Zločin a trest

   Aneb jeho sofistikovaná školní verze, odměna a trest- respektive trest a odměna. To bylo tématem dnešního semináře, díky kterému jsem celé pondělí, k velké radosti studentů, nestála před katedrou, nýbrž se usadila jako posluchačka do lavic. Pravda, nešlo o lavice v klasickém slova smyslu, ale o plyšová, žel dost rozvrzaná křesílka, která kdysi soužila soudruhům z Prahy 8. V jejich „bílém domě“ totiž již zmíněný seminář probíhal.  Žena, která seminář vedla, přišla na tento „odborný kongres“ s objevnou myšlenkou, že děti nemají dělat domácí úkoly, respektive nesmíme je trestat za to, že ho neudělají!?!

 No, něco na tom je.  Jenom nevím, jak by to mělo vypadat prakticky. Sdělit to studentstvu přímo? Nebo je přestat zadávat? Myslím, že lepší by bylo to druhé. Je to praktičtější a taky to šetří vaši nervovou soustavu, když si uvědomíte, jak se rozčilujete, když ho zase polovina třídy nemá. Na druhou stranu závažnost vzdělávacího procesu může být devalvována, když nebudete nebohé studenty zatěžovat domácí přípravou. 

  Taky bude třeba vyřešit otázku, co s ambiciózními rodiči a jejich snahou o maximální vytížení potomka.  Mám ho zatěžovat já nebo to mám zanechat na zákonných zástupcích? Míním totiž ve vzdělávacím procesu pokračovat a něco do těch hlaviček nasoukat.  Evidentně to tedy musím stihnout během dopoledneJ 

    Proniknutí do zákonných norem má sice pár zajímavých okamžiků, ale také jednu zjevnou nevýhodu. Najednou víte, co všechno nelzeJ.

   Podle mého je lepší některé vědomosti nikterak nezdůrazňovat. Abychom se nemuseli potýkat s dalšími, nově vzniklými problémy. 
   Nicméně, seminář to byl zajímavý, jen jsem tady rozpitvala jednu kuriozitu, jinak to byl plodně strávený den. A to vskutku o mnoha seminářích říci nelze.
    Bylo tedy nutno se náležitě odměnit. Kafé latté u Erharta se zdálo být náležitou tečkou za netradičním dnem.  Usadila jsem se s napěněným nápojem, a dokud moje okolí tvořily švitořící důchodkyně, dalo se hovořit o klidu a pohodě. Ta ovšem ustala příchodem dvou mladých maminek a jejich ratolestí. Rázem se chtělo uplatnit nově naučenou metodu trestu v praxi. Děti svým ultrajekotem okamžitě vyplnily miniaturní prostor cukrárny, s divokým řevem skákaly přes důchodcovské hole a s velkým zaujetím po sobě mrskaly kousky objednané zmrzliny. A maminky, světe div se, nezakročily. Naopak, byly zjevně pyšné, jak energické ratolesti mají. Musela jsem tedy zakročit já, za což se mi dostalo obdivného pohledu od důchodkyň a hysterické reakce od emancipovaných matek. To ovšem děvčata netušila, že já, zvyklá z pubertální arény, se hned tak nějaké dravé zvěře nezaleknu. Navíc, poučena ze semináře, jsem jim tedy řekla od plic, co si o jejich volnomyšlenkářské výchově myslím.
   Sice mi pak i prodavačka poděkovala, prý tady prudí pravidelně, žel moje odměna krapet zhořkla. Kávu si totiž ráda vychutnám v klidu, tak jsem se o to šla pokusit domů. Bez rozmazlených froců.
 A soustředit se na zítřejší čteníJ