Hackeři

Někdy mám dojem, že chodím do práce hlavně proto, abych sbírala historky na další knihuJ.
Některé historky se totiž od stolu fakt špatně vymýšlejí. Jako onehdá. Kolegyně vyrazila s dětmi do Pedagogického muzea. Vrátila se nadšená, že děti byly hodné, skvělé, nezlobily, prostě plno pozitivních přívlastků.  O dva dny později přišel mail z ředitelství zmíněné instituce. Naši hoši se nabourali do zdejšího počítače a zanechali tam po sobě nejen elektronickou stopu, ale i řadu vulgárních výrazů. Jakých jsem se od nikoho nedozvěděla, neb paní ředitelka psala, že se jí je příčí opakovat a z dětí jsem je následně nevypáčila. Podobně neškodné říkanky o Komenském a ženských, jakými jsme se v dětství „bavili“ my, to asi nebylyJ. Jelikož šlo shodou okolností o moji třídu, vyšetřování (ztráty třídní knihyJ) bylo na mě. Při identifikaci počítačových zločincůJ jsem se samozřejmě zdržela i titulování, kterými ztrátu vyšetřoval CimrmanJ, ovšem vyšetřování pachatele odhalilo, hoši se celkem bez problémů váhavě přiznali. Ovšem nutno konstatovat, že vůbec netušili, že způsobili nějaký problém?! J Ach, ty boží prostoto, řekla by moje babičkaJ. Nu, vysvětlili jsme si to, hackery jsem vyslala do muzea k osobní omluvě a jsem si jistá, že na učitele národů hned tak nezapomenouJ. Ale někdy člověk řeší věci….J