Návraty do minulosti

Současná situace mě, někdy i proti mé vlastní vycepované vůli, častěji vrhá do minulosti. 

Věci dávno zapomenuté, události pohřbené nánosem let, se znovu vynořují, s konturami mnohdy jasnějšími, než poslední pedagogická porada.  

A tak najednou bloudím po domě, kde se narodil tatínek a který už dávno vlastní někdo jiný. Vidím babičku, kterou jsme navštěvovali a jejíž dům byl pro nás zdrojem neskutečných dětských dobrodružství. Dědeček byl  jako kulak v padesátých létech vězněn, za což bylo kdysi tatínkovi přiznáno finanční odškodnění v závratné výši sto korun. Docela jsem zírala, když jsem onen dokument objevila v pozůstalosti. Ale o tom nechci psát. Spíš o tom, jak dědečkovy stopy ( zemřel ještě před mým narozením) budily naši dětskou fantazii. Prolézaly jsme jeho statek, který si zachoval kouzlo minulosti a objevovaly věci, které dnes vévodí mnohým muzeím.

Moje probuzené vzpomínky nás vyprovokovaly k výletu do míst, která jsem nenavštívila snad dvacet let. Projeli jsme vískou, kde jsem kdysi prožívala neděle i prázdniny a něco se vrátilo. Znovu jsem viděla tu holku, co tu prolézá staré venkovské budovy. I ta zapomenutá vrátka k potoku jsem objevila. Něco ale bylo nenávratně pryč. Stála jsem na místě, kde kdysi byla část naší chalupy, a nic.

 Zapomenuto, vymeteno.  

Jen pocit zůstal. Tady jsem kdysi byla. A něco hezkého prožila....

Ono se to časem asi vrátí, s postupujícím věkem se ta minulost připomíná mnohem intenzivněji. 

Babiččinu kuchyň, kde byla ještě pec, vidím naprosto jasně.  A sebe, jako malého cvalíka, tátovi na klíně. Obrazy, co jsem léta neviděla. 

Nyní je vidím jasně jako by to bylo včera. Jako to maminčino povzdechnutí: „ To tak uteklo........“