čtvrtek 29. září 2011

Celá škola už to ví

 ....co se stalo v Lidicích. Vzala jsem je totiž na film, který kupodivu dosud skoro nikdo neviděl. V červnu nám výlet na premiéru nevyšel, a poté skončila škola, jelikož se mělo stavět. NestavěloJ. Staví se teď, a tak Lidice přišly k dobru. Pravda, byla jsem poněkud zaskočena, když jsem zjišťovala, kdo už to viděl. Skoro nikdo. To mě kapku překvapilo, ale je to tak, zjevně podobné filmy mládež nelákají. Radši na Šmouly L, ty viděli skoro všichni, včetně maturantů. Co z toho vyvozuji, není dnes na programu dne, jelikož se mi jejich filmová tabula rasa docela hodila. Zedníci se totiž na našem pozemku usadili až nyní, a hluk zdá se být natolik nevhodným doplňkem pro výuku, že nás vedení vyslalo do terénu. A tudíž Lidice jako by jeden našel. Chtěla jsem, aby návštěva kina měla i kapku výukový efekt, který jsem u Šmoulů ani u nabízené Saxány neobjevilaJ. Na Lidice šla tedy celá škola, byť mi mnozí rozmlouvali ty úplně nejmenší, tedy primu. Usoudila jsem, že když mohou sledovat různé vymyšlené americké dryjáky, skutečný, byť děsivý, příběh, jim neuškodí. Pečlivě jsem je připravila, vysvětlila podstatu i průběh celé fašistické akce, a mohli jsme vyrazit. Dětem se poněkud nelíbilo vstupné, sedmdesát korun jim přišlo moc (některým). Sto dvacet korun za kolu a popcorn utratili bez mrknutí oka všichni a moc to nepřišlo nikomuL. Zvyk je železná košile a já na jejich horlivém nákupu mohla demonstrovat kolegyním, proč nechodím večer do kina, jelikož tam se podobné orgie pořádají ve velkém a dospělém vydání, a na to nemám nervovou kapacitu.  Film mohl začít. A ať mi ještě někdy někdo řekne, že jsou na to děti malé!!! Pošťuchovaly se a smály na místech, která nejen že nebyla směšná, ale vyžadovala určitou pietu. A když se rozesmály nad tím, že si jeden z hrdinů střelil kulku do hlavy, rezignovala jsem. S dětmi do kina již nikdy více. Nebo maximálně se septimou a výše. Je mi jasné, že přítmí kina vybízí i k jiným věcem než sledování filmu, ale po pravdě řečeno, čekala jsem vše, včetně toho, že budou kapku paralyzováni. Že se budou smát, to by mě fakt nenapadlo. Nu, roste nám pěkně veselá generace. Jestli s ní něco svedeme, je dost těžká otázka do budoucna. O Lidicích už tedy něco ví, ale jestli něco pochopili, to ví sám bůhJ

5 komentářů:

  1. Stejný pocit jsem já nabyla s dětmi na druhém stupni ZŠ. Vyrazili jsme na dokumentární film o N. Wintonovi, na konci filmu se celý sál rozpískal. Bylo mi na zvracení-se školními dětmi do kina již nikdy....

    OdpovědětVymazat
  2. Přiznám se. Ani já jsem neviděl Lidice. Tedy Lidice vidím každou chvíli, ale film ne. Ne že bych proti němu něco měl, ale stává se ze mne jistý kulturní barbar a do bia jsem už nezašel kolik let. Možná jsem tak trochu přispěl k postupnému zániku kladenských kin, když ze sedmi či osmi přežilo a je v provozu jen jedno.
    Pamatuji, že jsme se na školních představeních taky smávali asi na nevhodných místech, ovšem některé filmy nebo divadelní kusy si o to vyloženě říkaly. Byly ale filmy, které jsme sledovali s otevřenou pusou. Myslím, že Lidice by v naší generaci mezi takové patřily.
    Pro Vaše školáky je to ale už tak dávná historie, že je spíš dojme ta Šmoulinka, která si zlomí nehet (příklad, to tam asi není). Válka je pro ně jen film, hra, střílení po sobě kuličkama, akce. Že je taky o lidských osudech, to jim dojde možná jednou později.
    On ten Balkán není zase až tak daleko.

    OdpovědětVymazat
  3. Lidice jsem taky neviděla, ale silně pochybuju, že je to film, kde se dá smát. Kde se to v těch dětech bere? :-o Nechápu to. A občas přemýšlím s píchnutím někde hluboko v sobě, zda budu dostatečně silná na výchovu svojí dcery.

    A co jsem nikdy nepochopila je chlemtání coly a chroustání popcornu v kině. Fuj.

    OdpovědětVymazat
  4. Už jenom ty obžerské orgie, způsobili, že do kina jdu jednou za X let!(Šustění, mlaskání atd...) Bohužel i výchova naší společnosti se pozná v "biásku"!Jak se říká roste nám "zlatá mládež"!

    OdpovědětVymazat
  5. Opravdu jsem nebyl v kině dlouho, takže jsem popcornové či, jak já říkám po staročesku, pukancové hody ještě nezažil. Ale za mého dětství a mládí se zase šustilo pytlíky od bonbonů a oříšků. Snad jen to srkání nápojů přibylo.
    Bývalo také zvykem, že si každý své vyprodukované odpadky odnesl ze sálu. Bojím se optat, jak to po představení pod sedadly vypadá dnes.
    A kde se v dětech bere ten cynismus? To je jednoduché. Příjdou ze školy a už se na ně valí potoky krve z televizních pořadů a pc her, kde se tak nádherně rozprskávají hlavy nepřátelům, mimozemšťanům atd. Že pak sledují film podle skutečné události jde tak nějak mimo ně.
    A navíc hromadná produkce. Přeci se neshodím před spolužáky, že mne to zaujalo nebo dokonce dojalo! Ne, honem nějakou "vtipnou" poznámku. Tak to bývalo, tak to je.

    OdpovědětVymazat