Někdy se mi stává, a v poslední době nějak velmi často, že něco řeknu, udělám, pronesu či napíšu a opačná strana si to interpretuje úplně jinak. Většinou samozřejmě negativně a hbitě se to otočí proti mně. Sice už mě to nepřekvapuje jako kdysi v mládí, kdy jsem měla potřebu každému takovému dezinformátorovi vysvětlit, jak jsem to opravdu myslela. Pokoušela jsem se hledat chybu u sebe a vyjadřovat se jinak, víc diplomaticky, opatrně či neutrálně, ale nakonec jsem dospěla k léty prověřené moudrosti, že nejlepší je mlčet. Mlčet a sledovat, neboli video et taceo, jak pravila kdysi královna Alžběta. Jenže to se dost ostře tluče s mou potřebou něco říct, verbalizovat problém či situaci a tím se dobrat nějakého řešení. Je to trochu (více) schizofrenní situace, tudíž se vlastně ocitám v začarovaném kruhu. Někdy je to kapku vztahovačné, to sebekriticky přiznám, ale často jsem v tom naprosto nevinně a jen zírám, co mnohdy dobře míněná věta, poznámka či dotaz mohou způsobit. Vypadá to, že těch vztahovačných lidí je mezi námi mnohem víc a rozhodně není nutné (i když pro sebereflexi samozřejmě velmi potřebné) hledat vinu jen u sebe. Můj problém je asi ten, že mě to pak trápí, přemýšlím, proč ten konflikt vznikl, co jsem řekla nebo napsala špatně a kde je tedy jádro pudla. A také, že nemám moc ráda (respektive vůbec) pokrytectví, jehož detaily nebudu rozvíjet. Svého pokrytce si všichni umíme definovatJ.
Jsem zastánce čistého stoluJ. Ovšem když druhá strana to takhle nemá a hned přejde do agrese nebo obviňování, je z toho jen neřešitelné bludiště, ze kterého není cesty ven. Ani stará poučka o tom, že se máme chovat, tak jak chceme, aby se okolí chovalo k nám, neplatí. Kolikrát jsem se omluvila, vysvětlila, přiznala chybu či akceptovala opačný pohled. A zpětná vazba nepřišla, stejného přístupu jsem se nedočkala. A že stokrát nic umořilo i vola je dlouho známá věc.
A tak když se vám té odezvy nedostává, je jasné, že to nemá smysl. A je úplně jedno, zda jde o hovory pracovní či rodinné záležitosti, potažmo věci vztahové. Ani ve sportu nelze hrát, pokud je míč stále na jedné straně. Leda byste se vrhli na dráhu osamělého běžce na dlouhých tratích, což ale vyžaduje velkou odolnost a ta se nezískává snadno. J Nicméně se o ní hodně snažím.
Třeba se trochu přiučím při nadcházející olympiádě. J
Krásně napsáno. Kde to mám podepsat?
OdpovědětVymazatAno, té agrese, a hlavně bezdůvodné, přibývá. A stále mne to překvapuje.
Naučila jsem se takové lidi nechat odejít ze svého života. A někdy je znovu potkám a dáme si třeba i šanci. Ovšem pokud se to týká těch nejbližších, zejména rodiny tak to je trápení, vím. A mlčet a sledovat neumím a ani nemyslím, že by bylo správně. Tak at se Jitko z bludiště vymotáte dřív než zazvoní školní zvonec..ono užírat se o prázdninách :o)
OdpovědětVymazatJako bych četla o sobě, přesně jste zachytila mé pocity. Manžel mi stále říká poslouchej a mlč...ale copak to jde:-)
OdpovědětVymazat