Setkání

Setkání mají v životě obohacovat, přinášet nové poznání a hezké zážitky, tudíž jsme i od setkání s pamětníkem čekali mnohé. A dočkali jsme se.  V tak nabitém týdnu, že krátká reflexe schůzky s politickým vězněm přichází až dnes.

V rámci akce Příběhy bezpráví se snažím zvát do školy lidi, kteří mohou dětem zprostředkovat minulost přes vlastní zážitky. Letos jsme oslovili pana doktora Ottu Šebora, který přes celou Prahu obětavě dorazil až k nám do školy.  Děti byly připravené, přesto jsem měla trochu obavy, jak to bude probíhat. Není vždy jednoduché sladit generační souznění k vzájemné spokojenosti.

Tentokrát se děti ukázaly být trpělivější než já, která se přednášející snažila „popohnat“ co nejvíce kupředu, ve zjevně mylné představě, že vyprávění pro děti potřebuje spád, akci a posun.

Opak byl tentokrát pravdou. Obšírně vyprávěné detaily, propojené velmi osobními postřehy, častými odskoky do vedlejší příběhové linie, děti nejen zaujalo, ale některé dokonce nadchlo.  Pravdou sice je, že jsme se od komunistického převratu v roce 48 posunuli do roku 51 asi tak za hodinu a půl, ale zase opravdu velmi podrobně. Maturanti si dokonce vyžádali hodinový přídavek. Byla to pro ně konfrontace. I oni stojí na prahu života, jak tehdy náš host. A zatímco oni plánují studium kdekoliv ve světě je napadne, cestování či další jiné lákavé atributy mládí, jeho čekala brigáda v těžkém průmyslu na pomoc budování socialismu, pracovní tábor a posléze kriminál…..

 Tak doufám, že to bylo poučení  i pro naše prvovoliče. 

   Takže ve finále naše mezigenerační setkání dopadlo nadmíru úspěšně, děti se ukázaly jako citlivé

a empatické publikum, já jsem se učila pracovat se svou netrpělivostí a pan Šebor nám všem připravil zajímavé školní dopoledne. Už jen to, že i druhý den o něm děti dobrovolně diskutovaly, svědčí o tom, že je zaujal.

                A nyní už, hurá na podzimní prázdninyJ.