pondělí 5. září 2011

To si tedy nezasloužím:-)

Tak to jsem si nezasloužila,“ sklouzávala maminka k emocionálně podbarveným výčitkám vždy, když se jí něco nelíbilo. Říkávala to ve všech možných i nemožných situacích, ovšem jako dítě jsem vůbec nechápala, jak si mohla nezasloužit třeba mojí pětku z chemie.  Myslela tím samozřejmě nedostatek naší snahy vyplnit její požadavky, jenže to chvíli trvalo, než tato skrytá informace dokličkovala k našim mozkovým centrům.
Často do svého nářku zahrnovala i nic netušícího otce, slovy: „ To si s tátou nezasloužíme,“ nás nutila k pravidelným nedělním návštěvám i v okamžiku, kdy jsme byli na opačném konci republikyJ. Otec si pak v neděli odpoledne v tichém bytě spokojeně pustil fotbal a vůbec neměl pocit, že by si svou nedělní siestu nezasloužil. Naopak, byl zjevně rád, že mu tam nikdo neřve a nenutí ho pojídat bábovku s vnoučaty, když zrovna běží první nebo kolikátá ligaJ. S odstupem času mateřské výhrůžky samozřejmě chápu, také se občas uchyluji k podobné metodě citového vydírání,J ale větu o tom, co si kdo zasloužil, raději nepoužívám.Pořád mi totiž není jasné, co si tím zasloužit si je doopravdy myšleno. Zasloužím si hezké věci nebo naopak pár facek? Kdo to posuzuje? A čím si je zasloužím?Tato myšlenka občas zaměstnává mé myšlenkové pochody, zejména poté, co se dozvím, že si někdo něco zasloužil. První, co se mi motá hlavou, bývá otázka, kdo stanovuje míru zásluh. Nebo i z jiného úhlu, zda je nějaké měřítko. Občas mi podobné hlouposti vrtají hlavou. CO když si zasloužím něco, co jsem nedostala? Nebo naopak, co když užívám něco, co si nezasloužím?Popravdě řečeno, moc velký smysl tato myšlenková ekvilibristika nemá. Když sleduji veřejný prostor, tak v něm si spíš každý zaslouží to nejhorší- trest, vězení, vyobcováníJ Naopak, nezaslouží si uznání, výplatu, hodného partnera a celou řadu dalších atributů. Napadá mě, kdo si to tedy zaslouží, ale takové odpovědi se nenabízejí. Časem jsem dospěla k názoru, že každý si zaslouží to, co má. Ovšem rázem se vynořili oponenti, kteří se dožadují odpovědi, jak si někdo zaslouží nemoc, bolest, strádání?Na to jsem odpovědět neuměla, protože tady bychom zabředli do složitých filozofických diskusí, na které většinou není čas ani prostor. Přitom by mi trocha světla do tohoto problému přišla docela vhod. Jenomže zdá se, že shoda panuje pouze ve faktu, že zasloužit si lze jen dobré věci. I tam se ovšem objevuje sporný bod. Proč on si zaslouží něco, co já ne?Pamatuji si, jak mě jednou rozladilo, že si maminka nezasloužila, aby na mě musela čekat celou noc, než se vrátím z nějakého bujarého náctiletého mejdanu. Byla z toho nepříjemnost a já pak zatvrzele oponovala, že si to tedy zasloužila, protože mě nemá právo omezovatJ No, šestnáct letJ. Sama nevím, jestli bych na jejím místě místo plačtivých výčitek nerozdávala výchovné fackyJ. Prostě ona si tehdy zasloužila, abych přišla včas a já si naopak zasloužila pár pohlavků.  Způsobů, jak definovat něco, co si zasloužíme, je jistě plno. Například moje oblíbené ticho. Když se vrátím z hlučné práce, zasloužím si doma ticho. Ovšem soused muzikant, který celý den pospává po nočním koncertu, si asi zaslouží prostor pro zkoušení svých hudebních produkcí. Oříšek je v tom, že naše představy o tom, co si kdo zaslouží, nějak neladí dohromadyJ.Dovedu si představit, že každý si myslí o sobě, že si zaslouží jen to nejlepší. Pokud by pomyslný žebříček toho, co si lze zasloužit, někdo vydal, asi by ta pozitivní byla rozebrána okamžitě. Neznám jedince, který by si zasloužil dejme tomu protivného šéfa dobrovolně. Jenže právě ten šéf je zase přesvědčen, že tak rýpavé zaměstnance mu byl čert dlužen a že tohle si rozhodně nezaslouží. A ve finále s tím musí koexistovat. Kdysi jsem o těch zásluhách opravdu vážně přemýšlela. Až do doby, kdy jsem si povšimla, že moje okolí si nic takového nezaslouží, protože přemýšlet o hloupostech nikomu ještě nepomohlo a vztahy neutužilo.
Proto také už neřeším, co si kdo zaslouží a kdo ne. Když se mě něco hodně dotýká, snažím se tuto maminčinu oblíbenou frázi vytěsnit a nepoužívat.  Ale někdy to naskočí samo od sebe. V těch negativních okamžicích-když se na vás valí jeden stres za druhým, nic nefunguje jak má, se mi dere na povrch, to si ale přece nezasloužím.
Na to mi kontrují doma: A kdo si to tedy zaslouží?Prostě nikdy nekončící koloběh otázek, na které není odpovědi. A ztrácet tím čas, to si přeci nezasloužímeJ











3 komentáře:

  1. Nezasloužím si to, bych komentovala dost zjednodušeně.Je to výsledek, který stále více pociťujeme, současného stavu společnosti, ze které se stále více vykrádá pojem, co je to vzájemný respekt!

    OdpovědětVymazat
  2. Nádherně napsané, parádní článek. Trošku mi mluví z duše. Poslední týdny mě občas napadne, že si "tohle" přece nezasloužím... Fakt suprově napsané, klobouk dolů.

    OdpovědětVymazat
  3. Početla jsem si...moc pěkně napsáno...no já míním, že si zasloužíme poprat se s genama...jsou to potvory :oD

    OdpovědětVymazat