Monitorovaný rozhovor

Opět mě dostihly asistentky z O2. Ač jejich čísla monitoruji a vše,co by mohlo připomínat O2 spojovatelku neberu, čas od času se nezadaří a já to zvednu. I dnes. Její hlas v telefonu zněl podbízivě a táhl se jako med. Nepoložila jsem to, jak obvykle dělávám. Vyslechla jsem její monolog.
„Hovořím s majitelkou telefonu?“ švitořila profesionálně do sluchátka. „Mohla bych Vás požádat o chvíli Vašeho času na monitorovaný rozhovor?“
Normálně odsekávám, že nemohla. Tentokrát, patrně z nějakého rozmaru, jsem souhlasila. Po zdlouhavém úvodu, ve kterém mě ujistila, že jsem jejich vážený zákazník, mi nabídla novou speciální sim kartu s bonusem tisíc dvě stě korun. Poté zopakovala, že rozhovor je monitorován a začala se šmírovacími otázkami. Až tehdy jsem ji uťala slovy, „ne děkuji, já nemám zájem.“
Totálně jsem ji tím vykolejila. Víc, než když vztekle štěkám do telefonu, aby mě svými nabídkami neobtěžovali, že co budu potřebovat, si najdu a zařídím sama a že na jejich obtěžující hovory nejsem zvědavá.
„Prosím?“ opakovala.
„Děkuji, já nemám zájem.“
„Vy nemáte zájem o bonus tisíc dvě stě korun?“ To už koktala a zjevně zapomínala, že rozhovor je monitorován. Pošramotila si své profesionální renomé:-)
Hovor ukončila ona, ne já. Zavěsila, aniž se dozvěděla, že jejich : „nechci slevu zadarmo“ na mě neplatí.
  Zvláštní, jak ji taková slušná poznámka vyvedla z míry. Asi jsou trénovaní jen na drsná odmítnutí, protože kt jsou otravní a dotěrní. Klid a pohoda nejsou v jejich manuálu. Vím, že ti tazatelé za to zřejmě nemohou, je to strategie firmy, ale i tak nebývám většinou příjemná. Hlavně proto, že velký bratr nás sleduje na každém kroku, a z toho já mám krapet husí kůži.