pondělí 17. října 2011

Spiderteacher

Dnes jsme ovládli lezeckou stěnu v Holešovicích. No, ovládli je příliš silný výraz, prostě jsme byli zkusit lezení na stěnu. Máme v Bubenči mamuta. Respektive MamutaJ, kde se těmto aktivitám věnují.  A věnují se dobře, byl to hezký zážitek, byť někteří se předem báli, že výšky nemohou. Ale dokázali to překonat a na laně se zhoupli všichni včetně měJ! Nu, jak říkám, zážitek.  Někteří dokonce uvažují, že to pojmou jako nové hobbyJ.
   Pro mě byla největším problémem a následným zklamáním organizace celé akce. Nejprve jsem zjišťovala zájem,byl, takřka stoprocentní. Tak jsem objednala, zamluvila a jala se vybírat peníze. Zatím dobrý. Ovšem v pátek najednou zjistím, že mi z třiceti dětí půjde třináct!!
Proč?“  Valím překvapeně oči.
„No, máma řekla, že když není škola, zajdeme si k doktorovi, k babičce, pro nové boty, na zmrzlinu či já nevím kam ještě…“
„Jak není škola?“ Divím se. „Je to vaše třídnická hodina a navíc je to objednané?“
Děti jen krčí rameny. Co taky mohou, že?
Přibylo pár nachlazení, nějaké neodkladné privátní aktivity a ve finále nás má jít třináct!
Dneska už to nebylo tak horké, dorazilo sedmnáct dětí, ale i tak je to polovina třídy.
Pořád se opakující problém. Jako by někteří rodiče nechápali, že já to musím někde objednat, a většinou na určitý počet dětí a na nějakou zálohu, nikoli na čestné slovoL. A to je tak vždycky, se školním výletem, s horami, s kroužky, s exkurzí a o zájezdu do zahraničí ani nemluvímL.
 Vždycky se objeví jedinci, kteří na poslední chvíli svoje přihlášky ruší a tím bourají celou složitou koncepci naplánované akce. Shání se náhradníci nebo se daná aktivita prostě musí rušitL. Storno poplatky pak nikoho nezajímají. A protože v současnosti podobně benevolentních rodičů, kteří děti z akce odhlásí na poslední chvíli,(mnozí dokonce ani nezavolají a děti nepošlou - to je úplně nejnovější módní trend některých akčních mladých rodičůL) musíme se učit do přihlášek zakomponovat i právní terminologii. Třeba i takovou, že smlouva je závazná, a že záloha se nevrací. Protože pokud to tam není, akci musí (nespravedlivě) zaplatit děti, které se zúčastní, protože cena se logicky nižším počtem účastníků nemění!  Vždycky si říkám, že už nic organizovat nebudu, pak mě děti zase zviklají. Ale po dnešním lezení se sedmnáct statečnými, zase  nevím nevím. Dětem se to líbilo, moc, mně ostatně také,ale účel stmelit třídní kolektiv to rozhodně nesplnilo, když je nás ve třídě třicet. A to je pořád dokolaJ
     Ale zase budou akční fotky. Zítra:-)

2 komentáře:

  1. Nevím, zda vám to bude útěchou, ale nejen ve škole, je tento nešvar-rušení na poslední chvíli běžný. Co je to za dobu? Já jestli nejsem na smrtelném loži, mě nenapadne nic rušit. Ovšem dnes dané slovo,(ani to psané), nemá žádnou váhu! Chabou útěchou je(zatím), jedna jistota, že rande s vlastní smrtí se nám takto nepodaří "na poslední chvíli zrušit".:o(

    OdpovědětVymazat
  2. Jednání takových rodičů opravdu nechápu. Pro mě jediným důvodem k rušení akce je nemoc a i při tom mám velmi nepříjemný pocit a křeče v okolí žaludku.

    OdpovědětVymazat