Poslední zvonění

   Ve středověku bylo málo místa pro pohřbívání. Rakve byly proto čas od času znovu otvírány, kosti přendány do kostnice a rakev se použila znovu. Při této atraktivní činnosti bylo občas s podivem objeveno, že nebožtík zjevně nebyl nebožtík, a že se chudák pokoušel z té rakve dostat. Samozřejmě marně. Proto se vymyslela interaktivní strategie, kdy se do rakve vkládal provázek, na který byl venku napojen zvonek, a pokud se pohřbený probral v rakvi, mohl si zazvonit  a byl rychle vyhrabánJ . Z toho údajně vzniklo rčení o posledním zvoněníJ.

    Dnes je tento terminus technicus spojován jen se školou nebo se zápasem v boxu, což je někdy ve své podstatě jedno a totéžJ. A posledních školních zvonění je v této době poměrně dost. Všude potkáváme namaškařené děti, které po nás chtějí peníze a jako bonus vás zlijí něčím děsně páchnoucímJ. Zvyk, který se u nás drží léta. Poněkud monotematicky. I naši studenti to významné ráno stojí u branky, kolem kbelíky s vodou a touhu po vašich drobných, či spíše papírových, penězíchJ Marně jsem pátrala, odkud tento bizarní zvyk pochází. I my jsme podobnou procedurou prošli, byť jsme k ní kreativně připojovali jakési divadlo - parodovali jsme učitele, hráli scénky pro mladší spolužáky, zpívali. To se dnes už nenosí, alespoň u nás ne. Nač nějaká kreativita, hlavní je vybrat co nejvíc peněz, které se pak někde propijíJ

    Podle již fungujícího strýčka Googla to tak není všude, někde je to pěkné show, já se ovšem setkávám jen s tímto fádním návykem. Ať tak nebo tak, z čeho vznikl zvyk posledního zvonění ve škole, nevím. Ale od těch rakví to asi nebude. I když, člověk nikdy neví. Třeba je to ta asociace, že vypadnout ze školy je stejně uvolňující, jako vyhrabat se z hrobuJ

Ostatně, když jsme kdysi zvonili klíči, také jsme to brali jako poslední zvonění a cítili se, jako vysvobození z nějakého hrobu. Netušili jsme, jaká kremace nás za dvacet let sežehne:-)