Nadhled

Poměrně bezúspěšně pátrám po triku, který vám umožní trvalý nadhled.  Získat ho je jistě velká výhra. Ti, co ho mají, vám ale návod neposkytnou, protože většinou tvrdí, že to je prostě samozřejmé. A taky, že je to velká úleva.

Tomu věřím. Vlastně bych chtěla věřit, hlavně kvůli zachování duševní rovnováhy.  V jisté fázi společenských kontaktů stále totiž existuje reálné nebezpečí, že se při střetu s hloupostí, arogancí či nespravedlností pořádně rozčílím a nadhled je v trapu. K tomu, abych vyletěla jak čertík z krabičky už samozřejmě nestačí tak málo jako kdysi, ale pořád určité impulsy nezklamou. Spirálu mých výbuchů většinou zastaví až magická apatie. To se pak člověku uleví, zklidní se a znovu začne tvrdit, že má v podstatě nadhled.

Mimochodem, i s nadhledem se člověk může vytočit, což ovšem neznamená, že by hledání nadhledu bylo zbytečné.  Někdy to přitom není zas tak složité. Stačí kapka rezignace a je to tady. Dochází mi to hodně pozvolna, ale o nadhled nepřestávám usilovat. 

Pravda, pořád mě trochu zlobí, že nejde o trvalý stav, ale co je dneska trvalé, že ano?

Já v podstatě nechci rezignovat, ale kolem je tolik věcí, které jednoho vyvádějí z míry, že bez určitého nadhledu a apatie nelze se stavem současnosti koexistovat. Vaše negativní emoce se stabilizují, utlumí a zároveň se zvedne radost ze života. Třeba z toho, že se nerozčilujete nad již zmiňovanou všudypřítomnou hloupostí, arogancí, ostrými lokty, hamižností. Nebo vás nechává v klidu nevzdělanost ve veřejném prostoru, plebejství či arogance moci. Člověk je pak v klidu a v podstatě může být pořád jen příjemně překvapený. S nadhledem.

Myslím, že mít nadhled, je skutečná výhra. Aspoň pro mě by byla. Čas od času se jím obaluji a cítím se báječně. A pak zase bouchnou saze….