Začala jsem tedy uvažovat. Odjet do teplých krajů by bylo
nejefektivnější, školní rozvrh tomu ale není tak úplně nakloněn. Ne snad, že by bez mé přítomnosti škola
přestala fungovat. Představa, že chybím několik dlouhých týdnů, ba i měsíců, by
jistě naopak naplnila řadu studentů nefalšovanou spokojeností. Kromě toho si myslím, že každý kantor by měl
mít nárok na rok volna na cestování, jako tomu mají v severských zemích. Patrně i tam z velkého nedostatku
slunce.
Bohužel, v našich podmínkách lze na podobnou
extravaganci rychle zapomenout. Už prázdniny jsou mnohým lidem trnem v oku,
tudíž představa, že si budu rok cestovat, abych pak mohla svoje poznatky
předávat studentům a ještě k tomu nabitá energií, si u nás říká o
ukamenování.
Musela jsem ale s tím sluncem něco udělat. Inspirovala
mě Xantypa. Její reportáž o panu Hajném mě vytáhla na Cestu ke světlu,
respektive do galerie toho jména. Kdysi už jsem tam byla, protože Zdeňka
Hajného mám ráda, ale nějak jsem na to pozapomněla. A tak přišel čas oživit
staré mozkové spoje. Některé zážitky prostě
stojí za zopakování. Zejména, když mohou suplovat slunce, alespoň v dušiJ.
Vybavovala jsem si dřívější pocity a musím říct, že
naskakovaly jako na povel. Spolu s obrazy přicházel zvláštní klid a
spokojenost.
Přesto se dostavily i zážitky naprosto nové. Přinesl je věk,
zkušenosti, současné rozpoložení. Navíc
zde funguje (cituji) interaktivní biogenní zaměření neurovegetativní změny,
galerie je i experimentálním prostorem.
Zajímavé je, že autor sám vzbuzuje kontroverzní reakce u
některých výtvarníků. Ale to je asi ve výtvarném světě běžné. Mně návštěva jeho galerie udělala velkou
radost, stejně, jako mi jí dělají jeho obrazy. I článek v Xantypě byl
zajímavý. O zajímavém člověku. Pokud máte cestu kolem, zastavte se. Je to
nabíjející Cesta za světlem.
Žádné komentáře:
Okomentovat