Boží hod velikonoční

   Nechodíme moc do kostela, ale čas od času dělám výjimku. Velikonoce dosud k té výjimce nepatřily, přestože jsou to největší křesťanské svátky. Letos připadly na víkend přesně dva měsíce po tatínkově smrti, tudíž jsme se do kostela dostali tak trochu neplánovaně.  Nicméně, propojení zádušní mše a velikonoční atmosféry bylo zvláštní a zajímavé. Mísil se tady smutek s překvapením, určitá nostalgie s pocitem klidu a vyrovnání, těžko se mi to popisuje i proto, že je to moje první zkušenost s podobným druhem obřadu. 

A aby se to vyrovnalo, část dne jsme věnovali světským záležitostem, konkrétně oslavám maminčiných narozenin, byť ona slavit nechtěla. Je to pro ni těžké, paradoxně i proto, že její narozeniny teď budou už pořád připadat na výročí tatínkovy smrti. Chystali se na oslavu, to vím, jsou to kulaté narozeniny. Společně plánovali, jak to nejlépe oslavit. A nakonec na ně zbyla sama.
   Snažíme se jí přes to přenést, ale není to lehká cesta. A k tomu ještě Velikonoce, skoro bych řekla, příliš mnoho emocí na jeden jarní víkend. Snad nás zítra zchladí nějací koledníci. Nebo rozpálí? Těžko říct:-).  

            Rozhodně ale napomohou návratu do reality. Už jen proto,že já osobně tento zvyk bytostně nesnáším. Stejně jako zimu,která se prostě letos nehodlá vzdát...