Odposlechy v muzeu

Člověk nemusí být zrovna Kristina Kočí, a přesto občas zaslechne věci, které nejsou určeny jeho uším. Nebo má alespoň ten pocit. Většinou k tomu nepotřebuje štěnici ve své vlastní ložnici, stačí se dostat do větší skrumáže a je to. To je slyšet nejen každý smysluplný telefonát či hudba z MP3 zařízení, která byla kdysi prapůvodně určena jen pro uši majitele, ovšem hluchý mladík s ní obšťastňuje široké daleké okolí, ale i každý běžný hovor, natož dialog zvýšeným hlasem či dokonce hádka.

„Co na to saháte, jste snad Čech?“ rozčilovala se včera žena v Národním muzeu při vstupu do sekce Starých pověstí českých. Mají tam takovou interaktivní vychytávku, že si pro zpestření prohlídky zmáčknete knoflík a počítač vám vydá lístek se jménem z české prehistorie. Já se kdysi stala Vlastou, včera mi vyjela KrasatinaJ Tak nevím, co je pro mé ego lepšíJ. Ale zpátky k zajímavému dialogu.

Rodinka, vizáží zjevně vietnamská, se zarazila, ale mladík se jal pokračovat ve vymačkávání staročeského jména pro jinochy.

„Nechte to být, co vy víte o české historii? Rozumíte jí? Copak jste Čech?“ nevzdávala se agilní a už zjevně rozčilená žena, jejímž úkolem je dohlížet na klid a pořádek ve výstavních prostorách.

„Jistě, že jsme Češi,“ odpověděl jí mladík bezvadnou češtinou, ovšem již také zvýšeným hlasem.

Žena se na okamžik zarazila, ale vzápětí přešla do protiútoku. „A co na mě křičíte? Vy hulváte?“

„Já nejsem hulvát,“ bránil se vietnamsko- český mladík.

„Jste!“ Rozhodla žena a nevraživě sledovala papírek s označením Bivoj, který chlapec třímal v ruce.

„Jsem poměrně starší žena a vy tady na mě křičíte!“

To už dialog zaujal procházející davy, které tím pádem zacpaly východ z vydýchané expozice, a vytvořily poměrně kriticky třaskavou situaci.

Vietnamec se rozhodl, že nebude situaci hrotit, vstřícně pokrčil rameny a už polohlasně špitl:“ Pani, ja vím, kdo byl Bivoj, jsem fakt Čech,“ a postrčil zaskočenou rodinku vstříc zážitkům z daleké české historie.

Paní se jala organizovat zmatené davy uvízlé ve dveřích a k tomu si nespokojeně pobrukovala:

 „No, tak to bych chtěla vidět! A jestli tohle je Čech, tak ať se namístě propadnu do západního NěmeckaJ“

P.S. To západní Německo jsem si vymyslela, paní byla daleko ostřejší, a to bych se asi dostala do podezření, že tady dávám prostor xenofobii. I když nechcete, kolikrát slyšíte věci. A co teprve, když chcete?:-)