čtvrtek 9. prosince 2010

Ztracená empatie

Možná se pletu, ale zdá se mi, že zatímco o empatii se píše všude a pořád, v reálném životě jakoby se vytrácela. Ostatně i stav společnosti jako by tomu odpovídal, znovu se každý vrací na svůj píseček, vytváří si svůj vlastní svět a okolí ho víceméně nezajímá.
Jeden historik mi vysvětlil, že je za tím česká povaha. Je v podstatě plebejská, respektive lokajská. Češi prostě potřebují nad sebou nějakou vrchnost, malý dvůr a velký bič. Na chápání druhých nejsou přizpůsobení, protože to s sebou nese nutnost nějaké osobní aktivity a to často bolí.
Někteří se pak pro jistotu vymezují proti všemu a všem, až jim nakonec zbudou jen oči pro pláč.
Může za to společnost. Ne, že bych proti ní něco zásadního měla. Ve skutečnosti ji k životu potřebuji, a nejen já. Přesněji řečeno, můžou za to naše rádoby elity. Potíž je totiž v jejich kvalitě. Kvantita nikdy kvalitu nenahradí a u nás jde o extrémní ukázku této léty prověřené pravdy. Co s tím je otázka takřka hamletovská.
V minulosti se situace řešila defenestrací. Pravda, jak praví Cimrman, v zemljankách to šlo těžko, ale u nás aby zemljanku pohledal a tak se defenestrovalo. Taková okenní akce byla věcí nanejvíc očistnou a budila náležitý respekt.
Dneska se všeobecně respektu nedostává, což je trochu potíž, protože všichni nabývají dojmu, že si lze dělat to, co mě právě napadne, aniž za to ponesu nějakou odpovědnost. Zbývá jediná možnost, jak využít vymožeností dneška, a to je emigrace. Jenže kde by na takový pronárod čekali s otevřenou náručí, že?
Vymezování se může projevovat více či méně škodlivým způsobem. Někteří propadnou apatii a lhostejnosti, jiní nadávají, nejlépe v hospodě. Jsou ale tací, co se rozhodnou oprášit staré komunistické heslo, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Někteří dokonce sahají k násilí, trestu se neboje, neb ten u nás je v podstatě směšný. Opovažte se třeba bránit svůj majetek, to je u nás nežádoucí.
Vlastně se oklikou vracíme zpátky. Ne, že by byly žádoucí rudé knížky (když už, tak dneska spíš modré nebo oranžové), ale aby se tady člověk cítil jako v právním státě anebo dokonce spokojeně…?
Přitom je všeobecně známo, že historie se pravidelně opakuje. Hlavně u nás, kde podobných cyklů proběhlo už několik.
To může být poučením. Akorát, že poučování zavání školou a tu nikdo nemá rád, přesněji řečeno, nechce být poučován.
Ovšem měl by být. Protože takové opakování toho, co už tady bylo, byť v jiném plášti či jiné barvě, by určitě nebyla žádná legrace, ale nevědomosti se u nás meze nekladou.
Řekla bych, že je nejvyšší čas se nad tím hlouběji zamyslet, třeba i formou adventního rozjímání. Jen se trochu bojím, jestli už není pozdě. Jak znám česká přísloví, tak je vím, že vyhraje ten, kdo uteče.
                                                           Jenže kam?

3 komentáře:

  1. Vystihla jste to pěkně, empatie je nedostatková věc. K adventnímu rozjímání by se museli lidé na chvíli zastavit, což nedokáží...

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Můj děda vždy říkal, že lidé se tak dlouho nezajímají o politiku, až se diví, že je vedou do plynu...
    (Myslím, že měl právo něco takového tvrdit, byl za války nasazený v Německu.)

    A také, jak řekl někdo, jehož jméno jsem zapomněla: Národ, který si nepamatuje svoji minulost bude nucen si ji prožít znovu.


    Ohledně té české povahy - nevím, jestli souhlasit. Také jde o to, jak v tomhle případě vymezit národ, jestli ho vymezit prostě územně nebo řečí... Protože co se týče genetického fondu, tak přes naše území se převalilo tolik válek a národů, že český národ jako takový asi ani neexistuje...

    Jedna moje prabába se narodila ve Vídni, nějaký z dávnější předků přišel z Turína.
    Na zeď statku, co na královéhradecku patřil rodině mého muže sám tatíček Masaryk věšel bronzovou ceduli s vyjádřením úcty a díků, že přes 300 let jsou tyto statky v držení jedné české rodiny - až na to, že ona rodina přišla po Bílé Hoře z Liegnitz, když najednou v Čechách bylo dost volných statků pro katolické pány. (Doma se mluvilo německy i česky, jako ostatně v nejedné rodině, až do druhé světové války.) Druhá větev jeho rodiny zase dle jména přišla kdysi ze Švédska...
    A tak bych mohla pokračovat dále.

    Takže čím je vlastně daná ona tolik komentovaná "česká povaha"?

    Empatie se, jak se obávám, nevytrácí jen z české společnosti, ale obecně z naší civilizované společnosti.
    Atomizace společnosti - než se dostane člověk do průšvihu sám a potřebuje pomoc sám, ani ho nenapadne, že by také mohl potřebovat lidi a že lidi by mohli potřebovat jeho a proč by je měl potřebovat nebo proč by oni mohli jeho potřebovat... Je to tak pro něj pohodlnější, má přece "svých starostí dost".

    OdpovědětVymazat