neděle 10. června 2012

Muzejní noc

  Muzejní noc patří k mým oblíbeným akcím s jednou velkou vadou na kráse, a tou jsou mraky lidí. Většinou tedy skončím na Letné, kde asi po sté prolezu Technické a Zemědělské muzeum Ja poté se vrátím do klidu a ticha domova.  Několik drsných zkušeností, kdy jsem se ploužila v nekončící frontě či se dusila na jedné noze v přecpaném busu, který pendluje mezi jednotlivými objekty, mi stačilo a podobnou masovost odmítám. Ovšem jak se účastnit muzejní noci a nenechat se zavalit davy? Oříšek, docela.  A rozlousknout jsme ho nedokázali ani letos. Bohužel.JJiž tradiční začátek u Technického muzea byl takřka paralyzující. Už před sedmou se tu fronta nedočkavých ctitelů technických památek vinula po rozkopané ulici Milady Horákové snad až dolů k metru. Zaskočení cizinci se zmateně vyptávali, co že se to tady děje?J  Bylo jasné, že tudy cesta nepovede. J
Jako typický anti-zemědělec jsem tedy opět skončila v Zemědělském muzeu, J které bylo z kraje večera ještě skoro poloprázdné. Tady jsem opět zjistila, že atributy mého dětství se již dávno staly muzeálním kusem, a tudíž nezbývá než očekávat, kdy se mezi exponáty zařadím osobně.J Na zdejším improvizovaném obchodním plácku jsme pak stanovili další strategii a odvážně se pokusili proniknout do města. Nu, nebyl to dobrý nápad,ale co jeden neudělá pro poznání.J Nechutně narvaným autobusem jsme přejeli na Jana Palacha, kde jsme zkusili Umělecké muzeum. Nejen narvané, ale až nesnesitelně vydýchaný vzduch. Jako by klimatizace nebo jen otevřené okno byly zde neznámým pojmem. JProto i přes  zdejší velmi zajímavé exponáty jsme se co nejrychleji vypotáceli ven nadýchnout se čerstvého  pražského Jvzduchu. Chtěli jsme do Vojenského muzea a cesta vzhůru se opravdu podobala vojenským manévrům.J Vojenské muzeum bylo stejně odporně vydýchané a bylo zde takřka branné nedýchatelno,J množství lidí se tam ale vzhledem k velikosti objektu víc rozptýlilo, takže se tu dalo pohybovat. Dýchat ovšem nikoli. Zdejší akce pro děti, střelba ze vzduchovky, trochu připomínala rodičovské hararakiri. Mnozí liberální rodičové posílali své děti do střelné zóny nasbírat si diabolky (k čemu nevím,asi jako trofejJ), ovšem bez ohledu na to, že v sekci se stále střílí, byť zrovna třeba jen z kuše. Nu, zdá se, že někteří mají na bezpečnost svých děti poněkud svobodomyslný pohled.
Organizátory naopak asi zájem malých střelců zakočil, neb náboje brzy došly a cesta pro nové se protáhla nejméně na půl hodiny. J
Naštěstí jsme střílet nepotřebovali a tak jsme se mohli šplhat výš na Vítkov. Cesta do strmého kopce byla rozhodně pohodlnější než martýrium stále přeplněnými busy. A zdejší památník se stal naší konečnou. Ani tady se nedalo dýchatJ a tak bylo ve finále příjemnější posezení pod Kafkovou  obří sochou. Cesta domů krátce před půlnocí se od té podvečerní nijak nelišila. Bus narvaný, na Letné fronta do Technického muzea ( už tedy ne až k metruJ), Zemědělské pro změnu narvané - na dvoře se totiž grilovalo, a mraky lidí v ulicích. Nu, víckrát už v noci do muzea nepůjdu. Zdá se mi totiž, že v této obří masovosti to naprosto ztrácí smysl. Pro nás, co do muzeí chodíme i normálně, tam nic nového nebylo. Pro ty,co chtějí nalákat, je to zas kontraproduktivní, v těch masách fakt nejde o žádný zážitek. Snad jen pro závodníky, co mají za cíl stihnout za večer co nejvíc atrakcí a pak se tím chlubit, pro ty to smysl má.J A že takových bylo dost, to zase ano.  Ještě pak pro milovníky návalů a masových akcí, což zase nevím, zda tací jsou. Ale asi ano, muzejní noc je toho důkazem. Pravdou je, že zaměstnanci muzeí mají můj hluboký obdiv. Připravit to, pak celý večer pobývat v nedýchatelném prostředí a ještě se na ty davy usmívat a být ochotný a vstřícný ( a že byliJ), poslouchat ta moudra některých chytrolínů ( ve Vojenském muzeu takových rádoby  odborníků bylo - sama jsem slyšela pány jak svým zvídavým synkům vysvětlují druhou světovou válku  nad exponáty z roku 1914J a zasvěceně popisují události, které se přihodily o dvacet let později), to vše vyžaduje velkou dávku trpělivosti a entuziasmuJ a tu pracovníci muzeí opravdu předvedli. Včera večer bych nechtěla být v jejich kůži. Doufám alespoň, že ty mraky lidí budou vnímány jako akce úspěšná a jim to přinese nějakou satisfakci. Zasloužili by si toJ






 Zde sedí kalous ušatý. Chudák, stal se zdrojem vtipkování. Snad každý, kdo prošel kolem, si rázem asocioval jeho lidského jmenovce. Většinou velmi nevybíravě. Chudák exponát. I ve své vycpanosti sympatičtější než jeho personifikace. Včera večer si ale vyslechl svéJ



5 komentářů:

  1. Já se zdárně této akci vyhýbám. Nechtěně ale vždy musím být v práci. A když to potom poslouchám a čtu, tak si říkám, že je asi lepší někdy v pracovní den vzít baťůžek a zahrát si na výletníka...a samozřejmě zaplatit.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc pěkná reportáž, jako bych u toho byla! To je tak, když je něco zdarma:-D
    Mě stačilo, jednou omylem vstoupit do nově otevřeného populárního obchodu s nábytkem, opravdu naprosto nevědomky. Abych pak zažila co jsou lidé schopní obětovat zato, aby měli nákupní tašku za 1 Kč. Naštěstí celá vyděšená, jsem mohla využít možnosti úniku poskytnutý pohotovými zaměstnanci. Pak je jasné, jak to vypadá, když je tolik kultury 1x v roce zdarma.

    OdpovědětVymazat
  3. Jé, já tolik litovala, že nám to nevyjde. Byla jsem jen 1x, ve Veletržním paláci- na "oživlých obrazech" a bylo to super. Když jsem ale pak slyšela vypravování o frontách a nacpaných sálech jinde, to si radši to vstupné zaplatím. Jen ten doprovodný program bývá bezva. Tak děkuju za přiblížení akce a vidím, že nemusím zas tolik litovat... a vaši zemědělci se k nám chovají vždy slušně, takže tam kdykoli na nějakou akci zas ráda zajdu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. My máme Muzejní noc rádi - ale právě z důvodu přílišného davu volíme objekty dostatečně velké (Letecké muzeum Kbely například) a nebo objekty ne až tak lidmi oblíbené.

    OdpovědětVymazat
  5. tak my byli v technickém..dalo se, ale stačilo:-)

    OdpovědětVymazat