středa 31. srpna 2011

Silvestr

Poslední srpen je zvláštní mezník. Pro někoho běžný konec měsíce, jiný ho vnímá skoro jako Silvestr. Každopádně pro rodiny s dětmi a kantory to určitý mezník je. Mnohdy celkem podstatnější, než skutečný zimní závěr roku. Opět něco končí a něco začíná. Co bylo lepší a co horší je otázka velmi individuální, a jelikož poslední srpen nestojí v obecném povědomí za chlebíčky a šampaňské, zjevně nelze zobecnit.  Možná se pletu, ale zdá se mi, že zatímco v dětství byly dva letní měsíce takřka nekonečné, později mizí spolu s mrknutím oka.  Ostatně i čas je pojem relativní a tak se, bez ohledu na skutečnou či imaginární délku volna, všichni chystáme zítra do školy. Jako děti, učitelé, rodiče prarodiče, okradení školníci a kuchařky, záškoláci, šprti, propadlíci, abiturienti či jen přátelé školy (jsou-li ještě tacíJ?). Shodou okolností prvního září začala i druhá světová válka, občas mi vrtá hlavou, jestli se tady nemá hledat nějaká souvislostL?

      Školu každý zažil na vlastní kůži. Minimálně tu základní.A každý si proto nárokuje právo o školství zasvěceně hovořit. Je to stejné, jako s fotbalem a politikou. Všichni tomu rozumí a jsou přesvědčeni, že oni by to všechno dělali zaručeně lépe. Je v daný okamžik myslím jedno, zda jako premianti, či jako postrach sborovny. S odstupem času stejně všechno splývá v jeden idealizovaný balíček vzpomínek na blahoslavené mládí. Je to hezká bezstarostná doba do okamžiku, kdy školu začínají navštěvovat naše vlastní ratolesti.
    Pokud zdařile kráčí ve vašich stopách mladistvého rebela, vaše vzpurné mládí je rázem zapomenuto, vy najednou vůbec nedokážete myšlenkové pochody nezdárného potomka vstřebat a pochopit. Rázem proklínáte partnerovy geny, svoje rodiče, sami sebe, reformovaný školský systém, ministerstvo, synovu třídní učitelku, v neposlední řadě i jeho nezdárné kamarády. A hledáte chybu všude kolem. Nejdřív tiše, pak v kruhu rodinném, a následně se v návalu spravedlivé rozhořčenosti vypravíte do školy. Nemůžete přeci připustit, aby váš miláček úpěl pod knutou zatuchlého školství, když doba je tak progresivní a benevolentní.
Ztropíte skandál a přendáte drobečka na jinou školu.
A za pár týdnů se vše opakuje. Protože historie se vždy opakuje.
Proto nejen Vám, ale i sobě, s posledním srpnem a zítřejším začátkem školy, přeji, aby se opakovala jen v těch příjemných sekvencíchJ


úterý 30. srpna 2011

SNP

Včerejší datum mi pořád evokuje Slovenské národní povstání, byť se o něm dnes buď nemluví  nebo se uvádí na pravou míru. Kdysi se hodně idealizovalo, podobně jako celý partyzánský odboj, dnes se o něm pro změnu nemluví vůbec. Zkratka SNP asi dětem moc neříká a musím přiznat, že ani v hodinách dějepisu pro tuto událost není příliš mnoho prostoru. Takže letisko Tri duby je většinou dnešní mladé generaci utajené, a když ho zmiňuji, tak nevím proč, přijde jeho název dětem většinou k smíchuJ. Takže se pobaví a jdeme dálJ.
  Na Slovensku si ale svého odboje cení natolik, že ho prohlásili za státní svátek. V porovnání s nimi máme státních svátků o dva více (asi se nám nechce tolik pracovatJ) - shodujeme se v prvním lednu: zjevně oba státy těší, že se oddělilyL. Poté nás spojují pradávní Cyril a Metoděj a 17. listopadJ. A zatímco my se pod státní záštitou radujeme nad upálením Jana Husa či vznikem již neexistujícího státu v říjnu, vedle mají větší radost ze vzniku vlastní ústavy. Až takovou, že do školy se jde až druhého září, protože prvního je zasvěceno právě ústavěJ.
Konec války se na Slovensku státně neslaví, ale ke svým bojovníkům ze SNP mají pozitivní přístup, zatímco my si se svými odbojáři nevíme rady. Asi proto, že nejčastěji kráčíme historií sice s nadávkami, ale pokorně a bez viditelného protestu. Proto také nevíme co s atentátem na Heidrycha, protože jména Kubiš, Gabčík, Valčík a další jsou také veřejnosti skoro utajená, o Třech králích ani nemluvěL. V poslední době okurkovou sezónu sice rozhýbali pochybní hrdinové bratři Mašínové, se kterými si už vůbec nevíme rady. A tak radši oslavujeme Den boje za svobodu a demokracii (17.11), který nám nakonec přinesl něco úplně jiného, než v co jsme doufali. Ale jako státní svátek to slavíme spolu se slovenskými bratry, zatímco slovenské či květnové povstání mizí v propadlišti dějin.


pondělí 29. srpna 2011

Učitelé mi ničí život

Čekala jsem, kdy a od koho to přijde nejdříve. Tak letos byla první Veronika Žilková. Žena, celkem známá svou nenávistí k učitelům, prostřihla pomyslnou pásku jako první. Jako první si zaryla do učitelů s tím, že už dvacet let jí ničí život. Nechci polemizovat, kdo komu ničí život, nějakého vševědoucího rýpala jsem čekala.  Chodí to tak léta a v podstatě mě to už nechává chladnou. Jednak proto, že kdo si to nezkusil, ať nehodnotí. A druhak proto, že o nedostatcích ve školství vím zrovna tak dobře jako vím to, že o těch dobrých a pozitivních věcech se nepíše.  Ovšem k paní Žilkové, jejíž vulgární projev je jistě brán jako cool a free, mám jednu takovou skoro osobní zkušenost, a ta dává jejímu ostře nesnášenlivému postoji vůči školství trochu jiné kontury. Moje kolegyně, která měla to „potěšení“ zažít její děti v akci, jednou rozpačitě vyprávěla o chování paní Veroniky na nějaké besídce (nutno podotknout, že jinak o dětech-ani prominentních- nikdy nevyprávěla). Zde šlo zjevně o chování kapku přes čáru a opakující se se železnou pravidelností každý rok. Všichni známe školní besídky, kde dojatě celá rodina hledí na své vlastní dítě, které více či méně zdařile něco reprodukuje na jevišti. Všichni si to natočíme a pak se nad tím doma rozplývámeJ.Rok co rok neměnný scénář. A stejně tak rok co rok dokázala paní Žilková svým projevem, pravidelně pozdními příchody a občasnými odchody (asi prokonzultovat nějaký intelektuální scénář svých veleúspěšných talk show), svými výkřiky, ať všichni sledují Aguš(rozuměj Agátu, současnou královnu bulváru) a dalšími dramatickými výlevy ať už vlastními či Agátinými, soustavně rušit a hlavně zkazit zážitek desítkám dalších rodičů. Ona to ovšem vnímala jako normální, protože nenormální jsou přeci ti kantoři, kterým se to nelíbí. A tak mi ve světle tohoto povědomí její článek připadá jen jako jedovaté plivnutí, nikoli konstruktivní kritika. Někdy mám pocit, jako by se kdysi obtloustlá soudružka pionýrská vedoucí z dávného seriálu svým současným vulgárním projevem zbavovala nějakého trvalého komplexu. Tak šmahem hází na všechno jednu špínu. Asi jako kdybych sebejistě oznámila, že všichni herci jsou šmíra....

neděle 28. srpna 2011

Muži v naději

 Včerejší deštivá sobota úplně sváděla k návštěvě kina. Po děsivém zážitku z Biutiful to chtělo něco oddychového a tak se Vejdělek se svým novým počinem přímo nabízel. Ale bylo to trochu jako z bláta do louže, jen to nebylo depresivní, protože se to snažilo tvářit jako komedie. Ovšem jen tvářilo. Pravdou je, že přemýšlet u toho vůbec nemusíte, film jako takový neurazí, ale rozhodně nenadchne. Docela mě fascinuje ten český filmařský zvyk, jak si režiséři vybírají pořád dokola tytéž lidi, přitom herců, neokoukaných a jistě dobrých, je plno i v našem malém českém rybníčku. To ale u nás nefunguje a tak zase dokola, Bolek Polívka, Simona Stašová a Jiří Macháček. A to ještě Stašová velmi brzy umře.  Jak je Roden synonymem pro tragédii, tak Macháček se stává tváří komedie. Děj film postrádá a celé je to vystavěné na myšlence, že nevěra je v podstatě normální a zábavná věc.  Moralizování zde není na místě, tak se jen podivím myšlence, proč zrovna postava Bolka Polívky má být neodolatelná pro ženy o tři generace mladší? Stejně tak mě zaujalo luxusní prostředí, do kterého byla filmová rodinka usazená, ač se tváří, že má finanční problémy. Žít s finančními problémy ve velkém bytě u Staromáku je tedy hezká představa režiséra o bídě české střední třídy. A pohled na vztah zúžený na fakt, že chlap je v podstatě idiot a žena coura, není úplně to pravé ořechové. Jenže jiné filmy se u nás zatím netočí a tak jinou naději asi nemáme. Ale jestli mohu doporučit, tak stačí počkat na DVD, do kina je za to škoda penězJ

sobota 27. srpna 2011

Císařovy nové šaty

 Na školním pozemku máme novou krásnou budovu. Knihovnu, moderní učebny a další ekonomické zázemí, které vyrostlo po mnoha letech usilovného mluvení o stavbě a stejně usilovného shánění peněz.  Budova je podle nejnovějších moderních standardů, dokonale vybavená, učit v ní bude paráda. Však jsme také kvůli ní skončili školu už začátkem června. Prostor byl vyklizen, my museli vybrat dovolenou, děti odjely na prázdniny a rodiče usilovně sháněli hlídání ne na dva, ale skoro na tři měsíce. A nyní budova stojí, všichni na ni v obdivu zírají a těší se, až v ní začneme pracovat. Jen jsem zvědavá, co se stane, až se objeví zvídavé dítě s čistou duší, které nahlas položí onu stěžejní otázku:
"A kde je vlastně ta budova? Já nic nevidím? Císař je nahý!":-)
   Sama jsem zvědavá, jak se vysvětlí, že za celou dlouhou dobu se na pozemku ani nehráblo, natož aby tam vzniklo něco podobné zrekonstruované budově. Nebo zda se budeme tvářit, jako oddaní poddaní, co chválí nové císařské oblečení? Zjevně stavební firmy mají jiné priority než školy. Nebo je to všechno jinak? Nu, uvidíme, školní rok začíná zajímavým kvízem.

pátek 26. srpna 2011

Čeština a média

 Ne snad, že bych chtěla hodnotit kultivovanost projevu v našem mediálním prostoru. Všichni víme, jaká čeština zní éterem, a kde nic není, ani smrt nebereJ. Zaujala mě spíš slovní hříčka a mediální dravá touha po senzacích. A nejde o komerční televize, které to snad i mají v popisu práceJ.  Skupina dětí s učitelkou procházela brankou na hřiště. Ovšem nešlo o branku fotbalovou, ale o vstupní dveře, pro které se ujalo označení branka, které se tím pádem stalo dobře známým místním označením. Chlapec si v brance zamotal nohy, spadl a přivodil si (sám sobě) zranění, ke kterému učitelka přivolala sanitku. V těsném závěsu za ní se přihnali zástupci našich tří celostátních televizí, kteří větřili senzaci. Na dítě spadla branka. Zpráva dne. J Záchranáři byli poněkud rychlejší, a tak dítě už bylo v nemocnici. Naši mediální profesionálové nic neověřovali a řítili se do nemocnice vyzpovídat vyděšené rodiče, zda budou na učitelku podávat trestní oznámení, když svou nedbalostí způsobila, že na dítě spadla branka. Chvíli to fungovalo klasicky: já o koze ty o voze, maminka nevěděla, proč by měla učitelku žalovat, když její chlapec upadl ve dveřích, zuřiví reportéři zase toužili, aby to udělala a měli svého sólokapra. Zjišťovat si, co a jak se stalo, nikoho ani nenapadlo. Další lynčovaná učitelka by se v závěru okurkové sezóny hodila. No, nepochodili, ale o mnohém tato v podstatě tragikomická historka svědčí. O čem, to už si doplňte sami. Ovšem Egon Erwin Kisch by se tedy divilJ



čtvrtek 25. srpna 2011

Kalousek, můj vzor

 Přemýšlím, že začnu problémy řešit jako náš všemocný ministr financí. Když se mi něco nebude líbit, nepůjdu do práce. On v daný okamžik vykřikuje, že nesouhlasí s Bátorou. Nechci řešit osobu tohoto jalového úředníka ani to, jaký zástupný problém se za tou mediální aférkou skrývá. Meritum nyní vidím v tom, jak se řeší nesouhlas. Já osobně třeba nesouhlasím s osobou ministra školství (a vlastně nejen s níJ)už pěkně dlouho, a do práce chodím. Pokud nepřijdu, byť budu všude hlásat, že nejdu do práce nikoli proto, že je horko a nechce se mi, ale proto, že nesouhlasím s ministrem, stejně se dopracuji neomluvené a nezaplacené absence. Ne tak náš finanční guru a jeho nohsledi. Opět dvojí metr v české kotlině. A že si to dovolí v okamžiku, kdy se má rozhodovat o zásadních reformách, považuji za výjimečnou ukázku arogance moci. Asi by si měl pan Kalousek a spol. zopakovat povinnou školní četbu a přečíst si pana Mňačka. Jak chutná moc už ví až moc dobře, teď ještě aby ten román dočetl až do konceJ

středa 24. srpna 2011

Časy se mění

 Byla jsem tankovat. Protáčela se nejen čísla na stojanu, ale i moje oči. To jsou tedy pálky. A v souvislosti s tím jsem si mimoděk vzpomněla, jak jsme, v mém velmi raném dětském věku, topili doma naftovými kamny. Ještě jsou někde na půdě. Byla jsem děcko, ale pamatuji si na ten veselý oheň, který jsme pozorovali kulatým okýnkem uprostřed kamen. Prý jsou ještě někde na půdě, pravil nikoli Zarathustra, ale maminka. Dneska by šlo o velký luxus. Se svou troškou do mlýna přišli i další, kteří zavzpomínali na benzín za dvě koruny. Jistě, cenové relace byly jiné, nechci tady nostalgicky srovnávat. Ale za dvě koruny na litr bych jezdila snad i do vedlejší trafiky pro novinyJ. Je to podobné jako s telefonem. V mládí jsme stáli frontu před jednou budkou v ulici, dneska se doma povaluje několik mobilů různých velikostí a s takovými funkcemi, že nemusí být ani chytrý telefon, aby byl chytřejší než jáJ. Tak už se těším, až nebudu muset jezdit tankovat a auto bude běžně na nabíječku jako je telefonJ



úterý 23. srpna 2011

Biutiful

Příběh filmu ukazuje životní cestu Uxbala, konfliktního bývalého narkomana, který hledá smíření se svým otcovstvím, láskou, duševnem, zločinem, vinou a smrtelností, obklopený nebezpečným podsvětím moderní Barcelony. Jeho obživa stojí mimo zákon a oběti, které je ochoten položit pro své děti, neznají hranic. Uxbalovi díky rakovině zbývají pouhé dva měsíce života, během nichž se snaží zajistit budoucnost svých dvou potomků, kteří bezcílně proplouvají životem. Zároveň se konfrontuje s přítelem z dětství, který je nyní policistou, se svojí bývalou manželkou, která je maniodepresivní prostitutkou, a dalšími výraznými postavami. Uxbal ztělesňuje velmi rozporuplného muže - oddaný otec, zhrzený milovník, pouliční zločinec, duchovně založený člověk. Jako život samotný, i tento příběh končí tam, kde všechno začíná. Obklopen osudem a překračující hranice, začíná Uxbal vidět svoji dosud mlžnou cestu jasněji a uvědomuje si svůj otcovský odkaz dětem. (oficiální text distributora)
   Můj oficiální názor je, že jde o ztrátu času, peněz a iluzí jít na něco takového do kina. Ale chybami se člověk učí, a přestože jde o film údajně ověnčený mnoha cenami, mně se nelíbil a vím, že nic podobného už nechci nikdy vidět. A to navzdory faktu, že Bio Oko bylo v rámci Filmového léta opět plné. Navíc je to film nekonečný, zdá se, že čím dramatičtější sdělení tím delší musí být. Hrůza. Podobně brutální sondy do života španělské spodiny za to nestojí. Alespoň podle mého:-(


pondělí 22. srpna 2011

Zablokovaný účet

 ...sice nemám, ale cítím se tak. Skončila mi platnost karty, tudíž jsem se vydala pro novou. Jelikož jsem člověk líný a nejradši mám všechno u nosu, pojala jsem myšlenku, že místo toho, abych popojela cca pět stanic MHD do domovské pobočky, zeptám se, zda to nejde přeposlat. Líná huba holé neštěstí, praví české pořekadlo, kterým se řídím už od dob gymnaziálních. Radila nám ho češtinářka mezi větným rozborem a diktátem, a mě to kupodivu v hlavě uvízlo víc než věty vedlejší.  Na naší pobočce Spořitelny se tvářili, že to není vůbec žádný problém, ba naopak, patří to takřka k běžnému standardu péče o zákazníka. Zaradovala jsem se, nechala si vnutit několik bankovních produktů, o kterých jsem dosud ani nevěděla, že existují natož, že bez nich nemohu být, a těšila se na novou kartu. Den, dva, týden, nic. Jdu tedy do pobočky znovu, kde mě poznali hned u dveří, což se mi v peněžních ústavech běžně nestává. Prý tady karta není, ztratila se. Jak ztratila, divím se já. Úředník krčí bezradně rameny a raději mě přehraje empatické kolegyni. Ta sice ochotně obvolá snad všechny pražské pobočky, žel karta nikde. Podezřívala jsem poštu, protože na Letné se mi ztratilo už tolik zásilek, že tento ústav raději nevyužívám. Ovšem žena pravila, že karta šla jejich vnitřní poštou. A přeci se ztratila. Tudíž mi dala zdarma radu, ať si zažádám o novou. Nic jiného mi stejně nezbývalo, tak jsem tu starou, už vlastně imaginární, zablokovala a zažádala o novou, která ovšem bude až za týden. Tudíž výběr mých peněz, na které dle spořitelního sloganu nemusíte nikdy čekatJ, se oddálil minimálně o sedm dní čekání.  Pravda, mohla bych vybírat na přepážce, takže problém není neřešitelný, nicméně zaujal mě natolik, že se z něho potřebuji vypsat. Ostatně, s Českou spořitelnou mám pořád nějaké neshody.  Kdosi mi, snad s nadsázkou, vysvětloval, že je to tím, že nejsem VIP zákazník. Ty prý Spořka opečovává, ba dokonce i na večeře zvouJ. Se stejnou nadsázkou mohu kontrovat, že já spíš díky Spořce  nemám ani na večeři vlastníJ Tak teď jen napjatě čekám, zda na druhý pokus karta dorazí. Je to napjaté léto s Českou spořitelnouJ

neděle 21. srpna 2011

Letní Letná

Začíná dnes u "Stalina". Ač i ona má léto v názvu, tak na Letné úplně nečekaně zase prší. Sice jsem v mnoha dnešních zprávách zachytila zprávu dne, a tou bylo, že je hezky a svítí slunceJ. Opravdu zásadní zpráva v srpnových dnech, ale po tom deštivém létě asi není divu. Ovšem koráb Letní Letné, na kterém začíná dnešní první představení, opět vyplouvá za deštivého počasíJ. Letní Letnou mám ráda. Je to akce, která neruší hlukem, jako většina jiných ve zdejší lokalitě. Má netradiční program, alespoň pro mě, a působí pohodově a sympaticky.  Normálně nechodím do cirkusu, ten nemám ráda, proto mi také trvalo, než jsem Letnou objevila. Vždyť v anonci má nový cirkus a tak jsem to kdysi odmávla, jako že to neJ. A jak už je dobře známo, všechno je jinak, tady nejde o žádné krocení zmatených zvířat či drezúru poníků na miniaturním prostoru, což vnímám jako týrání zvířat, a proto cirkusy nemám ráda. Letní Letná je ale úplně jiná, je to o tanci, divadle, obrazech, podobenstvích, prostě o umění. Takže se těším. Jen to počasí, aby vydrželo. Pomalu mi z toho věčného deště tečou nervyL

sobota 20. srpna 2011

Pohádkové léto

Léto si letos musíme vytvářet sami, různými posilujícími přívlastky. Tak po filmovém létu jsem navštívila i pohádkové léto. Na mnoha hradech, zámcích ba i tvrzích se odehrává letní divadelní přehlídka, často vzletně nazvaná pohádkovým létem. Z mnoha nabídek jsme si vybrali představení na barokním statku Benice. Nedaleko Prahy leží půvabně zrekonstruovaný statek, kde se kromě chovu asi stovky koní, skrývá řada dalších atrakcí. Můžete se tady učit jízdě na koni, což jsem tedy neriskla:-).Je možné se tady projíždět v kočáře až na Konopiště, nebo si objednat piknik uprostřed přírody ve stylu romantiky devatenáctého století, na což zase nestačil prázdninový rozpočet. :-) Proto jsme si vybrali divadlo, které se tady během léta koná každý pátek pod již zmíněným poetickým názvem. V případě deště se pak hraje ve špejcharu, což letos hrozí takřka permanentně. I včera, kdy to v Praze vypadalo jako v období monzunových dešťů, se dalo očekávat, že přírodní scenérie bude zaměněna za suchý špejchar, mimochodem velmi působivý. Počasí se nakonec uklidnilo, tudíž mohly ožít kulisy půvabného statku. Příběh byl opravdu pohádkový, dětští diváci roztomilí, herecké výkony přijatelné. A na statku lze i strávit dovolenou, nabízejí ubytování i se stravou. (http://www.favory.cz/). Tak teď už jen zbývá věřit, že zbytek letošního prapodivného léta bude opravdu pohádkový, jak již několik dní (byť zatím se zřetelnou odchylkou:-)) slibují meteorologové.


pátek 19. srpna 2011

Veselá hádanka

Vydávám se, dejme tomu,za prodejce.
Nabízím zboží, které nemám, ale nechám si za něj zaplatit. Co  jsem?
Předpokládám, že většina z vás odpoví, že podvodník, neřku-li zloděj.

Řekla bych ano, máte pravdu.




Ale pak čtu na serveru Prahy 7 Otázky a odpovědi. Podotýkám, že jsem se neptala já, ač k podobným otázkám také inklinuji. Tak jak je to s těmi podvody a zlodějinou?





Z cenzurovaného diskusního fóra radnice zvaného "Otázky a odpovědi"
 Otázka: Prosím o informaci, kolik je vydáno na P.7 rezidenčních parkovacích karet - řekněme ke konci roku 2010 a kolik je parkovacích míst na rezidentních /modrých/ zónách.

Odpověď:
v modré zóně je 7.621 parkovacích stání. Za rok 2010 bylo vydaných 12624 parkovacích karet.
Přeji Vám hezký den......
Poznámka : Z odpovědi  jasně vyplývá, že celkem 5003 občanů Prahy 7, kteří vlastní motorová vozidla a platí za parkovací karty v modrých zónách, vlastně platí za něco, co jim výběrčí vědomě nemůže zajistit. Připočteme-li k tomu také různé zábory v modrých zónách, zjistíme, že se počet parkovacích míst ještě podstatně snižuje. Nejedná se proto prodejem téměř dvojnásobného počtu parkovacích karet než je skutečná parkovací kapacita, o jasný příklad bezdůvodného obohacování?!


To je ale veselá hádanka,že anoJ
taková ze živoza...



čtvrtek 18. srpna 2011

Psí terorista

Zachariáš je v mém blízkém i vzdálenějším okolí vnímán jako násilník a terorista, zatímco já ho vidím jako miláčka a mazlíčkaJ. Ovšem v případě návštěvy venkova musím občas (často) zamhouřit oči a neochotně souhlasit s objektivními kritiky, kteří tvrdí, že je to rozmazlený lump. Jen pořád nevím, kdo ho rozmazlil? J . Když přijedeme na venkov, jeho prvním úkolem je drze ovládnout teritorium, kde jinak vládne ostrý vlčák. Je to styl, přijeli lufťáci a vše bude podle nichJ. Většinou se mu to daří, ti malí mizerové mají i v životě vždycky navrch. Největší změnou oproti Praze jsou tady pošťáci. Zatímco na Letné se s nimi většinou míjíme, tady vždycky kolem poledne přijedou se svojí škodkou, kterou ti psi neomylně rozpoznají. A začíná rodeo. Zatímco vlčák divoce lítá kolem plotu a štěká na poštovní doručovatele ve snaze plnit svoji hlídací povinnost, Zachariáš lítá za ním, řve jako ozvěna a k tomu se snaží zakousnout se většímu hlídači do ocasu. Když se mu to podaří, vlaje za ním jako na kolotoči a je naprosto spokojený. A vlčák mu to trpí. Já samozřejmě trnu, kdy mu trpělivost dojde a malého obejdu sejme. Zatím se tak nestalo, ale v každém případě tady Zachariáš doopravdy potvrzuje svoji nelichotivou pověst malého násilníka a teroristyJ. I přesto, že si pořád myslím opakJ






středa 17. srpna 2011

Modrava

  Modrava je půvabná šumavská vesnička, kterou mám úzce spojenou se svým dětstvím. Jezdívali jsme tam každé léto i v době, kdy kolem všude trčely výhrůžné cedule hlásající, že zde je hraniční pásmo, kam je vstup jen na povolení. Viděli jsme je přímo z oken chaty.  Po sametovém převratu jsme se zvědavě dostávali do dříve zapovězeného území, které bylo živým důkazem toho, že něco zlé je pro něco dobré. To dobré tam byla poměrně neporušená příroda, která samozřejmě s nástupem turistiky brala rychle za své. Modrava si svou malebnost ale uchovávala, přestože tam Kačka Neumannová plašila tetřeva či uhlobaron Bakala si v chráněném území postavil skromný domečekJ. Na jakési turistické túře jsme jednou objevili uhynulou vlaštovku. Paradoxně na místě, které se pyšní názvem Ptačí potok. Od té doby si tu lokalitu dobře pamatujiJ
Už jsem tam pár let nebyla a letos s úžasem sleduji, co se tam děje. Nevím, jestli je to okurkovou sezónou či zda je situace opravdu natolik vyhrocená. Nejsem odborník na ochranu lesů stejně, jako nejsem příznivec těchto aktivistických hnutí. Zdá se, že aktivisté si svou prázdninovou akcí proti sobě popudili většinu národa. Ale…J
…od povahy skeptik nevěřím našim vysoce postaveným lidem už ani nos mezi očima. Onehdy jsem ve středních Čechách na vlastní oči viděla, jako vozy naložené dřívím míří (jak mi sdělil domorodec) s dřívím z vykácených zdravých lesů kamsi do Rakous. A já si kladu otázku, zda to není na Modravě totéž jen zahaleno do vzletných frází boje s kůrovcem (který stejně už umírá sámJ), protože na kácení v národním parku je přeci jen kapku víc vidět než na nějaký středočeský let. Republika je už tolik rozkradená, že zbývá ještě šlohnout dříví z národních parků a po nás potopaL. Proto se tentokrát na ty mladé aktivisty nikterak nezlobím, byť si myslím, že pro mnohé je to recese či způsob, jak zajímavě prožít prázdniny. Ale řekla bych, že všechno je trochu jinak. A stýská se mi po poklidné Modravě, kde lišky dávaly dobrou noc, a byl božský klid.


úterý 16. srpna 2011

Zlaté cihly

Doufám, že je to díky okurkové sezóně a média nemají o čem psát, proto šíří takovou paniku ohledně pádu akcií, nové krizi a já nevím čeho ještě. Ekonomicky neznalý jedinec, jako třeba já, by z toho mohl být zralý na infarkt, když si tak v duchu říká, co já s tím zmůžu? Co s tím zmůžu jako člověk, který normálně chodí do práce, vydělává a snaží se přežít, protože šetřit se z toho mála moc nedá. Ale dejme tomu. A teď, protože to někde v Americe nezvládli, EU je pokorně následuje, to všechno krachne bez ohledu na moji vůli či snahu něco změnit, a co bude dál? Nějací burzovní mafiáni všechno zničí a rok 1929 je tu zpátky v plné své parádě. Kde je, k sakru, nějaké poučení z historie?

   A teď zpátky k mé původní otázce, co my, normální jedinci? Mám si jít někam koupit zlato? Jaké? Za svoje úspory nakoupím maximálně tak několik šperků, ale asi těžko ony cihly, které nám radí osvícení ekonomové. Ostatně ani nevím, kde bych je sehnala, v obchodě asi těžkoJ. A co pak s nimi? Schovám je pod postel? Nebo do banky? A proč do banky, když se bankovnictví ukazuje jako značně nespolehlivý a takřka zlodějský sektor?
Zakopu je na zahradě?
Tam je vyhrabe Zachariáš a je zase po úsporáchJ.
   Navíc (a teď jsem za úplného ekonomického blbce, ale je to takJ), já vůbec nechápu, kdo komu co dluží. Když si půjčím peníze od známých či banky, je mi jasné, komu dlužím. Myslela jsem si, asi zjevně naivně, že to tak funguje i mezi těmi státy. Že jsme si půjčili od movitějších zemí a teď jim to máme vracet. Komu ale dluží Amerika? Předpokládala jsem, že všichni si půjčují od nich, od koho si asi tak půjčují oni, že mají takový dluh? Kdo komu a co dluží? Asi to bude v nějakých fiktivních penězích, kterým já nerozumím, ani nikdy rozumět nebudu, ale když už jsou zadlužené USA, pak se my z toho rozhodně vyhrabat nemůžeme. A že se ten dluh (tedy nevím komu) pěkně zvyšuje. Kdysi to šlo kolem sedmdesáti tisíc na hlavu (co já pamatuji), dnes je to nejméně dvakrát tolikL. A přitom já jako jedinec se snažím žít bez dluhů, a stejně je mám. Má tedy vůbec cenu šetřit?  No, to je tedy ekonomických otázek. Nečekám odpovědi, jsem jen otrávená a rozladěná. A taky vím, že krize roku 29 vyústila ve válku. V copak vyústí tato další krize (či jak doufám, jen panika, neb zlato nemám a žebrotou jít nehodlámL)? A všem těm hamižných ekonomům a burziánům bych doporučila kromě ekonomie ještě studovat i historii. Ta se totiž vždycky opakuje.

pondělí 15. srpna 2011

Na cestách

Moje řidičské umění bývá doma velmi častým terčem laciných i méně laciných fórků. A ač jezdím ráda, velmi často se mi přihodí věci, které lze s určitou nadsázkou nazvat neobvyklé. Přesnější označení by asi bylo vůči mně značně nelichotivéJ.  Někdy ovšem žasnu sama, co všechno dokážu na silnici zažít. Jako nedávno, když jsem, na naštěstí celkem opuštěné okresce, narazila na cestáře. V jakémsi supermoderním obrovském voze tam upravovali stromoví kolem rozbité cesty. Viděla jsem je zdálky, ve voze předpisově nosím brýleJ. Zastavila jsem a čekala, až mi umožní projet. V tom se kolos pohnul a mířil směrem ke mně, přičemž v témže okamžiku jsem zjistila, že za volantem není žádný řidičL. Asi proto, že jsem blondýna, moje dedukce byla taková, že se stroj uvolnil a neopatrnému řidiči, který vykukoval zpoza monstra, prostě ujel. Tudíž jsem hbitě zařadila zpátečku a jala se mezi výmoly couvat do bezpečí.  Obří auto zastavilo a muž pořád vykukoval zpoza druhé strany, již ovšem poněkud udiveně.  Opatrně jsem se tedy přiblížila zpátky a cestářský vůz se znovu rozjel bez řidiče v kabině.  Znovu tedy zběsile couvám a cítím se trochu jako v béčkovém hororu Auto s Jamesem Brolinem. Jen ten Brolin chybíJ. Ale i blondýně se rozbřeskne, když si povšimne jakési přídavné kabiny, kde sedí další cestář, který zjevně monstrum řídí a dost se diví, co tedy vlastně chci, zda ho objet či couvat kamsi do nenávratna. Tak jsem se odvážně jala obří vůz objíždět, k čemuž mi napomáhal onen vykukující chlapík z druhé strany, který mi lopatou naznačoval, kudy mám jet. Tudíž jsem to úspěšně zvládla, oba muži mi rozpačitě pokynuli, s podobným objížděním se zřejmě ještě nesetkali, a já mohla pokračovat ve své jízdě po venkovských okreskách stylem pana doktora z Vesničky mé střediskovéJ. Další cestáři mi naštěstí do cesty nevstoupili, ovšem moje setkání s nimi rozšířilo seznam vtípků na moje působení za volantemJ.

neděle 14. srpna 2011

Vražda v tržní ekonomice

 Můj pan nakladatel mi vždycky tvrdí, že jsem nudně hodná holka,
 a že moje knihy pořádně prodá až nějaký skandál. Asi by se hodil poměr s nějakým studentem či možná medializovaný sex před tabulí. Jde samozřejmě o humor, byť podbarvený zkušenostmi s realitou. Jinak to u nás totiž nefunguje. Sama jsem se o tom přesvědčila tento týden, při pokusu koupit si knihu zavražděné Simony Monyové. Řečeno s maximální dávkou cynismu, udělala pro svou poslední knihu ten nejlepší marketingový tah. Je na špičce prodejnosti a jistě bude brzy vyprodaná. Musím přiznat, že jsem se docela styděla, když jsem si ji šla koupit. Pak jsem ale svůj iracionální pocit zahnala, mám doma všechny její knihy a tuto bych si koupila rovněž, jen doba k jejímu nákupu je jaksi dramatičtější než obvykle. Tak jsem statečně narukovala do knihkupectví s úmyslem si knihu koupit. Nebyla. Přemohla jsem sama sebe a zeptala se, zda jí mají. Slečna za pultem byla milá a hovorná. Vysvětlila mi, že si ji velké řetězce stahují k přecenění, kniha se prodává a je třeba získat z ní co nejvíce. Ten dovětek už je můj, ne slečny za pultem. A tak jsem suše polkla, poděkovala a opustila prostor. A říkám si, že ji asi nechci. Tržní ekonomika je opravdu jen pro silné žaludky a ostré lokte. A protože to neumím, moje knihy se neprodávají. Zabít se ovšem kvůli tomu nenechám.

Ale ta erotika před tabulí…J

sobota 13. srpna 2011

Devianti

Éterem létají fráze o deviacích a deviantech, přičemž v naší společnosti těžko odhadnout, kdo je oním deviantem? Zda ten, kdo podobné soudy vynáší či ten, komu jsou určeny? Spouštěcím momentem bylo vyjádření mluvčího prezidenta o homosexuální deviaci, přičemž Klaus se ho hbitě zastal, do toho vstoupil Bátora, který, ač prokazatelně kandidoval na Národní dělnickou stranu, je podle slov ministra DobešeJ slušným katolíkem, a už byl mediální prostor plný urážek, diskusí o homosexualitě, heterosexualitě a jiné sexualitě, přičemž meritum věci je mi stále ukryto. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že jde o fikanou zástěrku jak odvést pozornost veřejnosti od dalších politických lumpáren, které se zatím v tichosti chystají. Jednou je třeba zákon o zákazu informovat o odměnách ministerských úředníků, které kreativní Heger, který neumí ani zaplatit poplatek v nemocnici, hbitě vsunul někam, kam sice nepatří, ale kde bude schválen. Což je podle mého soudu deviace! Skutečná, ne imaginární, kterou vytvořil chytrolín Hájek. Ostatně, my Češi, se rádi vymezujeme vůči různým druhům „deviací“, ba i pro ně máme své speciální názvy- vadí nám černí, zelení, rusáci, teplouši, šlechtici, černoprdelníci a jistě by se našla další řada minorit, které se čas od času ocitnu na tapetě veřejného odsudku a mluví se o nich jako o deviantech. Ostatně i my, učitelky, to máme čas od času pěkně nahnutéL. Když jde ale o hospodské řeči, ve kterých jsmeléta mistři světa, je to asi jedno. Když podobná hodnocení vanou z Hradu, lze se jen podivit. Moje babička by asi rozumem prosté ženy řekla: "Copak si, chlapec, nevidí do huby?“
Nevidí!
To si ostatně nevidí nikdo z našich politiků. A tak, když si Hrad začal, vžiju se do dětské mentality, která už je našemu vedení léta vlastní, a zkusím to jako na pískovišti - heč, a já umím planě nadávat taky.
Myslím si totiž, že v naší společnosti je deviace pěkně rozbujelá. Ovšem je to tak, že skupina deviantů vede ty ostatní. Pro ty, co nerozumí, tak  myslím Parlament, Senát,vládu a další milion poradců kolem. A zbytek jsme my ostatní. Vlastně taky devianti, protože si to necháme líbit.
Tak mě napadá, že je sobota, dle Hradu jsou devianti v ulicích, pojďme manifestovat taky. Jen to pride v názvu musíme vynechat, protože v naší zemi není na coL.






     




















 

pátek 12. srpna 2011

Pražské filmové léto

 Když už nemáme pořádné léto v reálu, musíme se spokojit s alternativami. Jednou takovou, která má alespoň léto v názvu, je počin několika kin, nazvaný Pražské filmové léto. Zaznamenala jsem až jeho bio část, tedy tu, která se koná v Bio Oko, letenském stánku kultury. Celý srpen tady dávají filmy, více i méně zajímavé, za báječnou letní cenu třiceti korun. Cena je samozřejmě mnohdy větším lákadlem než film samotný, proto se před kinem Oko tvoří fronty, které do zdejšího koloritu běžně nepatří, a překvapení domorodci se tudíž zvědavě pídí, cože to tam dávají, že se na to stojí fronty? Ovšem kino je malé, proto fronta musí být adekvátní, postupuje rychle a není tedy nikterak depresivní.  Do repertoáru letní bio akce se vešla třeba Černá labuť, Lidice, Králova řeč či Habermannův mlýn. To jsou filmy zajímavé z mého úhlu pohledu, zbytek lze objevit na www.biooko.net 
   Takže milovníci filmů mohou vesele vyrazit na Letnou. Malou vadou na kráse je reklamní akce pivovaru z Krušovic, který je zřejmě patronem této akce, a ke vstupence nabízí za pětikačku plechovku piva. Proto v setmělém narvaném sále všichni srkají pivo, pak mačkají plechovky, případně je odkopávají pod sedadla, známe kulturní návyky v našich zeměpisných podmínkáchJ.Pánové pak v pravidelných vlnách odcházejí močit, čímž samozřejmě několikrát zvednou celou řadu, aby si proklestili cestu tam a zpět, přičemž na tu zpáteční si většinou nesou další plechovkuJ.
 Pro mě to byla trochu rána pod pás, do Oka chodím nejen proto, že je blízko, ale hlavně proto, že tam není popcorn. A ejhle, ony Krušovice. Ale zase většině národa to zjevně nevadí, takže Bio Oko a jeho filmové léto je jedna z lepších variací letošního nepovedeného léta skutečnéhoJF
                                    Filmy hrají dobré

čtvrtek 11. srpna 2011

Spratci v ulicích

 Londýn nám ukazuje obrázky, jaké jsme zvyklí vídat spíš z rozvojových zemí než z kolébky civilizace, za kterou se Británie ráda vydává. Přiznám se, že mě to děsí, když vidím, co dokáže nekoordinovaná luza, a obávám se okamžiku, kdy tento výdobytek globalizované civilizace dorazí do našich ulic. Vždycky sem všechno dorazí, počínaje módními výstřelky a konče hospodářskou krizí. To špatné navíc putuje poněkud rychleji, tak zatímco na překlad nějaké kvalitní knihy si počkáme několik měsíců, nepokoje v ulicích klidně mohou být už na podzim. A stejně tak mě děsí hledání příčiny, kterou se všichni ti vysoce postavení politici snaží najít tak intenzivně, že kvůli tomu přerušují své luxusní dovolené. Přitom dle mého názoru – mohu se mýlit, ale skoro se obávám, že ne - sklízejí, co si zaseli. A my samozřejmě jako opičky po nich. Kde jinde najít kořen všeho zlého než ve výchově a následně ve škole? Británie je známá tím, že svým dětičkám dovoluje vše, aby měly kreativní rozvoj. Sama znám pár Angličanek, které, ač žijí zde, ortodoxně se řídí zásadou, že jejich baby je genius a neexistuje, aby něco muselo. Slova, jako povinnost, kázeň a musíš, jsou z dětského slovníku vymazána. A to už nemluvím o tom, že v případě krize ho někdo plácne přes zadek, aby si řvoucí vztekloun uvědomil, že tudy tedy cesta nevede. To už dle nich zavání týráním a porušováním dětských práv. To plynule pokračuje do školy, nic nemusí, všechno může. Kázeň a pořádek jsou sprostá slova. Mluví se jen o právech, nikoli o povinnostech. A stačí jen po nich chtít dodržovat pravidla, rodina vyrazí do školy došlápnout si nikoli na mladistvého delikventa, ale na jeho kantora,který, zbloudilec, po něm něco chtěl. A pak přijde fáze puberty, kdy jsou tito spratci – milovníci děti prominou, zde nejde použít jiný výraz- vypuštěni do života a stávají se nezvladatelnými. A pak může ministerský předseda nasazovat třeba tanky, ale pozdě bycha honit. Když někdo není od malička veden k odpovědnosti, kázni, slušnosti, vodním dělem ho to nikdo nenaučí. A když jim k tomu politická elita dává příklad, že krást a lhát je normální, proč by to nedělali? Ne tak sofistikovaně, jako politici, ale na své mentální úrovni, tedy drsně, hrubě, primitivně. Přesně tak, jak jsou vychovaní. Pravdou je, že to hodnotím pouze z informací, které mám z médií a také trochu prizmatem naší reality, jelikož tady to bude taky a pikantnější o zkorumpovanou Policii oslabenou škrty, propouštěním a neschopností. Možná se mýlím, ale jedno je jisté, slušně vychovaný člověk by tímto způsobem problémy neřešil. A znovu mi podvědomě naskakuje historická paralela- krize třicátých let vyústila až ve válku. V copak vyústí ta dnešní?

středa 10. srpna 2011

Sázavafest

Nejsem příznivec letních hudebních festivalů. Sice jsem zjevně jediná v republice, ale nemám je ráda.  Ovšem pokud se mi vyhýbají dalekým obloukem a mně nedrnčí okna u ložnice a nenadskakují skleničky na polici, předstírám, že jsou mi lhostejné. Myslím si totiž, že je to jen legalizované popíjení pod záštitou kulturní vznešenosti, kterou je bohužel řvoucí reprodukovaná hudba. Následky jsou samozřejmě méně vznešené, neskutečná halda odpadků, mraky ležících i chodících opilců, kteří aktivně znečišťují okolí megaprodukce a v neposlední řadě plno nešťastných chudáků, kterých se nikdo neptá, zda může svoji hlasitou muziku rozparádit přímo pod jejich okny. Proč by se jich také ptali, v zájmu kulturní vznešenosti je třeba přinášet oběti, že? A to si netroufám kritizovat projekce v opuštěných přírodních lokalitách, které sice neruší lidstvo, ale chudák vyděšená srna si ani postěžovat nemůže. Ale zase na rozdíl ode mě může prchnout. Také prchám před různými hudebními produkcemi, protože my, minoritní odpůrci řvavé hudby, nemáme nikde zastání, ale uniknut nelze.  Festival všude, kam se podíváš. Poslední korálek na šňůře byl Sázavafest, který se vcelku nelogicky nekoná někde na Sázavě, ale v Benešově, čekala bych tedy flexibilní Benešovfest, ale kdepakJ. Takže hudební festival uprostřed města, reproduktory na plné obrátky a hlavně, že se všichni baví. Ti co pracují nebo chtějí odpočívat, nechť prchnou, ti nikoho nezajímají. Mě by tedy zajímalo, proč se taková monstrózní akce, když už musí být, nekoná v Konopišti, kde je na podobné produkce celý letní amfiteátr, ale to bych asi chtěla vědět moc. Prostě letní festivaly jsou in a my, co vyznáváme trochu víc klidu, se můžeme jít vycpat.
   Jednou jsem svým pubertálním studentům pouštěla klasickou hudbu. Jeden zoufalec mi sdělil, že je tím pěkně týrám. V té souvislosti mě napadá, že kdyby to bylo v mé moci, pustím na plné pecky uprostřed noci klavírní nebo houslový koncert, ať si lid užije opravdové kulturyJ. Mně by jednou reprodukovaný řev udělal dobře, a zbytek světa by se kapku kultivoval. Ale to je pomsta, o které si mohu nechat jen zdát. Zatím jen prchám.  Naštěstí vlastním sluchátka, kam si mohu pustit laskavý klavír, který uklidňuje, kterým nikoho neruším a ani ho nenutím k nedobrovolnému poslechu i po desáté večer.

úterý 9. srpna 2011

Nedokážu to

    Mediální prostor je pořád plný tragické smrti oblíbené spisovatelky Simony Monyové, a ani mně to pořád nejde z hlavy. Nedovedu vstřebat ten rozpor, jak se jevila navenek, a co se dělo za zavřenými dveřmi. Ač disponuji poměrně slušnou dávkou empatie a do mnoha věcí se dovedu vžít, pochopit je a rozumět jim, toto je nad moje chápání. A nejen v souvislosti s paní Simonou, ale obecně. Nedovedu pochopit dospělého člověka, který se nechá týrat. Nechci obecně mluvit jen o ženách, protože v roli oběti se často ocitne i muž, ale jelikož ženy jsou týrané mnohem častěji, ponechám svou úvahu v ženském rodě. Jsem hluboce bytostně přesvědčena, že násilí do vztahu nepatří, a nejsem ochotna a neumím ho tolerovat. Jakmile jednou násilník vztáhne ruku a uhodí, bez milosti opustit. A to nemluvím o své prchlivosti a vznětlivosti, která by jistě vedla k tomu, že bych mu to vrátila, poprali bychom se a situace by se tím jen zkomplikovala- ne-li zdramatizovalaJ. Ale to odbočuji. Chci jen říct, že nerozumím tomu, když dospělá a svéprávná žena trpí ponižování, ubližování ba dokonce týrání v jakési naději, že se to snad někdy zlepší. Nezlepší, o tom přece byly napsány stohy knihy, násilník zůstane násilníkem, a i když slibuje hory doly, zase se to zopakuje. Řada psychologů se v souvislosti s vraždou paní Monyové k dané problematice vyjadřuje a vynořují se statistiky, které tvrdí, že podobných žen je mezi námi víc, než by si jeden myslel.
 A když už, tak já bych třeba řekla, že musí jít o ženu, která je na muži absolutně závislá, jako na živiteli a ubytovateli, ale to třeba paní Monyová rozhodně nebyla. A i kdyby byla, vždycky se dá odejít (i když odejít by měl on), začít jinde, jinak, a hlavně bez něho, protože žít s násilníkem je jedna velká deprese. A pokud jsou u toho ještě děti, které navíc mohu vidět, co se mezi rodiči děje, měla by odejít hned, rychle a co nejdál. Přesto ty ženy neodcházejí, a to mi rozum nebere. Vím, že je těžké někomu radit a zasahovat do cizích vztahů, proto se asi ani nelze zlobit na přátele, když nezasáhnou, ač – a znovu se vracím ke spisovatelce - jestli to věděli, je smutné, že nepomohli. Ale rozhodnutí je stejně na ženě jako takové, nelze si přeci nechat líbit, aby mě někdo týral a ponižoval,ale rozhodnutí o ukončení martýria musí udělat ona sama.
   Stejně jako nelze brát na lehkou váhu, když se někdo odhodlá a podobný příběh někomu svěří. Společnost zjevně má tendenci řadit podobné zpovědi do kategorie hysterických nadsázek, ale lépe se pětkrát splést než jednou nezasáhnout a nechat někoho ubodat, myslím si já. A snažím se pochopit, proč to tak je. Proč je mezi námi tolik mužů tyranů - že bychom si je špatně vychovali? Nebo jim chybí ten pravěký archetyp lovce mamutů a živitele tlupy? (Smutnou pravdou je, že jejich chování je takové pravěké).
 Proč je mezi námi tolik žen, které si to nechají líbit v době, kdy emancipace už není sprosté slovo, existují organizace, které ženám pomohou, a žít se dá i bez manžela (bez tyrana dokonce lépe a radostnějiJ)?
  Co si asi odnese do života dítě, které je svědkem toho, jak táta mlátí mámu? Chlapec to bude dělat také a děvče si stejně tak nechá všechno líbit, protože to je norma, kterou znají z domova.
 A tak nakonec nevím, jestli to vůbec dokážu pochopit, je to asi nad moje síly jak rozumové tak empatické. To prostě nedokážu....




P.S. To je text jedné z písní Simony Monyové. Asi to vystihla přesně
Když tvá dlaň mě něžně laská
Uvěřím i slovu láska
Jenže pak se sevře v pěst, …..a vztekem necháváš se vést.
Na kolenou přísaháš
Že tě všechno všechno mrzí
A potom zas a strašně brzy pouštíš uzdu zlosti
Lámeš srdce, lámeš kosti
R: Jsi můj vrah i kladný rytíř
Jsi to, jak se právě cítíš
Jsi má voda i má žízeň, občas štěstí, často trýzeň
Když opouštíš, a s prosíkem se vracíš
Kousek po kousku mě ztrácíš
Tvoje náruč to je přístav
Kde je málo pro mě místa
Na kolenou přísaháš
Že tě všechno všechno mrzí
A potom zas a strašně brzy pouštíš uzdu zlosti
Lámeš srdce, lámeš kosti
R. Jsi můj vrah i kladný rytíř
Jsi to, jak se právě cítíš….