Malebný venkov

Již léta bojuji s hluboce zakořeněnou představou, že vesnice je synonymem dobra a lásky, klidu a pohody.  Vize klidného a všeobjímajícího venkova v protikladu s dravým a neosobním městem je tak zažitá, že se o ní takřka nepochybuje. Já ovšem k pochybovačům patřím. A nejen k nim, patřím dokonce k popíračům.  O tom, že najít na vsi klid je stejná iluze jako myslet si, že vyhrajete ve Sportce, jsem už několikrát psala. O tom, že každý si vytáhne svůj křovinořez, sekačku či pilu zlevněnou na kole štěstí v Mountfieldu, kdy ho napadne, a zvelebuje svůj pozemek bez ohledu na denní či noční dobu, jsem již několikrát psala. Do toho invaze traktorů, které také vyjíždějí kdykoliv, navíc někteří filutové mají ve zvyku nastartovaný kolos nechat běžet a odskočit si. Na cigáro, na kafe, na malou, za ženou, prostě, co ho napadne. Takže jak vidno, život na vsi není z hlediska klidu vůbec žádné terno.  Pokud ještě máte zemědělce za souseda, je to přirovnatelné k těm ubožákům, co bydlí v Praze u letiště. Do toho různá zvířata v čele se řvoucím kohoutem, který vám jistě nedopřeje poležet si ve venkovských duchnách nikterak dlouho. Ranní ptáče holt dál doskáče. Nikdy také nevíte, kdy si kdo na své zahradě vzpomene uspořádat jakousi obdobu technoparty (někdy i dechovkopárty, ono to ve finále vyjde nastejno). A pak máte úplného peška, protože na ty řeči typu, že na zábavu přeci mají právo, když celý týden pracují, nemáte protiargument. Jako by pracovali jenom oni.

A o malebnosti venkova svědčí i moje fotky, pořízené po cestách venkovských. No, řekla bych, že k ideálu to má hodně daleko. Ovšem zastánce venkova tím asi nepřesvědčím. Pravda, ono to není primárně o vesnici, je to o lidech, a naší současné stupnici hodnot. Jen ve městě se ten bordel a šlendrián rozplyne ve větším prostoru a vyšším procentu ignorantů a hlupáků. Na vsi je to ve větší koncentraci, takže víc viditelné. Ale bolestivé stejně jako ve městě.