Malé děti jsou krásné a roztomilé. Jsou - li doma v jednom či dvojím vydání, dají se zvládnout, i když mnohdy dovedou pěkné vyčerpat. Puberťáci jsou pro domácí výchovu mnohem těžší oříšek. Ve škole je tomu ovšem obráceně. Uhlídat pytel blech v podobě jedné třídy, dejme tomu mateřinky, nebo první třídy, je výkon hodný obdivu. Jit s puberťáky do města sice také není žádná lahůdka, ale dá se to. Přinejmenším je nemusím pořád přepočítávat , přirozeně se houfují a skupinkují . A ve styku s dospělými přezíravě mlčí. Zatímco malé děti řvou. A to tak, že velmi. Dnes jsem se například nedopatřením ocitla ve školní jídelně, kde zrovna přebývala družina. Na první pohled takové malé roztomilé dětičky :-( Ale hluk tam byl větší než v naplno fungující strojovně. To byla hrůza ve své čiré podobě. A jejich učitelky vypadaly celkem klidně. Zatímco já s třesoucíma rukama a děsem v očích do sebe rychle házela oběd, abych už byla z toho pekla pryč, ony se na ty malé ďáblíky laskavě usmívaly. Deset minut v tomto prostředí mě odrovnalo na další dvě hodiny. Nechápu, jak si někdo s takovou smečkou na krku dokáže zachovat zdravý rozum. Zlatí puberťáci. Zajímavé je, že v našem školství je ta hodnota práce oceňována úplně obráceně. Nejlépe hodnoceni (teď tedy myslím finančně) byli odjakživa vyučující na vysoké škole. Přitom tam už jen slízávají smetanu. Pracují s dospělými svéprávnými lidmi, kteří (většinou) vědí, co chtějí. Sedí tiše na přednášce, když je to nebaví, tak tam prostě nejdou. Taková práce je klídek a pohoda. Zatímco učitelka v první třídě, podle mě vůbec nejtěžší, co ve školství existuje, bývá vnímána a hodnocena jako někdo, kdo si v práci prostě jenom hraje,o mateřské školce ani nemluvě.(Znám podobné pokrokové názory dokonce z vlastní širší rodiny:-() Když jsem jednou zažila profesora z vysoké školy učit v sedmičce Čapka, byl bezradnější než pejsek s kočičkou. Tak je to prostě u nás se vším. My, co do toho trochu vidíme, víme, že práce ve školce a na prvním stupni si zaslouží obdiv největší :-) Ovšem do jídelny v přítomnosti malých děti už v životě nevkročím. Taky je nechci učit. Neumím to :-) A nemám na to sluchovou kapacituJ
100% souhlas. Učím na VŠ; ale když jdu dělat besedu do městské knihovny nebo se (jako teď) připravuji na výlet do muzea se synovými spolužáky (třeťáky), připravuju se víc než na mezinárodní kongres. Markéta K.
OdpovědětVymazatJitko,opět výstižné,trefné a jasné.A za sebe říkám nechtěla bych učit ani jednu skupinu...prvňáka jsem doma měla...a byla z něj na prášky...a puberťáka má ségra...jsem zvědavá jestli to přežijou ve zdraví obě,jak neteř tak ségruška:-).
OdpovědětVymazatPaní Rejčko, moc děkuju!!
OdpovědětVymazatZa ocenění "pančelek" na prvním stupni, i za to, že to vidíte, jak to vidíte :-)
Já dělám asistentku pedagoga ve 2. třídě, je to nádherná práce, neměnila bych. Ale nápor na nervy je to někdy obrovský. Nicméně, vždy když se nedopatřením ocitnu na stupni druhém, říkám si, zlaté malé dětičky :-))))
No já si přece nebudu foukat polívčičku..mně top zase připadá snadný..ve škole bych si neporadila..ných 25 miminek je na bednu..ale jde to uřídit aje fakt, že ten řev za chvíli nevnímáš:-)
OdpovědětVymazatHm,tak to děkuju za učitelky prvňáčků.Málo kdo to vidí takto. Já i když jsem vyzkoušela i první stupeň jsem se moc ráda vrátila do mateřinky.Mám to přesně naopak,představa,že se ocitnu před pubescenty mě děsí. S maláčkama si vím rady.Asi je to tak nějak podle každého ,co mu je bližší...Naopak obdivuji klidně si vykračující učitelky náctiletých s houfem za zády.
OdpovědětVymazatJá vás "pančky" obdivuji všechny! Učitelka nejsem, ale díky canis často navštěvuji speciální předškolní zařízení a musím říci, že smekám a nesmírně si vážím všech, kteří se rozhodli pro tohle povolání-poslání.:o)
OdpovědětVymazatJá obdivuju všecky učitele. Já jen o přestávce nahlídnu do třídy, když jdu někomu pro úkoly a už řvu! :o)) Já bych to sotva uhlídala a ještě je něco naučit...nemožné. :o))
OdpovědětVymazatAle ten hluk jak ve školní jídelně máme i u nás doma v šesti...to mi zas tak nevadí...:o)
Jak se říká, zvyk je železná košile... Není to tak trochu o tom?
OdpovědětVymazatJá obdivuju taky všechny učitele. Ty které učí malé děti, že se vždy dopočítají plného počtu, že je nejen uhlídají, ale i je něco naučí a tvoří s nimi. No a učitele těch starších za to, že je ukočírují,zvládnou vysvětlit učivo a taky že vyučování přežijí a že se tam odváží vrátit i další dny, měsíce a dokonce i roky! Klobouk dolů před všemi dobrými učiteli!
OdpovědětVymazatPobavila som sa predstavou vysokoskolakov ako sedia ticho na prednaske :-) Na cviceni studenti hraju nejake strielacky na pocitacoch, seminarne ulohy nemaju vypracovane, nehlasia sa ale, ze by bol nejaky problem, ze by chceli s niecim este poradit pred zapoctom. Ked sa nad nich priamo postavis, tak ani nezdvihnu oci od pocitaca, s mysou nadalej strielaju a na priamu otazku, ci mali nejaky problem so zadanim len odfrknu, ze nebol cas, ze sa akurat pokazil pocitac, ze proste sa na to nemohli ani pozriet... Realita na technike, ja by som vsetkych vyhadzala. Ale ucit by som nechcela nikoho :-)
OdpovědětVymazatTaky si nedovedu představit třeba 10 Jeníčků pohromadě. :-)
OdpovědětVymazatAle pubertální výrostci mě děsí víc.