Třídní schůzky

Ne snad, že by šlo reflexi dnešního dne, byť i na dnešek připadly u nás třídní schůzky. Byly ale úplně jinéJJJR Rodiče byli milí, vstřícní, příjemní, hezky se s nimi v novém roce povídalo. Jen jestli si to budou myslet i jejich dětiJ.Pro mě to ale dnes byla příjemná, společenská záležitost.
Jsem  ale přesto příliš vyčerpaná, a než abych tvořila nějaký smysluplný text, ponechávám tady ukázku z mé Třídní knížky ...Když už distribuce vázne, nechť se ke svým čtenářům dostává alespoň po kouscích

L L

...............

    Kdysi jsem si myslela, že z třídních schůzek jsou nervózní jen učitelé, pak jsem ale mluvila s kamarádkou, které z třídních schůzek vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Vždycky se strašně bála, co bude, kdo ji zas vynadá, nebo ztrapní před celou třídou. Říkala, že týden před schůzkami nespí nervozitou. To byl pro mě překvapivý pohled z druhé strany. Také jsem mívala trému před třídními schůzkami. V mládí, kdy většina rodičů byla starší než já, a vyprávějte jim pak nějaká moudra ohledně výchovy? Dnes už to rozhodně neplatí, a abych našla rodiče staršího než já, musím se hodně snažit.

Některé školy prosazují strategii scházet se co nejvíce, a pak mají třídní schůzky poměrně častou frekvenci.

Člověk nemusí být ani statistik, a přesto ví, že všeho moc škodí. Většinou rodiče nemají čas lítat tak často do školy, a pokud dítě nemá problémy, vidí to i jako zbytečné.
To je vidět i na rodičovské účasti na třídních schůzkách třeba v čase adventním.

„Prosím, sdělte rodičům prospěch jejich dětí,“ přikazovala nám ředitelka na poradě, která se konala celé odpoledne, aby pak zjistila, že polovina kantorů nemá dostatečné množství známek pro klasifikaci. Než ale vystartovala k verbálnímu protiútoku, jakýsi odvážný hlas se ozval z roku sborovny:

„Stejně nikdo nepřijde, tak je to zbytečné.“

Zbytek porady panovalo dusno. Když schůze skončila, pomyslela jsem si něco o promarněném čase a šla připravit třídu na setkání s torzem rodičovské veřejnosti. Sotva udeřila stanovená hodina, začali se rodičové trousit. Když jsem se pokusila schůzky slavnostně zahájit, dorazili další opozdilci. A po třetím, zdánlivě už úspěšném zahajovacím pokusu, zazvonil někomu mobil, takže jsem zase musela zmlknout.

Nešlo ale o hluboké ticho. Jeden tatínek řešil pracovní spor a dvě maminky hledaly místo, kde sedí jejich bobánek. Když našly, mohli jsme konečně začít. 

Jeden zvídavý otec se překvapivě rozhodl, že začne opravdu u pramene a zeptá se vedení, co bude dál. Kýžené odpovědi se ovšem nedočkal. Nebyl, kdo by mu ji poskytl. Ve škole bylo jen pár rodičů a dezinformované učitelky. Zřejmě se vážně čekalo, že nikdo nepřijde. Vysvětlování proto zbylo na mamince, pověřené nevděčnou funkcí členství ve školní radě. Držela se logiky, co je napsané, platí. To museli uznat i rebelující nespokojenci. Zvláště, když vzali v úvahu, že tady chtějí studovat jejich děti. Ze školy přesto odcházeli s pocitem frustrovaného badatele, který nenašel odpovědi na své otázky.

Ne, že by se nesnažili. Někdy ale snaha nestačí. Je třeba vidět konkrétní výsledky. A ty velmi často bohužel nikdo nepojmenuje. Tím se ovšem objasňuje častá frekvence třídních schůzek. Čím víckrát se vidíme, tím větší je šance, že se něco dozvíme. A přitom by pomohla maličkost, taková elektronická žákovská knížka by dokázala odbourat třídní schůzky téměř na věky. Ovšem je třeba ji začít používat.

Možná by bylo načase atmosféru odlehčit nějakou veselou poznámkou, aby rodiče měli o čem diskutovat. Nad sdělením, že:

„ Plival na schodišti na níže postaveného učitele vyššího ročníku, čímž snížil jeho vážnost,“ by se určitě na třídní schůzce diskuse rozpoutala.