdpovědětVymazatA říkám... V životě bych si o vás nedovolil říct, že jste omezená nebo nedejbože tupá. To bych skutečně byl opravdu hodně drzý. Na to mám příliš velkou úroveň a vy dozajista také. Šlo jen o teoretické uvažování.
A pokud jde o tu anonymitu, věděl jsem, že ta vás příliš nenadchne, ovšem jde o to, že jsem nepřišel na to jak tam své jméno narvat, aby se mi to odeslalo. A neměl jsem tak strašně velkou náladu to řešit, jestli mi rozumíte. :) Výpadek. Na vašem místě by byla pro mě tato otázka nejméně podstatnou ze všech tady vyřčených.
Pokud si myslíte, že jsem vás urazil (z vaší odpovědi předpokládám, že je to pravda) a ať už to bude tou anonymitou nebo snad tím, že jsem nepochopil, co ve svém článku naznačujete...
Zareagovali na to dva lidé. Já, a ještě výše uvedená osoba. Oba negativně. Myslím si tedy, že to nevypovídá o našem neumění číst články, nýbrž o vaší schopnosti je psát.
A co se týče problému, stále trvám na tom, že dnešní generace má právo vyjadřovat smutek. Mimochodem kde jste přišla na to že tam chodily pod vlivem alkoholu? Pokud si dobře pamatuji, v článku jste mluvila pouze o cigaretách. Ty jsou sice VELMI škodlivé, nicméně myšlení neovlivňují.
Děkuji za pozornost. :)
Lukáši, neurazil jste mě, to bych s Vámi vůbec nepolemizovala. Máme dva pohledy na věc a zjevně se neshodneme. Rozhodně dnešní generace má právo vyjadřovat smutek, to jsem snad nepopírala.Lahve od alkoholu, které tam po nich zůstávaly spolu s těmi krabičkami od cigaret o něčem také svědčí, nepředpokládám, že si do nich čepovali minerálku.
OdpovědětVymazatA že jsem to napsala strašně? Strašné to bylo, o tom nešlo psát hezky a jásavě.
Nicméně, za Váš úhel pohledu jsem samozřejmě ráda a i když Vy si to asi nemyslíte, přemýšlím o něm. Hezký den