pondělí 14. března 2011

Měl jsem dívku a nemám

Pěl dnes ráno "božský Kája" z rádia, a mě při jeho písni To musím zvládnout sám, napadla parafráze, že měla jsem kamarádku a nemám. Říká se, že přátelství vydrží všechno, i vzdálenost. Tedy asi to opravdové přátelství. Ale zjevně to nefunguje vždycky. Kamarádka, vdaná do Austrálie, usoudila, že vše v Čechách bylo natolik špatné, že je nutné se od toho odstřihnout. A tak s jejím odletem za oceán vyšumělo i naše letité přátelství. Zaskočilo mě to, pravda, ale stejně jako v písni, to musím zvládnout. Anebo si říkat, že to nebylo opravdové přátelství. Nikdy jsem nechápala lidi, kteří dokázali okamžitě pálit mosty, prásknout dveřmi či udělat nekompromisní tlustou čáru. Jako by jen oni věděli, co je dobře a co špatně, kdo je hoden opovržení a kdo jejich přízně.
Sama to nedělám, nebo alespoň snažím se nedělat. Zřejmě proto, že jsem příznivec vysvětlování a objasnění situace, než vyzývavě falešného mlčení, které má asi představovat jakousi imaginární hrdost. V dětství jsem nesnášela, když se mnou někdo za trest nemluvil. Mistryní v tomto oboru byla moje maminka, která místo křiku třeba týden, někdy i dva, nemluvila. Já jsem zastáncem dejme tomu i divoké bouře, která vyčistí vzduch a jde se dál. Proto jsem se těšila, že až budu dospělá, budu o všem diskutovat. Když už to začínalo vypadat nadějně, spadly mi klapky z očí a došlo mi, že diskuse není často moc vítaná. Mlčení (a v horším případě intriky) jsou mnohem pohodlnější a běžnější. I tak diskutuji, ač už na stará kolena vím, že mlčeti zlato. Už mě napadlo, jestli nejde o svého druhu nezralost nebo omezenost. Třeba je lepší mlčky ze všeho vycouvat, stát se tou mlčící většinou a říkat si, že to stejně nemá cenu. Jenomže, a v tom je právě ta potíž, moc mi to nejde. Pořád mám nutkavou potřebu věci pojmenovat, a když to někdo neumí, zdá se mi to nečestné a nesportovní. A když o tom začnu uvažovat víc, zase znejistím. Co když jsem tu chybu udělala já? Jenomže když druhá strana hraje pštrosa, tak se to nikdy nedozvím. A tak zatímco já hledám řešení a přešlapuji na místě, jiní pohodí hlavou a se slovy co bylo bylo, jdou dál. A já si říkám, že se to ještě musím naučit. Jen jestli už není pozdě:-)

3 komentáře:

  1. Jitko, mám to podobně. Mohla bych se pod to podepsat...

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to v životě (i v tom mém) chodí. Moje představy o výměně názorů- tedy to, že s někým nesouhlasím, ještě nemusí znamenat, že ho zatracuji- a žádala bych to i naopak;
    - o tom, že sliby se mají plnit (často mě to stresuje- zatímco jiní to s klidem hodí za hlavu- prostě "nevyšlo to"- a hotovo, poraď si sama);
    - a taky o tom, že přátelství neznamená udržovat kontakty s někým jen pokud mi dotyčný může být v něčem užitečný... to je to, co jsem ještě jaksi správně neuchopila.

    Často ztrácím čas(energii) s věcmi/lidmi, kteří za to vůbec, ale vůbec nestojí. Jen mě k tomu poznání obvykle musí dovést nějaký nepříjemný prožitek... a tak se hlásím do kurzu- optimisticky totiž věřím, že NIKDY není pozdě ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. No Jitko,s vámi se snad roztrhl pytel..tomu tedy taky nerozumím

    OdpovědětVymazat