Mlčeti zlato

  Nevím, jak ta pověst pronikla do širokého povědomí, možná za to může snaha pražských průvodců a hledání senzace za každou cenu. Faktem je, že když se někdo mimopražský ocitne na Karlově mostě, víc než úžasná „Hradčana“ ho zajímá možnost sáhnout si na Jana Nepomuckého, který mu splní jeho tajná přání.

 Často tam pak chodí vysokoškoláci (nebo alespoň chodili) večer před zkouškou. Zdá se rozhodně snazší spolehnout se na chudáka umučeného Johánka než na vlastní nedokonalou přípravu na zkoušení.

   Prakticky to pak vypadá tak, že se před inkriminovaným místem tvoří vlnící se fronty turistů, z nichž každý touží sáhnout si na viditelně ohmatané místo a něco si přát. Kdyby světec opravdu plnil všechna přání, rozhodně by to neměl jednoduché.

    Stejně jako to neměl jednoduché, když se před 620 lety stal obětí sporu mocných. Stejně jako dnes i tehdy platilo, že moc ničí charaktery. A Johánek se o tom přesvědčil na vlastní kůži, kterou vlastně nastavil za arcibiskupa Jana z Jenštejna. Jako jeho tajemník, správnou terminologií vikář, mu svým podpisem potvrdil volbu kladrubského opata. Tím rozčílil krále Václava IV., který zatoužil po pomstě. Uvězněni však byli jen arcibiskupovi spolupracovníci. A jelikož Václav dal osobně při mučení nevídaný prostor své pomstychtivosti, Jan během tortury zemřel.

 Toho se zase zaleklo královo okolí, přeci jen nebylo moc politicky korektní oznámit, že král se podílel na smrti vysokého církevního úředníka. Tudíž byl nebohý muž svázán do kozelce a 20. března 1393 shozen do Vltavy. K tomu královská propaganda hbitě vytvořila teorii, že vzpurný vikář odmítl prozradit zpovědní tajemství královny Žofie a že tedy král má určité právo se zlobit. To pro případ, že kdyby mezi lid obecný prosáklo, že král byl na Johánkově smrti účasten.

Prelátovo tělo bylo po několika týdnech objeveno a po určitých peripetiích bylo pohřbeno v katedrále svatého Víta.

V 16. století pak Václav Hájek z Libočan, který je autorem bestselleru Kronika česká, při sepisování své knihy narazil na letopočty dva - 1383 a 1393. Neměl čas zabývat se bádáním, jako to bylo doopravdy, proto si jednoduše přivymyslel Jana druhého.  Takže určitou dobu v naší historii figurovali Janové dva, jeden svržen do Vltavy za královnu, druhý za opata z Kladrub. A právě ona legenda o neprozrazení zpovědního tajemství, umocněna objevem narůžovělé tkáně v jeho lebce v 18. století, vedla k jeho svatořečení. Barokní doba si vysvětlila nález po svém. Neprozradil tajemství, tudíž ani jeho jazyk nezetlel.  Kanonizaci tedy již nic nestálo v cestě a 1729 Praha oslavila jeho vstup mezi světce tak velkolepě, že se na to vzpomínalo ještě po létech. Do Prahy se dostavilo množství poutníků, slavnosti a ohňostroje se střídaly s hudebními reji lodí na Vltavě a v katedrále se údajně konalo na 400 mší denně.

Jan se stal lidovým hrdinou, protože se postavil králi. Tedy klasický případ dobrého prostého člověka versus zlého představitele moci.  Navíc jeho drobný vzrůst, který mu přinesl i laskavé označení doktor Johánek, evokoval zápas Davida s Goliášem.  A v podobném duchu jeho pověst přetrvala staletí.

 Komplikovat celou pověst skutečnými historickými fakty je možná zbytečné už proto, že suchá fakta postrádají romantické kouzlo. Proto se dodnes věří raději ve zpovědní tajemství a smrt utopením, než suchý fakt, že vikář byl svržen do řeky již mrtvý po brutálním mučení, které řídil vrcholný představitel země.

Jakmile existuje možnost, že nám někdo splní naše tajná přání, stává se mnohem přitažlivějším. Někdy se snažím od turistů nenápadně vyzvědět, proč sem vlastně míří, případně co o Janovi vědí, a většinou nepochodím.  Ne snad, že by to bylo až tak důležité, ale minimálně zajímavé ano.  Zjišťovala jsem si, jak dlouho ona tradice trvá, a zjistila jsem, že je to vlastně nejvíc  dílo Balbínovo.  Trochu mě překvapilo, že jde o legalizaci řady omylů, ale to asi není v šíření legendy podstatné. Možná naopak. Balbín totiž neuvádí jako datum jeho smrti 20. březen 1393, ale 16. květen 1383, který se také stal svátkem svatého Jana (do doby, než ho soudruzi z kalendáře odstranili a nahradili Přemyslem).

Připouštím, že podobný omyl má i své pozitivní stránky, jistě se lépe oslavuje v krásných májových dnech než v sychravém bezčasí chladného předjaří.

V květnu se na jeho oslavy do Prahy vždycky nahrnulo takové množství lidí, že i Národní divadlo má základní kámen posvěcený právě v tento den. Jan tehdy symbolicky splnil českým vlastencům touhu po vlastním divadle.

Co splní dnes záleží na každém z nás. Můžeme třeba v březnu vyrazit na Karlův most,kde na zmiňovaném místě stojí jeho nejstarší socha. Ale Karlův most v podstatě není podmínka, jako patrona vod a lodníků ho najdeme na většině českých mostů vyzdobených sochami. Všude tam si můžeme připomenout Jana z Pomuka (dnes Nepomuka), který se připletl do sporu mocných a stal se jeho obětí.

 Psáno k výročí Jana Nepomuckého  pro Listy Prahy 1: Tam ale nakonec "vyhrál" jiný můj článek o Johánkovi, tak lze přečíst v tomto periodiku:-). Budu ráda. 

Jsou to Pětihvězdičková přání v čísle tři na straně čtyři:-). Zde