Dušičky

Několik let se potýkám s otázkou, jak se důstojně popasovat s Dušičkami. Mám ten svátek ráda, stejně jako celý listopad (pokud ovšem přeje počasí, plískanice mě deptají napříč všemi měsíci).  Neberu ani v potaz konkurující importovaný halloween, který dýňovým mejdanem zakončuje říjen.  Nemám nic proti zeleninovým světýlkům, ostatně, vydlabat pěknou lucerničku je velké umění.

A s nadsázkou, vydlabané dýně zde mají velký prostor, o tom jistě není sporu. Jinak je to svátek z anglicky mluvících zemí, či svátek keltský, připomínající začátek nového roku. Jde o radostný rej, zatímco Dušičky jsou spíše nostalgická připomínka našich zemřelých a naši vlastní pomíjivosti.

   Mám ráda i procházky po hřbitově, tamější klid a atmosféru. Ovšem právě zmiňované Dušičky změní oázu ticha a rozjímání v zónu takřka divokých nájezdů pozůstalých napříč celou republikou. Bereme-li v úvahu, že přejíždět z jednoho konce země na druhý pravidelně nelze, je to fakt očekávatelný, ba

 i pochopitelný. Lze na to ovšem jít i jinak a ptát se, jestli to má cenu, jednou ročně vypulírovat hrob, zapálit svíčky a zase na rok zmizet?

 Nemá smysl nad podobnými záležitostmi polemizovat, každý to prostě má trochu jinak. Mně spíš vadí pravidelné nálety vandalů na vyzdobené hroby, které jsou ve znamení buď prostého ničení nebo vlastního sebeobohacení. Respektive obohacení svého hrobu. Nikdy jsem nepochopila, jak někdo může šlohnout věnec a položit ho na svůj hrob?  Copak se ten jeho nebožtík v hrobě neobrací? Nebo to za svého života dělal i on a nyní se jen navazuje na tradici? A co ti okradení nebožtíci?

No, jsou to samozřejmě otázky nezodpověditelné, tedy řečnické. Přesto si je kladu opakovaně.

Řeklo by se, že jsou místa, kde se prostě nekrade. Avšak dnešní doba patrně nemá žádná tabuizovaná místa, žádné zábrany. Opakovaně rozbíjené urny či rozmlácené pomníky jsou toho názorným dokladem, o ukradené výzdobě ani nemluvě.

  Napadá mě, jak na podobné aktivity zareagují boží mlýny, když už Policie a světská spravedlnost zjevně nemají žádné páky….

 Zkrátka, Dušičky s sebou přinášejí nejen duchovní rozjímání a vzpomínky, ale i záležitosti ryze světské. Nevím, jak je to možné, ale opakuje se to rok co rok, v míře rozhodně větší než malé. Ba, řekla bych, že tato hřbitovní zločinnost narůstá. Přímou úměrou, jak klesá společensky akceptovaná slušnost a vzrůstá vulgarita ve veřejném prostoru. Vlastně nevím, jak s tím naložit. Ignorovat Dušičky? Těžko.  

Založit hřbitovní domobranu? Tím si asi nepomůžeme, navíc, těžko by se hledali dobrovolníci. 

Tak snad jen věřit v ony boží mlýny. Sice melou pomalu, ale prý jsou solidní firma, tak snad dostojí svému úkolu.

    A Dušičkám můžeme vrátit jejich původní rozměr. Tiché a klidné rozjímání, rozsvícení svíčky a vzpomínky.

    Letos mě to prvně čeká s tatínkem, tak to bude mít zase jiný význam. I proto Dušičky nejen nezavrhuji, ale mám, je  přes všechna zmíněná proti, moc ráda.