Blázen

Blázen je asi pojem relativní, vždyť i letitý vtip tvrdí, že blázen se od svého lékaře pozná jen podle toho, kdo vlastní klíče. Nechci se zabývat psychickými poruchami, na to si netroufám, byť by mě ty procesy, které se dějí mezi neurony, zajímaly. Ale na to moje nedovzdělanost vůbec nestačí. Zkusila jsem na to přes umění, tam se cítím být víc jistá v kramflecích. Pravdou je, že při své geneticky zakódované vlastnosti odkládat věci na poslední chvíli, jsem to málem nestihla. Až včerejší sluneční pátek mi poskytl poměrně zajímavé zakončení pracovní týdne. Výstavu v Domě U Kamenného zvonu, kam vždycky ráda chodím. Ten dům sám o sobě mě vždycky pohltíJ. A včera mě stejně tak pohltila i výstava děl Adolfa Wolfliho, člověka, který většinu svého života strávil v psychiatrické léčebně. Měla jsem i odborný doprovod, takže mohu tlumočit kunsthistorický dojem, že jde o výstavní projekt roku. Tedy řečeno po našem, laicky- fakt bomba. Trochu kacířsky přemýšlím, že pro něho samotného byla jeho duševní choroba darem, protože mohl takhle geniálně tvořit. V běžném životě bych se s ním tedy potkat nechtěla, zejména jako malá holčička, ale jako umělec byl geniální. A tak si říkám, co je vlastně definice bláznovství. Odpovědět na to mohu ale asi tak maximálně malou reminiscencí, když se mi vybaví, jak kdysi dávno naše děti nosily takovou „placku“ s nápisem:

„Všichni jsou blázni. Jen já jsem letadloJ“ Ale výstava fakt dobrá, žel zítra končí. Takže kdo ještě stíhá a nemá na zítra program, možná by šlo o zajímavou exkurzi do hlubin rozervané duše.