Zápas

Právě skončený víkend byl ve znamení divokého souboje dvou ročních obdobíJ. Zima si ovšem počínala jako drsná královna, kterou nějaký plebejský podzim nemůže nikterak zastrašit, přestože je samozřejmě v právu. Diktátorský bílý monarcha si rázně prosadil svou. Bylo to sice ohlášené, ale pro nás, co předpovědím počasí moc nedůvěřujeme (naše chybaJ), docela překvapivé. Mě to tedy zaskočilo, čekala jsem déšť, nevlídno, ale sníh v Praze tedy rozhodně ne. Když jsme v sobotu vyjížděli na venkov, naše cesta silně připomínala exkurzi do bílé tmy. Pár kilometrů za Prahou už jsem se cítila jako na horách. A venkovská příroda připomínala zmatené panoptikum, sníh na ještě nespadaném listí, polámané stromy, závěje a chaos. Jediný, kdo se z říjnové nadílky radoval, byl Zachariáš. Dováděl ve sněhu jako zamladaJ.

 Vždycky, když nastane taková radikální změna počasí, vzpomenu si na babičku. I ona nedůvěřovala předpovědi počasí, zato se plně mohla spolehnout na svoje kosti. Jakmile jí začaly bolet, věděla, že přijde změna.  Zatímco dneska se sází víc na vědu, za jejích dob se věřilo, že tělo si řekne své. Pamatuji si, jak mi vždycky vykládala, že jí loupe v koleni a zapřísahala mě, ať se teple obléknu, protože zcela jistě přijde zima.

Nebyla jsem zrovna pozorná posluchačka a babička měla (mnohdy oprávněný) pocit, že její předpovědi bagatelizuji. Nechtěla mě nutit násilím. Prostě mi suše oznámila, že se mi moje nedůvěřivost jednou vrátí jako bumerang.

Její hrozba mi nyní dělá trochu starosti. Také totiž občas cítím určitou malátnost před změnou počasí.

Většinou se cítím unavená, ale nikdy dopředu neodhadnu proč. Přitom se už často potvrdilo, že moje ztráta energie a prudká změna počasí spolu úzce souvisí. Bohužel, zatímco babička měla jasno předem, mně dochází souvislosti ex post.

Také se bojím dědičnosti. Představa, že mě bolí nohy tak, že se nehnu, je při současných prudkých výkyvech počasí dost tristní. Patrně bych se mohla trvale zařadit do kategorie práce neschopných. 

   Když o tom začnu víc uvažovat, musím si přiznat, že počasí má na mě vliv větší než jen malý. Už řadu dní, ba i týdnů, jsem neviděla slunce, a musím říci, že moje nálada je tím silně poznamenaná. Víkendový souboj zimy s podzimem mě také docela odrovnal. A to nepřipomínám fakt, že na rozdíl od auta, pro které jsem to stihla, moje vlastní nová zimní obuv je zatím ještě někde v regálech u BatiJ.

   Jenomže únava je jako diagnostický prvek budoucího počasí dost nespolehlivá. Unavená dokážu být z mnoha věcí, nejen ze zimy. Jen co si rychle vybavím, unavuje mě hluk, fronty, zbytečnosti a celá řada dalších běžných záležitostí. A to nemluvím o politice. Z té ale nejsem unavená jenom já, jak ukazuje průzkum veřejného mínění.

Napadlo mě v sobotních záplavách sněhu, jestli by nestálo za to odjet na půl roku někam za sluncem. A začala jsem si to představovat. Teplo, dlouhé dni, pláž, klid a pohoda. Vždyť je to krásná představa.

Pak ale naskočí praktické záležitosti.

Je jasné, že jde o neproveditelnou věc. Navíc, kdyby ji uskutečnili všichni vydeptaní naši zimní polovicí roku, asi by se na jihu dost divili. Ale představovat si to je lákavé. Pokud si vzpomínám, i babička ztrácela své bolesti úměrně výši slunečního záření.  O právě minulém víkendu by patrně nevystrčila nos z domu. Já ano, kosti mě zatím ještě nebolí, ale nálada rozhodně nebyla nikterak jásavá. Trochu mě ale mate, že jsem necítila únavu. Asi to byl tak nečekaný zvrat, že jsem ani unavená nestačila být.

   Z toho plyne, že zima patrně definitivně nevyhrála a podzim se ještě na nějakou dobu vrátí, aby byl zachován řád a pořádek. Vždyť co by také v listopadu padalo, když listí bude zavaleno sněhem?

 Až se mi to vrazí do kostí, budu teprve vědět, na čem jsemJ. To pak bude zápas….J