Na co můžeme být hrdí?

Nabízí se cynická odpověď, že na nic, ale tak pesimistická být nechci. Zahajujeme dnes ve škole projektový týden s tímto vzletným názvem, tak doufám, že něco odhalíme J. Shodou okolností se nad stejným problémem v mé oblíbené Xantypě zamýšlí i pan Ivan Klíma, který na straně 95 J glosuje výsledky průzkumu z LN, na koho že to jsme nejvíc hrdí?  Prý jsou to Havel, Jágr a Gott.  Krátce tady budu jeho text citovat, protože se s ním shoduji v názoru, jak glorifikujeme sportovce či pop zpěváky, čímž bychom se dostali k otázce úrovně naší hrdosti, ale to tady (minimálně nyní) rozebírat nechci. Cituji pana Klímu: Sportu se většinou věnuje více místa, než si zaslouží. Přímé přenosy často zoufale nudných sportovních zápasů se prokládají rozhovory s hráči, které skličují svou tupostí. O vítězství národního mužstva nad Bulharskem se dozvíme naprosto jistě. Pokud vyjde kniha českému autorovi ve Francii nebo v USA, dozvíme si o tom jen tehdy, kdyby si zprávu autor zaplatil jako inzerát.  Kde jsou ty časy, kdy LN otiskovaly na první stránce báseň a otevíraly tu každodenní fejeton- podobné počínání by dnes jen zvýšilo remitendu…“

Tolik tedy zkrácený citát z textu Ivana Klímy, se kterým naprosto souzním. A i proto doufám, že v našem projektovém týdnu objevíme i jiné lidi, na které můžeme být hrdi. Moje skupinka historiků se bude věnovat třetímu odboji. Chceme hledat v rodinách a rodinných archivech, abychom si uvědomili, že hrdina rozhodně nemusí být mediálně známý člověk. A tak jsem zvědavá, koho vypátráme a na koho budou studenti hrdi. Jedno je jisté, fotbalista to nebude, za to ručím vlastní hlavou J