neděle 1. dubna 2012

Paralyzovaná

Člověk ani nemusí být z VV, aby občas něco odposlechl. Některé dialogy, ač nejsou určeny pro vaše uši, se prostě přeslechnout nedají.  Jeden takový jsem dnes vyslechla na nemocniční chodbě a jsem z něho paralyzovaná ještě teď.L Opět máme tatínka v nemocnici,L zjevně se opakuje zápal plic z počátku roku, tudíž dnešní odpoledne bylo zasvěceno návštěvě v budově, která má navracet lidem zdraví, optimismus a empaticky pomáhat přenést se přes těžké životní situace. O tom, že tatínkův stav se od převozu tak rapidně zhoršil, že jsem se při pohledu na něj vyděsila,L budu asi psát později. Stejně jako o přístupu personálu, protože to bych honila víc zajíců najednou. Já chci ilustrovat míru empatie některých lékařů. Šla jsem si koupit do automatu na chodbu kávu. Jelikož podobnou myšlenku mělo víc lidí, postávala jsem v malé frontičce a sledovala kolemjdoucí lidi. Zaujal mě pár, který se celkem sympaticky dohadoval, zda neměli přeci jenom té své mamince místo pomerančů přinést jablka, která se nemusí loupat. Viditelně šli tedy na návštěvu. Fronta na kávu se mezitím hnula a já se dostala se svými drobnými až k automatu. Chvíli jsem hledala, co se vůbec nechá pít a poté jsem s imitací kapucína odcházela zpátky. A na chodbě už bylo poměrně rušno. Manželský pár, o kterém jsem mluvila, právě zjistil, že maminka v noci zemřela. A jim to dosud nikdo nedal vědět.L Tak, zatímco žena usedavě plakala, muž se snažil zjistit, proč se tak stalo (pochopila jsem, že maminka patrně na umření vůbec nevypadala) a hlavně, proč jim nikdo nedal vědět? A tady přichází ten můj paralyzér.L Doktor netečně krčí rameny, a pak stylem, za který bych ve škole pubescenty snad i profackovala, prohodí něco ve smyslu, že se prostě staloL a že to bylo večer a už se jim nechtělo nikam volat. Zůstala jsem přikována k zemi a na chvíli se vědomě jala sledovat cizí rozhovor. A pokračovalo to v podobném duchu, jako: co dělají, že je neděle a další podobné kecy, že jsem zapochybovala, jestli je ten doktor normální. Mezi tím se vzpamatovala ona žena a začala vyžadovat jména zodpovědných lidí, kteří u maminky měli být a jim měli dát vědět. To se panu doktorovi sdělovat nechtělo a omezil se jen na neustálé krčení ramen, a že neví. Dál už jsem poslouchat nechtěla, vrátila jsem se do pokoje k našemu marodovi, ale hlasitý dialog z chodby věstil pokračování na pěkně dlouho. Když jsem ale následně viděla sestru v akci, jak hodila po tatínkovi lék, aniž by si všimla, že díky teplotě a špatnému dýchání ho rozhodně nemůže ani vložit do úst, natož pak sám zapít, došlo mi, že tady to s pomocí bližnímu mají postavené hodně jinakL Nu, ale jak jsem říkala, úroveň zdravotní péče a míra empatie až jindy. Dneska jsem prostě paralyzovaná. To jsem tedy ještě nezažila. A to jsem si myslela, že už mě nic nemůže překvapitL

8 komentářů:

  1. Ach jo, tohle je opravdu strašné. Vzpomněla jsem si při čtení článku, jak jsem byla navštívit kamaráda ležícího v nemocnici s vážným úrazem oka. Obě oči měl po operaci zakryté, pohybovat se nemohl, ale sestra mu večeři pohodila na stolek na opačném konci pokoje. Dalo se k němu dostat jen prokličkováním mezi postelemi a nočními stolky. Na kamarádovy prosby, aby mu tác přinesla k poseli, sestra odsekla, že tady není žádný hotel a ať se kouká obsloužit sám. Opravdu doufám, že nemocniční "péči" nebudu hned tak potřebovat...

    OdpovědětVymazat
  2. Hrozné jednání... No ale nedivím se už ničemu. Leda by člověka překvapili příjemným a férovým jednáním.

    OdpovědětVymazat
  3. Mojí kamarádce se silným zánětem prsu řekl tenhle týden chirurg, když ho docela vyděšená žádala, zda by jí vyšetřil nejprve, že soudí, že ONA tedy už nekojí ( její 45), což asi nepotěšilo, že pohled na její prsa je pro něj tak neříkající jako obraz na stěně za ním...připadalo mi to taky neuvěřitelné..nakonec ho uprosuila k doktorce na UTZ, ale to chování...

    OdpovědětVymazat
  4. No není to veselé čtení. Ale někdy mi přijde, že ochota sester je přímo úměrná ochotě a vstřícnosti lékařů, takže oddělení s nepříjemnými doktory = protivné sestry. Výjimky pochopitelně jsou.
    Držím palce, ať je tatínkovi lépe.

    OdpovědětVymazat
  5. Pamatuji si, když jsem ležela před pár lety v nemocnici s roztříštěnou rukou. Sestra mi vždy na stolek švihla zabalený sýr nebo zatavenou šunku, vedle toho kostičku zabaleného másla a rohlík a nůž, a starej se jak umíš... S jednou rukou se to fakt udělat nedá (a nebo já nepřišla na to jak).
    Tak jsme si vypomáhaly se spolupacientkou, která zas měla rozdrcený kotník - já pro ni vyřizovala vše, k čemu jsou potřeba nohy a stačí jedna ruka, ona zase dělala pro mě vše, na co jsou třeba dvě ruce.

    Jediné, kdo se k nám choval slušně byly řádové sestry - a ty měly status ošetřovatelek, nikoli zdravotních sester. Pro zdravotní sestry, co nyní musí mít nějaké to Dis. za jménem je nejspíše nyní péče o pacienty pod jejich úroveň.

    OdpovědětVymazat
  6. Skoro bych řekla, že se to muselo stát na Františku. Jitko přeji ať se tatínek co nejdříve vyléčí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hrozné.

      O doktorech a především těch nemocničních si nedělám miluze. Hlavně se jim nedostat do spárů :-(((

      A kde se to odehrálo, jaká nemocnice a jaké oddělení? Bez této informace mi to připadá zbytečné. Je třeba na to upozorňovat adresně !!

      Vymazat
  7. Škoda, že tihle nepoděkovali a neodešli...
    Slušnost a empatie v našem zdravotnictví skutečně chybí

    OdpovědětVymazat