Ahojky

Ráda si pohrávám s češtinou, baví mě její slovní hříčky i schopnost vytvářet novotvary.  Někdy i patvary či nonsensy, samozřejmě. Mnohdy stačí jedno písmeno a význam slova je úplně jinde. Moje babička se zajímala o adaptované děti a těžko se jí vysvětlovalo, že děti jsou adoptovanéJ. Prostě tam měla to a a přes to vlak nejel. Trochu horší to měla Helena Vondráčková, která se chlubila, že má stále skvělou kondičku. Což o to, to ona má, ale když tiskařský šotek zaměnil o za u, asi jí ze svého prohlášení moc veselo nebylo. Podobné hrátky a záměny, ať už chtěné či nechtěné, lze jistě zažít v každém jazyce. Francouzštinářka třeba vykládala, jak francouzské rodině, u které bydlela, tvrdila, že k večeři přijde, jen co umyje koně. Myslela přitom samozřejmě vlasy, ale podobnost obou slov vytvořila tuto vděčně vypravěčskou příhodu., kterou ocení zejména ti, jež daný jazykem vládnou. Stejně tak se nesetkalo s velkým úspěchem, když se při anglické návštěvě halekalo, byť česky: Fakt, už jsou tady! Česky drnčivé fakt zasáhlo Angličany právě při vstupu a dle kožených obličejů se dalo usuzovat, že onomu slůvku přisoudili jeho anglický význam. Bylo docela velkou zkouškou angličtiny vysvětlit jim, že tomu tak není. Ostatně, čeština v poslední době anglikanismy doslova přetéká, takže cool i love máme už i televizi. Co ovšem bytostně nesnáším, je rádoby módní komolení češtiny. A za takové ahojky, čauky či hoďku bych fackovala na potkání. To samozřejmě nemohu, ale dělám si dle toho úsudek. U lidí, které znám dlouho, to většinou považuji za určitou dávku infantility, která snad odezní a místo ahojky se zase budeme zdravit jako lidé. Ale jsem ostražitáJ, protože kdyby to nepřešlo, tak nevím, co dál. S novými lidmi, kteří mě pozdraví ahojky nebo čauky se prostě neseznámím. Vím, že je to asi povrchní, ale na ahojky mi naskočí vnitřní kontrolka a je mi jasné, že tady není něco v pořádku. Minimálně to, že nejsme naladěni na stejné frekvenci a tudíž nemá cenu se dále pokoušet o konverzaci. Jako někteří mají vnitřní vibrace, které jim říkají, co ano a co ne, já mám slovní. A ahojky nebo za hoďku jsou vibrace veskrze negativní. Ono by se jistě našlo slovních vibrací víc, třeba šišlání (úmyslné), zdrobnělinky, neustálé drahouškování či takový ten diblíkovský tón, ale to je zase nové téma. Dnes jsem si musela vyřídit svoji averzi s ahojky!