pátek 7. září 2012

Pohonné hmoty

 Při cestování mezi předraženými benzínkami, výhrůžně blikajícími výzvou čtyřiceti korun za litr a kdo dá vícJ?, občas si, možná i nostalgicky, vzpomenu na dobu, kdy jsme naftou dokonce i doma topili. Možná to dnes zní skoro jako sci-fi, ale já si pamatuji na nafťáky, s velkým okýnkem uprostřed, které stály v rohu našeho obývacího pokoje, a vyhřívaly tu obří místnost, která je dnes z úsporných důvodů dávno rozdělena na tři prostorně útulné dětské pokoje. Z toho je patrné, že časy se měníJ.
 Vytopit dům nebo byt znamenalo v mém dětství hlavně mít známého, abyste se vůbec dostali do pořadníku na uhlí. Přitom vytápění některých prostor, jak si pamatuji, nebylo vůbec snadné. Seběhnout hluboko do sklepa, naplnit uhlák a vyvláčet ho po schodech do x-tého patra. Pro mnohé to znamenalo pravidelnou dávku tělocviku a intenzivního pohybu, tudíž je zcela nabíledni, že obézních dětí (neb podobnými úkony byly často zaměstnávány hlavně děti), bylo procentuelně výrazně méně než dnes. Dokonce i mnohé školní třídy se honosily svými vlastními kamny a bylo nutno i zde vyčlenit službu na uhlák. Nevím, jak to vnímali tehdejší kantoři, ale dnes je těžké určit i službu na třídní knihu, která má za úkol přesouvat, v porovnání s uhlákem takřka nezvážitelný, úřední dokument z jedné třídy do druhé. Vlastně ani nevím, jestli dnes nezasahujeme do dětských práv, když je nutíme přemisťovat předměty z bodu A do bodu B.  Nu, pokud je nenutíme vypočítat průměrnou rychlost, tak snad neJ, ale vybavuji si, že jsem svého času narazila na paragraf, který se nad podobnou „šikanou dětí“ opravdu seriózně zamýšlel. Vše, co souviselo s nějakou, byť fixní, dětskou odpovědností, radikálně zamítal.
Když pak pláčeme nad žalostným stavem nastupující generace, měli bychom si v první řadě zamést před vlastním prahem. Pokud budou děti znát jen práva a ne povinnosti, byly by proti sobě, kdyby toho nevyužívaly (respektive nezneužívalyJ).
   Generace, která o něco musela bojovat, jako by automaticky budovala i nějaké hodnoty. Respekt si získávala hlavně tím, že se nenechala zlomit. Vlastně i dneska je těžké nenechat se zlomit a je jedno, jakého si stanovíme nepřítele, komerci, předraženost, hloupost, povrchnost, morální úpadek či bezcharakternost. Nekonečná šňůra dalších existujících – už dávno nejen sedmi-současných smrtelných hříchů ,by snadno mohla vést k nějaké potencionální depresi či splínu, přesněji řečeno empatické vnímání současné reality je úplně stejný boj jako jsme vedli za mého mládí s totalitou.
Jenže není samozřejmě boj jako boj. Pamatuji si, že jsme častokrát nad vším mávli rukou, jako že nám soudruzi můžou, a šli radši do hospody. Nebo jeli na výlet. A tam šli zase do hospodyJ.
Pravda, ceny benzínu a nafty byly radikálně jiné, dnes tedy například neznám nikoho, kdo by naftou topil. Ale zase znám mnohé, kterým marže pohonných hmot pěkně zatopilyJ. Hospody jsou stále plné a většina z nás velmi často mávne rukou, jako že nám můžou… Nu, jak je vidno, historie se opravdu opakuje. Jen v jiném kabátkuJ
          

Žádné komentáře:

Okomentovat