Pan učitel

Česká škola je rozmanitý a pestrý svět. Jedno ale nezvládá, nalákat do svých řad muže. Přesněji řečeno, opravdové muže. Došlo mi to už v raných počátcích mé pedagogické praxe, když jsem se ve sborovně potkávala se zkušeným pedagogem teoretikem. Napsal snad sto knih o tom, jak správně učit. Pak ho zdeptali osmáci při rozboru Karla Hynka Máchy. Bylo naprosto nemožné nevnímat řev linoucí se z osmé bé. Dramatickým vyvrcholením celé této studentské eskapády byla skupina opilých pubescentů, kteří si profesorovu hodinu krátili popíjením doma ukradeného rumu. Starý pán si ničeho nevšiml. Ředitelka už byla poněkud všímavější. Nejspíš nebyla úplně nelidská, protože panu učiteli umožnila odejít dohodou a na opilou omladinu nezavolala Policii, ale rodiče, což se tehdy ještě považovala za výchovnější variantu. Jiní kantoři, byť mužského pohlaví, byli většinou zženštilí, neprůbojní, bojácní, prostě pro školství naprosto nevhodní. Už tehdy bylo zřejmé, že pan učitel je takřka vyhynulý druh.

Pamatuji si, že v mém školním věku byla sborovna padesát na padesát.  Nepociťovali jsme žádnou slabost ze strany silnějšího pohlaví. Dnes aby chlapa za katedrou hledal v pravé poledne s rozžatou lucernou a ještě marně. Ovšem stále pojem pan učitel působí jako zaklínadlo. Poté, co se školství totálně feminizovalo, všichni kolem tvrdí, že chlapi by to jistě zvládli líp.
Vybavuji si, jak se mi to kdysi zdálo nepatřičné. Ne kvůli mužům samotným. Neseděla mi ta globalizace. Jistě k tomu přispěly moje zkušenosti s muži před tabulí.

Problém je, že situace se nemění k lepšímu, ba naopak. Jako by chyba byla ve všech těch ženách, co si s křídou v ruce vydělávají na chléb náš vezdejší. Bez mužů a mužných vzorů. Možná to bude pravý důvod, proč se v našich zemích školní docházka stává Popelkou. Která jakoby čeká na svého imaginárního prince. Takového, který vnese mezi lavice rozhodnost, sílu, šarm a eleganci.

Každý prostě věří na nějakou pohádku. Češi si oblíbili Popelku, Sněhurku či další rádoby chudinky. Občas si představuji, co by se stalo, kdyby do našich škol vtrhli ti očekávaní princové. Zjednali by pořádek, nastolili rovné prostředí, řád a systém? Myslím, že pohádky jako příměr se do českých škol nehodí. Možná tak thriller či akční sci-fi. Tam přeci také vystupují neohrožené hrdinky, které se statečně staví tváří v tvář skrytému i viditelnému nepříteli a krom toho stačí ještě vykonávat řadu dalších vedlejších činností. Když už se nějaký učitel vyskytne, většinou je uchráněn běžné školní byrokracie. Jednak to těžko zvládá, jednak se vedení většinou bojí, aby jim velmi rychle nezvedl kotvy a neodplul do jiného, více atraktivního přístavu.  Pravděpodobně se dostane do postavení opečovávané orchideje.

Přitom samozřejmě nechci házet všechny do jednoho pytle. Schopná a kvalitní minorita rozhodně existuje, já dnes ovšem mluvím o většině.

Konečně, i pověstný Igor Hnízdo byl dán do kontrastu s neurotickou kantorkou, aby o to víc vynikla jeho mužnost, ve školství tak nevídaná.  Jak to ale nakonec dopadlo, všichni dobře víme.

Dotaženo do konce platí, že česká škola muže postrádá. Tím spíš, že mám na mysli opravdové muže. Myslím, že je na čase, aby se někde nad tímto problémem seriózně zamysleli.  Když mohou ve větší míře obsazovat vedoucí funkce, do kterých je nominuje nějaká politická příslušnost, nikoli pedagogická schopnost, proč by nemohli působit i v terénu?  Genderová vyváženost má v tomto případě opodstatnění, ovšem musí být přirozená, nikoli podle nějakých kvót.  Ale to se zase vracím na půdu pohádkového světaJ. V tomhle ohledu totiž moc optimistická nejsem. Ačkoli, když jsem nedávno potkala šikovného a normálního pana učitele v první třídě, možná ještě není všechno ztracenoJ.