Ajťáci

Mám poměrně kladný vztah k počítači. Nechci říct přímo závislost, i když by se jistě našli tací, co by moji závislost bez mrknutí oka potvrdili.  O tom raději nebudu polemizovat, pouštěla bych se na moc tenký led.  Chci říct, že s ním docela umím, s mnoha věcmi si poradím, často metodou pokusu omylu, ale přijdu na to. Jde samozřejmě o uživatelskou bázi. Když ale dojde na odborné problémy, jsem v koncích. Někdy se to rozbije úplně a pak musím do servisu, někdy to jen zlobí, a pak chci jen radu. V obou případech se v poslední době setkávám s takovou přezíravostí ze strany IT techniků alias česky řečeno ajťáků, že bych je nejradši profackovala. V servisu na Letné se jeden takový cápek ani neobtěžoval počítač otevřít a blahosklonně mi doporučil, ať si koupím nový, že je to starý a k ničemu. Podotýkám, že mám rok a půl starý notebook.  Samozřejmě jsem to nevydržela, chlapce poučila o slušném chování a prodejnu opustila s tím, že tam už tedy ne.  V práci se ovšem ke mně chovají podobně. Nejvíc mě vytočí jejich rádoby vtipná hláška, že je to mezi židlí a klávesnicí.  Poradit mi stejně neumí, i u nich je vrchol jejich počítačové empatie v nesmyslné radě, ať si koupím nový. Anebo naopak, zahrnou mě takovou přehršlí odborných termínů, (samozřejmě podbarvených otráveným tónem), že je mi jejich rada stejně na nic. Počítač ale potřebuji a tak mi stejně asi nezbývá nic jiného, než vydržet, že se mnou mluví jako s debilem. Jinak se kýženého výsledku nedočkám. Protože se navíc vysvětlováním živím, připadá mi to naprosto nepochopitelné. Kdybych se takhle stavěla já ke svým povinnostem, jsem dávno bez práce. Žel ajťáci jsou pro náš život zjevně nepostradatelní a tak jim asi musíme trpět i jejich počítačové manýry. Ještě jsem na vstřícného a ochotného osobně nenarazila, i když vím, že určitě existují. Těším se na setkání s ním. A můj počítač ještě víc. Jen doufám, že se nedozvím diagnózu, že je to mezi klávesnicí a židlí. To mě vždycky vytočí k nepříčetnosti.