Co není v hlavě, musí být v nohou

Jelikož jsem žena roztržitá neřku-li sklerotická, musela jsem dneska do nemocnice znovu. Zapomněla jsem totiž v pondělí doma papíry na odběr kvůli endokrinologii, a tudíž jsem musela dnes opět. Protože máme volno, přesněji řečeno podzimní prázdniny, nebyl problém s uvolněním a mohla jsem svoji zapomnětlivost bez problémů napravit. Vyrazila jsem hned ráno, abych to měla rychle z krku. Slovo rychle se ovšem ukázalo jako velmi nadsazené. V nemocniční laboratoři byla fronta až ven. No, to bylo něco pro mě, milovnici čekání. Trest za zapomínání se ukázal až příliš velký. No, nedalo se nic dělat, zařadila jsem se. A pozorovala okolí. Lidi všech věkových kategorií. Několik staříků, kteří své hole a berle nepoužívají jako nezbytnou zdravotní pomůcku, ale spíš jako zbraň, kterou se vybaví na cestu mezi lidi. Obzvlášť jedna babka (tady se fakt nedá napsat stařenka) kosila své okolí berlí a nevybíravě vytvářela kolem sebe prostor, který se v tom počtu lidí dal uhájit vskutku poměrně těžko. Přestože lidi celkem ochotně uvolňovali starším spoluobčanům místa, někteří to ještě provázeli nevybíravými verbálními komentáři, ze kterých jsme měli pochopit, že oni jediní tady mají na tu péči právo. Poté vedle sedícího chlápka, pro změnu celkem mladého, popadl záchvat rýmy a kašle. Ovšem kapesník před ústa byl pro něj neznámou veličinou, takže se několik lidí vyděšeně zvedlo a prchlo z jeho dosahu. Jedna statečná paní mu vynadala, což ovšem bylo házení hrachu na zeď. Pod cedulí, která hlásala požadavek vypnutí mobilního telefonu, si jakýsi zjevně nahluchlý pán vyřizoval zásadní hovor o odpoledních nákupech, takže celá čekárna rázem věděla, co musí z toho Penny přinést. A do toho pozvolna odplývající fronta, mapovaná stejnými lístky, jako v bance. Takže člověk matně tušil, kdy už na něj dojde řada. Ač, jak jsem již řekla, šla jsem brzy ráno, moje pořadové číslo bylo 191. Když jsem se dostala na křesílko k sestřičce, cítila jsem se naprosto vyčerpaná. Sestřička ovšem byla milá a vstřícná a poučila mě, že si lidé tímto neobvyklým způsobem prodlužují volno. Dneska doktor, zítra svátek a v pátek dovolená a pět dní volna je rázem k dispozici. No, díky bohu za prázdniny:-) Sestřičce šla práce od ruky, bylo to ruk cuk. Ještě mi řekla, že denně mají tak sedm set lidí, před svátkem to vidí na rovnou tisícovku. Složila jsem ji svou poklonu, v takovém mumraji bych nebyla schopna pracovat a ještě mít tu zodpovědnost, že pošlu správnou krev správnému doktorovi. Byla jsem moc ráda, že jsem vypadla.
                  Uf, to jsem ale byla dneska za svoji zapomnětlivost potrestána.