Je to o lidech

  Ne snad, že bych tímto objevovala AmerikuJ,naopak. Ale potvrzení stávajícího pravidla v praxi je někdy docela příjemné. V daný okamžik mám na mysli lékařskou péči. Díky často nemocnému otci se s ní setkávám více, než by se jeden kdy přál. A poměrně často si ji tady beru na paškál. Většinou jde tedy o zážitky z nemocnice nikoli na kraji města, ale z města okresního, ale to není, myslím, podstata. Podstata jsou ti lidé. Protože tento týden tatínek skočil na operaci v nemocnici na Karlově náměstí. Mohla jsem ho tudíž dostatečně často navštěvovat a tím se mi naskytl nečekaný prostor pro srovnání. A že jsem valila oči. Nejen, že jsem se ocitla v příjemně vzdušném, čistém a klidném prostředí- (nenarazila jsem na všudypřítomný zápach, který mě pronásledoval v jiné nemocnici a který jsem vždy řadu dalších dní nemohla dostat ze své čichové soustavy ani z oblečení, o vlasech nemluvěL), ale hlavně ta všudypřítomná ochota a laskavost. Do nemocnice na Karlově náměstí chodím dávat krev a vždy se tam s podobným přístupem setkávám. Ale trochu jsem si myslela, že to může být i tím, že já něco poskytuji a tudíž existuje jakýsi kodex, který přikazuje laskavé chováníJ. Pokud existuje, pak se jím řídí v celé nemocnici. A je to fakt nebe a dudy. Nebudu se rozepisovat do detailů, jsou to hodně i jen maličkosti v chování seser i doktorů, ale když už člověk musí do nemocnice, tak na Karlově náměstí mu nejen pomohou, ale i se k němu chovají jako k člověku. A zatímco by to mělo být samozřejmé, já jsem z toho v šoku. Samozřejmě v příjemném šoku a těší mě, že jsem mohla poznat i tuto „odvrácenou“ tvář českého zdravotnictvíJ. Prostě, jak všichni víme, je to o lidech. A ti na Karláku jsou na svých místechJ