úterý 19. listopadu 2013

Pamětníci

Pamětníci jsou důležití pro naši cestu ke kořenům.  Pro osobní vyprávění o tom, co bylo, když my jsme ještě nebyliJ. Přenos zážitků (nikoli zkušenosti, neb ta je, jak známo, nepřenositelnáJ)
Navíc se pamětníci stali trendem i nového historického směru zvaného oral history.  Nechci nikterak zvažovat, jak moc může být pamětnické vyprávění objektivní a skutečně historické. Ale pro naše vlastní sebepoznání a poznání vlastní minulosti je naprosto nezbytné.  Často jsme velmi překvapeni, když v prastarém albu objevíme třeba dědečka ve vojenské uniformě. Tehdy nastala situace, kdy „velké dějiny“ zasáhly do osobní historie naší vlastní rodiny. Dědeček byl mobilizován v době Mnichova? A najednou se fakta z učebnic transformují do rodinných příběhů, dějiny přestávají být vnímány jako suchá nezáživná data a mění se v dramatický příběh našich dávných předků.  A navíc, jak mu ta uniforma slušela.
Jak se děda asi cítil? A co babička, když manžel musel do boje? Šel s radostí či se chtěl vojenské povinnosti vyhnout? 
Takových otázek nás jistě nad otevřeným albem může napadnout nespočet. Miluji tyto cesty proti proudu času. Proto je také hodláme zakomponovat do našich historických setkání. A půjde víc o pra

a prapra dědečky, protože se chceme zaměřit na vojáky z první světové války.  A inspirovat k otevření starých alb a hledání příběhů našich vlastních předků. Program na dlouhé podzimní večery jako dělaný, ne?  Najdeme někoho v naší rodové linii, kdo bojoval za oné Velké války, která bude mít za rok stoleté výročí?  Pomníčky v našich vesnicích napovídají, že takových lidí nebylo málo. Jen je najít a připomenout jejich příběh. Zamyslet se, proč vlastně bojovali? A byli v armádě rakousko- uherské či mezi legionáři? Bojovali na Piávě či u Zborova? Proč se pořád říká, že se někde střílí jako u Verdunu? Víme ještě vůbec, co se u Verdunu vlastně dělo? A neměli jsme tam náhodou pradědečka? Musím přestat, protože ty otázky prostě naskakují geometrickou řadou. Pokud vás tato myšlenka zaujala, usedněte k rodinným albům. Anebo přijďte koncem listopadu do Dadapu. Nad těmito otázkami budeme diskutovat s odborníkem nejpovolanějším, naše pozvání přijal Plk. PhDr. Eduard Stehlík, takže se jistě dozvíme plno zajímavých věcí. Třeba i z našich rodinných albJ


3 komentáře:

  1. Fotky by byly, ovšem smutné je, že příběhy už nemá kdo vyprávět. Když pamětníci ještě žili, měla jsem jiné zájmy než sedět nad starými alby, dneska bych seděla hodiny, bohužel není koho se ptát.... Ovšem poslouchat pana Stehlíka, to je také zážitek! To Vám opravdu závidím:)

    OdpovědětVymazat
  2. Bratr mého dědy bojoval za války, bohužel nikdo neví kde a kdy padl. To nikdo neví, je míněno tak, že to nebylo známo nikdy, ani tenkrát, když to mé prababičce oznámili. Je mi to divné, ale i vojáci nic neví - jeho svazek byl skartován.

    OdpovědětVymazat
  3. Pane Vojto, děkuji srdečně za Váš příspěvek. Ráda v tomto duchu položím i dotaz panu Stehlíkovi, jak je možné, že se takové věci přihodily. A proč?
    Hezký večer

    OdpovědětVymazat