Rebel bez příčiny

K mládí patří potřeba rebelovat, opouštět staré hodnoty a vytvářet nové. Nastupující generace prostě chce dokázat, že je lepší nebo minimálně jiná než ta předchozí. U té současné to někdy trochu postrádám. Jako by byli spokojeni s tím, co tady je a proti čemu by revoltovali? Ale to by zase bylo jiné zamyšlení.
Kdyby si dal někdo práci a hledal důvody, proč se bouřit proti generaci svých rodičů, určitě by mu vyšla snaha nebýt stejný.  Dojde na to v rozhovorech skoro vždycky. „Jestli něco nechci, tak být stejná jako máma,“ tvrdila většina z nás. Připadá mi to trochu jako tradice, neb dříve nebo později se přistihneme, že v určitých situacích reagujeme úplně stejně, jako kdysi naši rodiče. Někdy platí i přímá úměra, čím víc v mládí rebelujeme, tím víc jsme potom stejníJ. 

   Docela dobře si dovedu představit současnou generaci, žijící většinou v materiálním nadbytku, jak se uchyluje kamsi do lesů, kde hodlá žít v absolutním souladu s přírodou, což se ale asi zase neslučuje s jejich představou rebelství. Nedávno jsem se o tom přesvědčila na vlastní uši.
 „Až mi bude osmnáct, odejdu od vás a budu si žít po svém,“ hlásal sebevědomě dvanáctiletý rebel, který zrovna neměl náladu poslouchat rodičovské pokyny.

„Kam odejdeš?“ zvědavě se vyptávám.

„Najdu si nějaký vlastní byt,“ zní logická odpověď.

„A jak se budeš živit?“ pokračuji ve výslechu. Vyvolám tím chvilku zamyšlení a pak se dozvím.

„Jednou za týden přijde mamka, navaří mi a vypere!“

A tak to má být. Rebel bez příčiny, který má ve všem jasno. A my se alespoň zasmáli. Samozřejmě, za jeho zády, abychom neranili jeho rebelské egoJ