Mluv, mluv, zajímáš mě...........

Už mám dost odžito, abych věděla, že v lidových moudrech se skrývá pravda.  Abychom dávno známé věci nemuseli složitě znovu objevovat. Nevztekat se, neplácat hlouposti, neplýtvat časem. Jsou dokonce i takové, které už vnímám jako zažité, nebo přesněji, snažím se podle nich existovat. 

Je mi jasné, že plno věcí člověk může prošvihnout naprosto zbytečně a tak se snažím. Životní zkušenost mi radí, že opakování si můžeme dovolit jen ve škole.

   Už bych mohla teoreticky sepisovat, co všechno člověk má a co by neměl zmeškat.  Asi by nešlo o bestseller, neb bych nenapsala nic objevného, nic, co by každý z nás nevěděl. Přesto, i když člověk ví, často nekoná.  Protože co neřekneš, nedopovíš.

A tolik věcí zůstává nedořečených, tolik jsme neřekli, mnohdy i z důvodů naprosto malicherných. Prostě jsme nestačili dopovídat. A to i přesto, že to dobře vím.  
Jako by člověk myslel, že jemu se léty ověřené pravdy vyhnou. Nevyhnou. 
A mrzí o to víc, že víte, že jste to prošvihli nezvratně. A mnohdy vlastní vinou. Navíc možnost nápravy v budoucím životě je velmi nejistá. Ale jeden prostě doufat musí…:-)

Tak se snažím říkat vše, co cítím a o čem si podvědomě myslím, že by počkalo na později. Nepočkalo. Prostě, carpe diem.

Zejména s bližními svými……….