Holka nebo kluk?

 Mám ráda kávu ze Starbucksu a občas si ji dopřeji i přes to, že je nekřesťansky drahá, respektive předražená. Onehdá jsem se ocitla na Václaváku přímo před inkriminovanou budovou, tudíž jsem si říkala, že by byl hřích nevyužít lákavou nabídku a nějak se odměnit za celoroční školní anabáziJ. Vybrala jsem si pěkně horké velké latté a těšila se na lahodný nápoj. Obsluha zde má onen zvyk (nebo snad firemní příkaz, protože jsem se s tím setkala i v zahraničí), že chtějí znát vaše křestní jméno, které napíší na kelímek s kávou, kterou vy si vyzvednete u dalšího stolkuJ. Taková trochu zbytečná manufaktura, ale všichni máme své mouchyJ. Spořádaně jsem nahlásila, že jsem Jitka a po (ne)zbytně dlouhé čekací době se dočkala svého drinku. Na kelímku se ovšem skvělo JIRKA.  V zahraničí bych se nad tím asi nepozastavila, byť tam mi paradoxně jméno nekomolí.  Úkosem jsem na sebe mrkla do výlohy, jestli se nějak výrazně neměním v muže, ovšem nezdálo se mi.  Pro jistotu jsem ještě vytáhla zrcátko, abych se ujistila, zda mi nečekaně nevyrašil knír či něco pdobného. Nic jsem neobjevila.  A tak mi vanilii latté poněkud zhořklo. Pravda, jen na chvíli, nenechám si takovou blbostí zkazit den, ale říkám si, že trocha pozornosti by těm husičkám za pultem neškodila. Kafe mají drahé jako blázen a když nejsou schopny interpretovat jedno jméno, tak nevím, zač si vůbec zaslouží výplatu, když všechno ostatní za ně dělají stroje.  Asi jsem byla přepracovaná, že se mě to, byť na okamžik, dotklo, ale i se  zpětným nadhledem si myslím, že by to být nemělo. Minimálně proto, že si na tom zbytečném vypisování jmen staví firemní kulturu. A když to neumí (minimálně na Václaváku ne) je to trapnéJ