Jo-jo efekt

   Od dětství se potýkám s nadváhou, obezitou a tím pádem s mnoha různými typy diet, takže pojem jo jo efekt je mi velmi dobře znám.

„Musíš se hlavně dobře najíst,“ nutila mě moje kulatá maminka, jíž v zádech stejně mravokárně stála podobně kulatá babička. Genetický předpoklad jako vyšitý.

   Moji snahu o postavu nezatíženou nadbytečnými kilogramy považovala hlavně babička za nepatřičnou, protože co kdyby přišla válka, z čeho bych brala?

    Když mi jednou s výčitkami vysvětlovala, že až tlustí budou hubení, tak hubení budou studení, poznamenala jsem, že z její stravy opravdu nikdo hubený být nemůže. Chvíli přemýšlela, zda je to urážka nebo ne, pak si to přebrala jako poctu pro své kuchařské umění, které stavělo na bytelném českém základě, maso, tuk, knedlíky, vše v obřím množství, neb kvantita musí přetlouct kvalituJ

     Zato mamince se moje rebelantství moc nelíbilo. „To je dané genetikou, s tím nic nenaděláš,“ konstatovala nespokojeně. Používala tento argument vždy, když byla v koncích. A dělá tak dodnesJJ.

 Ovšem pochybuji, že by šlo lépe charakterizovat podstatu dietních sporů všeobecně. Nadváha není způsobena ničím jiným, než genetikou.  ( a u nás za to ještě mohu školní jídelny, jak vymyslel pan ministrJ)

    S váhou mám opravdu určité potíže. Často se mi samovolně smrskávalo oblečení a kalhoty na gumu se zdály být jediným módním výstřelkem, který si mohu dovolit. Pak přišel nějaký impuls (většinou to byl mužský motivJ) a vypukla drsná dieta (lépe řečeno hladovění) a brutální cvičení. Když se do něčeho pustím, tak většinou hlava nehlava. N Sotva ovšem vojenský režim odezněl, kila šla opět vzhůru rychlostí blesku. A tak to šlo pořád dokola.

 Pak už jsem rezignovala. Stáří na krku, už to nemá cenu. J

   Ovšem valit se životem jako koule člověka také kupodivu přestane bavit. A tak jsem to zkusila zase, tentokrát přes hlavu a kvůli sobě, ne kvůli nějakému chlapovi či módnímu diktátu.  Hezky pozvolna, klidně, s občasnou inspirací u Aranel a jejího michelínaJ, s přijatelným cvičením a bez pocitu hladu.

 A ono to jde.  JI v tomto věku.

A tak zas mám potíže s oblečením, tentokrát opačného rázu, všechno je mi velké. J

   Ve společenském styku je ale obezita  asi přijatelnější, napadá mě kacířsky. Když přiberete, nikdo vám to do očí neřekne (sice vás pak pěkně zdrbnou, ale to je zdejší běžný kolorit). Když zhubnete v tomto pozdním věku, každý (někteří, abych nebyla nespravedlivá), vám to vpálí:

„Ty jsi zhubla? Nejsi nemocná?“

         Ne, nejsem, ale jím jinak a cvičím. J

   Někteří pozorovatelé to dovádějí do dokonalosti. Bylo mi řečeno, že jsem vyhublá, což zní skoro stejně jako prašiváJ , pak zase, že bez jídla musí být smutný život (marně vysvětluji, že jím a dost dobře, a tím, že si nedám večer chléb se škvarkama, se nějakého smutku nedoberu) nebo dokonce, že jsem na drogách či nějakých zázračných pilulkách. Nejsem! A jelikož s ubývajícími kily žiji už skoro tři čtvrti roku, zvykla jsem si, tudíž mě podobné reakce zas a znovu zaskočí. Asi budu muset vyvolat jo jo efekt, abych  opět svému okolí připadala zdravá a veselá, adekvátní nastupujícímu stáří, protože staří lidé asi mohou být jen obézníJ nebo nezdravě hubeníJ