neděle 17. února 2013

Upřímnou soustrast

Upřímná soustrast se nepřeje, ale vyjadřuje nebo nabízí. Což mnozí nejen nevědí, ale ani neumí. Čímž nechci vyjadřovat nějakou kritiku, spíš mi tato společenská zvyklost evokovala drobné, či spíš velké, rozdíly mezi městem a venkovem. Zatímco na vsi vám tuto společenskou konvenci, ať už upřímně či ze zvyku, ať už gramaticky správně či tak, jak si ji sami naformulovali, vyjádří takřka každý, ve městě zase naopak vládne oblíbená poloha mrtvého brouka.  Jako by i smutnit bylo nevhodné. Vše se smázne frází, že život jde dál (což nepopírám), že je mu tak lépe (což asi je) a je třeba se vrátit k běžnému životu.  Slova jako upřímnou soustrast, ba dokonce doprovázená stiskem ruky, to umí jen málokdo.
Sama jsem byla překvapená, jak je to pro člověka důležité, ta chvilka určitého souznění a vyjádření pochopení toho, že v daný okamžik sice život opravdu jde dál, ale člověk to musí nejdřív nějak uchopit, vstřebat a nasměrovat se do další životní etapy s plným vědomím o neúprosné realitě, kterou změnit nelze.  A to nejde ruk cuk, byť jako by to mnozí po vás vyžadovali.  Jakoby pocit smutku či určité nostalgie byl pro – minimálně městské – prostředí nějak nežádoucí.
   Maminka dokonce hodlá minimálně půl roku chodit v černém. To se u mě poněkud míjí účinkem, neb chodím v černém neustále, ale je to z její strany určité vyjádření toho, že má, jak se na vsi hezky říká, smutek. Za mého dětství se nosily černé smuteční pásky, což je další atribut, který spolkla historie. Vyrazit s páskou na svetru, jsem za podivína.  Smutek je podle dnešní doby třeba ignorovat.
Dřív se ani nechodilo se za zábavou, protože se to nehodilo.
  Když jsem zmínila, že asi nepůjdu na maturitní ples, dívalo se na mě okolí jako na blázna. A to jsem ani nepoužila onen venkovský termín, že máme smutek a tudíž nikam nechodíme.  Tím bych své bláznovství dublovala.
Tak si truchlíme po svém, nikoho tím nezatěžujeme, přestože by občas měl člověk chuť o prožívané situaci mluvit. Ale svět jako by se bál. O smrti se nemluví, není to in, neumíme se k tomu postavit.  Buď je to křeč, že na vás někdo poulí rádoby uslzené oči a bolestivě kňouravý hlas, nebo to absolutně ignoruje.
Ani jedno není normální. Nebo možná je to dneska normální, jen z mého pohledu nepříjemné a někdy rozesmutňující víc než realita samotná.
Poštovní kondolence se posílají, ale těm bych ráda věnovala samostatný text. Dnes se jen vyrovnávám s upřímnou soustrastí.
  A také jsem to musela vstřebat, byť psaní vnímám jako terapii, nešlo to hned.  Ale dnes si už píšu…………….




7 komentářů:

  1. Jsem z vesnice, pamatuju černé pásky i dodržování smutku.6 týdnů se u nás držel...
    A ano , člověk to musí vstřebat, každý po svém.

    OdpovědětVymazat
  2. U nás na vsi chodila kdysi nejbližší rodina zemřelého v černém rok a 6 týdnů. Proč těch 6 týdnů navíc, to nevím, asi to mělo nějakou symboliku.. A běda když to někdo porušil. Bylo mu naznačeno, že si zemřelého málo vážil... Jak absurdní, posuzovat smutek podle toho, jak dlouho chodím v černém. I takový byl kdysi život na vesnici.

    OdpovědětVymazat
  3. Přiznám se, že já sama mám problémy s vyjadřování soustrasti, účasti. Když se dostanu do takové situace, nevím, jak vyjádřit, že s tím člověkem soucítím, že mě to mrzí. Mám vždy obavy, aby se ho naopak nějak nedotkla, nedloubla do bolestivého místa. Nebo mám pocit, že používám otřepané fráze, které přesně nevyjádří to, co potřebuju sdělit. Asi to souvisí s tím, že mám vůbec problém se slovním vyjadřováním emocí.
    A máte pravdu, dnes se smutek nenosí. Dnes musí být všichni free, happy, cool... a já nevím, co ještě. Občas si připadám úplně out.

    OdpovědětVymazat
  4. no, je to tak. smutnění není IN- to nezapdá do žádné reklamy, ani do moderního stylu života. Osobní dopisy mě velice potěšily- ba až dojaly, mám je schované. a černá páska svoji funkci jistě plnila- byl to signál pro ostatní- pozůstalý má údajně právo na nestandardní projevy chování-no i téma hovoru se dalo přizpůsobit. Oni to naši předkové měli zmáknuté...

    OdpovědětVymazat
  5. Upřímnou soustrast - tohle spojení, pokud opravdu není spojené s "přáním", člověka mnohdy utvrdí, že s ním ten dotyčný cítí. Ovšem není to nutnost, každý nemá sílu právě v té nejtěžší chvíli, byť smutek sdílí, podat ruku jen s těmito slovy.
    Upřímná a povzbudivá slova stále pročítám v psaných kondolencích,stačí opravdu tak málo. U nás na vesnici smutek patrně sdílíme jinak. My zrovna moc bolestivě.

    OdpovědětVymazat
  6. přikláním se k názoru Aliˇnebot také mám dilema jak vyjádřit soustrast. Já osobně, když mi zemřel tatínek a po něm dcerka - to se ještě držel smutek chodilo v černém nebo nosila černá páska - byla jsem vděčná každému, kdo mě na veřejnosti kondolováním nepřipomínal smutné chvíle. Když zemřela maminka už se smutek nenosil. Myslím, že úplně stačí projevit účast písemně nebo je-li pohřeb tak osobní vyjádření.Ostatní projevy účasti jsou jen opakované připomínání a jitření bolesti.

    OdpovědětVymazat
  7. Výborný příspěvek, souhlas. Snad jen s malým upozorněním na popřání "upřímnou soustrast", která se hodí jen u smutečních hostů, kteří dobře znají, tzn. osobně znají zesnulého a jeho rodinu. U ostatních smutečních hostí, kteří nemají osobní vazby na zesnulou osobu a jeho rodinu, doporučujeme popřát raději "hodně síly", je to pravdivější :). K truchlení, nestydíme se za pláč, vždyť jsme na pohřbu, patří to k tomu a nezapomeneme, že pláč osvobozuje a ulevuje.

    OdpovědětVymazat