Teroristé a já

   Kdysi dávno, ještě před mobilními telefony a internetem, tedy takřka v pravěku, jsem byla v Turecku. Jako mladá holka jsem jela s cestovní kanceláří s příznačným názvem Tramp turist. Ještě dnes mě jímá hrůza, čeho všeho jsem kdysi byla schopna. Neklimatizovanou karosou někam do hloubi Turecka. Ale o tom psát nechci. Spíš chci připomenout takovou zajímavost, že v době před informační revolucí jsme se tam vesele procházeli v Izmiru a Istanbulu, zatímco tam tehdejší prateroristé ukládali bomby do odpadkových košů. A my nic nevěděli, vesele se kochali exotickou cizinou, a teprve zpětně nám došlo, čeho jsme vlastně byli svědky. Naštěstí jsme přežili. A historie se jak známo opakuje, proto i tento víkend se stalo něco podobného. Ale už žijeme v době informační exploze, takže jsme hned věděli, která bije. Přijeli jsme do Kolína nad Rýnem, kde je údajně největší katedrála v celém Německu. Předtím jsme byli v poklidném Bonnu a příjezd do Kolína byl trochu jako facka. Mraky lidí a řev. A do toho Policie, sirény, helikoptéry. A prý teroristický útok. Tedy, přesněji řečeno, pokus o něj, přesto všichni věděli všechno. Ale to byl od pradávného Izmiru jediný rozdíl. Jinak se nikdo nevzrušoval, davy lidí proudily do katedrály a z katedrály, do restaurací, za zábavou. Prostě jsme už asi vůči terorismu otupěli, i když musím přiznat, veselo mi nebylo. Úkryt před deštěm v budově hlavního nádraží se také neukázal jako nejlepší volba, i tam byly nalezeny stopy výbušnin. Naštěstí se nic nestalo, ale je to pořád stejné. A lepší už to asi nebude. K tomu všemu (nebo možná právě proto) mi Kolín nad Rýnem přišel jako doslova hnusné město, plné pochybných individuí. Byla jsem moc ráda, že jsme odsud vypadli a pevně věřím, že se s terorismem v jeho současné podobě už setkávat nebudu.