Žítkovské bohyně

Konečně se mi dostala do rukou tolik opěvovaná a vychvalovaná kniha, kniha, o které všichni mluví jen v superlativech. S nadšením jsem odložila Laskavé bohyně, které jsem začala číst a které mě navzdory názvu uváděly do hluboké deprese. Ne snad, že bych od Žítkovských  bohyní čekala veselé, optimistické či povzbudivé čtení. To ne, věděla jsem o čem kniha je a do čeho jdu. Spíš jsem se těšila na ten literární zázrak, na ten skvost, který tak oslnil čtenářskou veřejnost. Také bych to chtěla umět, tak jsem nadšeně knihu uvítala.  Začetla se a euforie se nedostavila. Samozřejmě, že se zamýšlím nad tím, zda nejsem nějaká divná, když mě nenadchne bestseller, ale nenadchnul. Ne snad, že by mě kniha úplně nebavila, ale místy, a to často nedělám, jsem přeskakovala. Něco bylo čtivé, něco méně. A místy mě to nebavilo vůbec.  Tak nevím. Jsem samozřejmě ráda, že jsem to přečetla, ale myslím si, že by celý příběh mohl být čtivější, možná by tady platilo osvědčené, že méně je více? Nevím. Asi by to stálo za diskusi s někým, kdo četl a byl nadšen (či nebyl, jestli někdo takový existuje) a probrat detaily, které na mě působily rušivě. Tady to nějak neumím postihnout.  Snad jen v kostce, že z knihy mám pocit neutrální.  Jsem ráda, že jsem ji přečetla (něco mě i zaujalo), ale na druhou stranu, silný dojem ve mně nezanechala (teď se asi rouhám a schytám to od nadšenců, ale já to tak vnímám.) Přesto knihu nezatracuji, ba i doporučuji, sama jsem po ní toužila. Teď ji mám za sebou (také ji musím vstřebat)  a před sebou již zmiňované Laskavé bohyně.

  Asi musím raději sáhnout po něčem jednodušším, možná to je ten problém. V takovém hnusném počasí se má číst jen odlehčená literatura a zbytečně po ničem nepátrat.